Jak jsem znovu začal chodit do školy.

Návrat z hor byl náročný. Už z toho důvodu, že večer po návratu se zhoršilo počasí a několik dní pršelo, byla zima, občas sněžilo a můj kožich ne a ne vyschnout.

Znáte tyto dny, kdy jste kvůli špatnému počasí nuceni trávit čas uvnitř a jediné místo, kde se zahřejete, je v pořádném péřovém spacáku a u talíře dobré polévky. A tak se stalo, že na mě začala jít trudomyslnost.

Inu jak proti ní bojovat. Přeci hudbou. Náhoda tomu chtěla, že jsem zavadil o pána, který právě před nedávnem otevřel školu tibetských hudebních nástrojů. Okamžitě jsem se zapsal do hodiny. Každý den od 1 do 2:30 budu docházet do školní lavice společně s dalšími studenty.

Znáte tu nervozitu, když jdete poprvé do školy a nevíte, co vás tam čeká? Jaký bude učitel, jací budou spolužáci, budu to zvládat? S těmito myšlenkami stoupám pomalu do schodů k malé učebně. K mému potěšení ke mně byl pan učitel  vlídný a od začátku hodný. Nevím, jestli to bylo výškovým rozdílem(jeho hlava mi dosahovala k prsům) nebo prostě měl novodobý přístup k žákům založený na respektu a toleranci.

Horší to je se polužáky. Sedám si na zem, mezi dva kluky. Obdržel jsem kytaru a začínám se s nástrojem seznamovat. Tu si všimnu, že na mě jeden ze spolužáků zírá. Usměji se tedy a na znamení přátelství mu mávám. Vyplazuje jazyk a říká něco tibetsky, čemu nerozumím. Opětuji toto nepřátelské gesto a otáčím se od něj. Asi to bude sígr třídy. Musím si na něj dát pozor.

 Ostatní spolužáci vypadají klidně, jeden se na mě dokonce usmívá. To by mohl být můj kamarád do budoucna. Uvidíme, jak se to vyvine.

 Hodina začíná. Na tabuli se objevují čísla a čáranice a mě začíná popadat panika jako vždycky, když nevím, o co běží. Za chvilku na mě přijde řada, abych dokázal, že vím naprosto přesně, o co běží! S pohledem tonoucího baseta koukám po třídě a hledám záchrannou ruku. Klučina, který se projevil na začátku přátelsky, mi ukazuje, co máme dělat. Jo, bude to kamarád na život a na smrt. Ale nic neuspěchat.

A přišla přestávka. Učitel odešel ze třídy. Nyní se ukáže, co je ve mně. Musím si dát pozor. Sígr třídy mě sleduje a v nejbližší době si mě otestuje. Pak se rozhodne, jestli budu po zbytek docházky šikanován, nebo si získám autoritu a ubráním svá práva.

 Přišlo to rychleji než jsem čekal. Malý Tashi, jak se jmenuje asi tak osmiletý Tibeťan, bere svou kytaru a několikrát mě jakoby náhodou bouchne do kolene. ,,Zachovej klid. Bude to dobrý, hlavně nepodlehnout a udržet se" probíhá mi hlavou. Odstrkuji mu hrdě kytaru a posuňkem (jelikož nemluvíme stejným jazykem) mu naznačuji, že je rohatý zvířátko. Jako by do něj vjel blesk a vyskakuje do bojového postavení! V ruce drží bankovku. Nejspíš po mě chce peníze. A je to tady. Ostatní ve třídě mlčí. Pátrám očima po někom, kdo by mi poskytl alespoň nepatrnou oporu. Všichni se však Tašiho bojí. ,,Kde je ten učitel, když ho zrovna potřebuji." Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Prý to pomáhá v krizových situacích se uklidnit. Vyplazuji na Tašiho jazyk. Ten rozzuřen tímto provokativním gestem vykračuje proti mně. Nemám kam ustoupit. Sedím v koutě. Nezbývá než zaujmout bojové postavení. Nasadím do tváře výraz maurských válečníků, který jsem se naučil při pobytu na Novém Zélandu. Jestli jste ho někdo někdy viděl, toto gesto je tak strašlivé, že často zažene protivníka bez bližšího kontaktu, což je ideální. Malý Taši, neznalý ještě světa a tohoto výrazu, je zaskočen. Zaváhá, zavrávorá a omylem šlápne na kytaru. V ten samý okamžik vchází do třídy učitel, který vidí Tašiho, jak šlape po vzácném instrumentu, zatímco zbytek třídy, včetně mě, hraje "Do, Re, Mi,Fa,So,La,Si,Do". Popadá Tashiho a odvádí ho do vedlejší učebny, odkuď slyšíme již jen pleskání a brekot. Ostatní spolužáci ke mně vzhlížejí s obdivným pohledem a uznale kývají hlavou a s úsměvem říkají: "Tashi bum, bum".

 Vyhrál jsem! Přebírám post lídra třídy.

Všichni za mnou po hodině chodí, podávají si se mnou ruku s nabídkou přátelství. Jediný, kdo sedí v rohu a rozkošně se uculuje je Dolma, z třídy Španělské kytary, o kterou všichni moji spolužáci usilují. Vypadá to, že ji můj úvod také zaujal a nechci předbíhat, ale myslím si, že mě má ráda. Nechám to týden uležet a pak jí zkusím napsat psaníčko, jestli zajdeme na zmrzku.  

Na druhý den před hodinou za mnou Tashi přišel a na znamení usmíření mi mlčky podává oříšek. Přijímám tento dárek a on takto obdarovává i zbytek třídy. Asi nechce, aby to vypadalo že mi podlejzá. Ale co! Co bylo, to bylo. Třeba se zněj vyklube ještě dobrý kámoš.  Musíme přece spojit síly proti účovi...

Pár záběrů z Dharamsaly.

 Kráva a modlitební praporky. Dvě věci, bez kterých by Dharamsala nebyla Dharamsalou.

 

Místní lesy ukrývají mnoho pěkných pousteven, čortenů a stup. Jen se nebát a vydat se je hledat.

 

 Ženy odpočívající po náročném výstupu posilnici.

 

Tak tihle prevíti vám můžou občas pěkně nabourat pohodu.

 

Místní toulavá psiska uzavřeli dohodu s opičákama o vzájemném ignorování.

 

Pokud je plný žaludek, podělí se opičák i o žrádlo.

 

 Jdete-li kolem něj, nekoukejte mu do očí. Je-li to rváč, bere to jako výzvu a skočí na vás. Věřte mi, taky jsem nevěřil, že tahle chlupatá příšerka může být agresivní.(V Rishikesh dokonce v tlupách  šikanují místní turisty) 

 Kolem Dalajlámova sídla vede asi 20 min. okružní stezka, na kterou se každý večer místní vydávají, aby si prošli mantry a rozloučili se tak s dalším dnem.  

 

 Nejen lidé chodí před západem pročíst mantry a zatočit modlitebním mlýnkem.

 

 

 

To je vlajek. Místo meditace pod Dalajlámovou zahradou. Kdo má rád hodně barev kolem sebe, toto místo je ideální. A počkejte až zaduje vítr. To bude zpěv! 

 

Neustálé vrzání mlýnků naznačuje přítomnost velkého množství budhistů. Proč si taky nezatočit?Svět tím rozhodně nepokazíme...

 

 

 Při procházce po horách se ke mě připojil divoký pes.

 

 Alespoň je s kým sdílet pohledy do údolí.

 

 A nejen s divokými psi...Tahle kráva však chtěla více, než jen sdílet pohledy do údolí. Ukažte jí trochu romantické duše, výhledů a adrenalinu v horách a bude vaše. Hned by se líbala.

 

 

 

 

Zato tenhle bejček byl poněkud rozrušen, když jsem ho našel při odpočinku na jednom z posvátných míst. Asi neměl zrovna dobrou náladu.Hlavně z hluboka dýchat.  

Zprávy z Indie

24.1. Doletěl jsem v pořádku do Dillí a strávil zde 3 dny intenzivního přivykání si na zdejší kulturu. Nic se nezměnilo. :)
26.1. Odjíždím směr Dharamsala dnes večer v 6:50. Doufám, že tentokrát ten čaj s Jeho svátostí vyjde :) Držte palce.
27.1.  Ve 5 h ráno jsem po dlouhé cestě s  velmi uspěchaným řidičem (pravděpodobně dřívější zkušebním jezdcem stáje Ferrari)dorazil do Dharamsaly. Jeho rychlost se dá posoudit i z faktu, že jsme měli přijet v 7:30 ráno a dorazili jsme o 2,5h dříve než bylo v jízdním řádu. Změna prostředí oproti Dilí je patrná už z prvního nádechu! Úžasný horský vzduch. Záporné ionty jenom skáčou.
V autobusu se ke mně připojil Australan obdobného věku, vizáže a taky bez hodinek a ponětí, co je za den. Zarostlý jak Krakonoš. Příštích několik dní v rámci úspor sdílíme pokoj a podnikneme pár výletů kolem. Hurrrá do hor.
Mimochodem Dalajláma zatím není doma, takže na čaj zatím nepůjdu.
28.1. Návštěva Tibetského doktora-zajímavá zkušenost
Zítra vyrážíme do hor na Triund(2900mnm),zde přespíme, James s Melani se vrátí do Dharamsaly a já budu pokračovat dále na Lakagot(3350)-Lahes Cave (3598)- Indrahar pass (4375) a zpět.
Celkem asi 45km. Plánuji tak do pondělí.
(Pro ty starostlivější nechávám konkrétní informace na hotelu s přesným datem nejpozdějšího návratu a instrukcemi, koho a jak kontaktovat, kdybych nedorazil do určeného data. Starosti si dělejte až příští týden ve středu 4.2.(Na týden mám zásoby). Tou dobou, jestli se tady na blogu neozvu, pak jsem potkal Jetyho a společně jsme se vydali do Tibetu vyhnat Číňany. Do té doby na mě myslete v dobrém a přejte dobrého počasí. (Potom taky samozřejmě):)

1.2. Právě užívám horkého obrovského hrnku čaje a ČOKOLÁDOVÉHO-sýrového dortu (nevim proč tomu říkají sýrový, sýr jsem v něm nenašel)!!! Několikadenní pobyt tam nahoře naplnil očekávání a velice rád se o ně s vámi podělím. Teď potřebuji dostat do žaludku něco jiného než rýži, vločky a čínskou polévku!

Můžete se těšit na:
(Verze pro kamarády) - zápas o holý život(ne můj), teměř amputovaný prst na ruce a omrzlé nohy, setkání s divokou šelmou himálajských kopců, boj se vše spalujícím sluncem, spaní v záhrabu v teplotě jež ani můj teploměr neustál a brození sněhem, občas zapadající až po pás.
(Toto je verze pro rodiče) - pohodovou procházku po krásných kopečkách, lehké mrazíky způsobující nepatrné problémy mých kamarádů, kteří podcenili vybavení, vyhlídky, roztomilá zvířátka, slunné počasí, pohodlné spaní, krásný čerství snížek, prostě ideální dovolená!

Co mají obě verze společného: Neuvěřitelné východy a západy slunce a vyhlídky, kterých jsem se nemohl nabažit.
Posílám trochu toho himálajského vzdoušku a energie těch míst i za váma.
2-3.2. Tak nějak jsem se zastavil a trávím čas převážně  v poklidu po okolí hostelu a hotelu. Prší vydatně celé dva dny v kuse a všechno už začíná být  pěkně vlhké, včetně oblečení. Člověk nemá pořádně kde to usušit, topení zde není, tak vlhnu dále. Díky chladnému počasí (na pokoji mám kolem 8 stupňů)a častým výpadkům elektřiny si už ani nepamatuji, kdy jsem se pořádně myl. Ale dobré zprávy: zapsal jsem se do kurzu tibetské kytary...Chodím na lekce a je to docela sranda. Pravda, na hodině sedím společně s dvěma osmiletýma tibeťánkama a trochu vyčnívám z řady, ale lepší začít pozdě než nikdy, že?

7.2. Sobota. Jdu na poslední hodinu tibetské kytary a večer se naloďuji do vlaku směr Rishikesh. Několik lidí mi doporučilo tento směr a navíc jsem potkal tři dámy z AAA, které uvítaly můj doprovod v nočním vlaku. AAA znamená Anna z Anglie, Augusta z Ameriky a rAchel z Austrálie. Doufám, že se z toho štěbetání cestou nezblázním :) Jinak je příjemná změna mít po svém boku kromě medvěda a lišek taky spolucestující lidského druhu.
Příští zprávy budou snad již z Rishikeshe. Tam se mi, doufám, podaří nahrát i fotky. Tady to rychlost internetu nedovoluje a tuhle jsem viděl šneka jak odhazuje svůj notebook a říká, že se na to může vy...kašlat.Takovouhle rychlost prý ještě nezažil.
8.2.
Noc trávená ve vlaku  AC2 mi silně připomněla cestování s ČD. Avšak tentokrát jsem ocenil nedochvilnost. Ještě, že měl vlak spoždění, jinak by nám ujel. Trochu jsme podcenili dopravu z Dharamsaly na nádraží v Phatankot. Ale vše dobře dopadlo a už drncáme. Rozjeli jsme hned po nástupu kytarovou seanci a od 8 do 11 zněli vlakem písně české i anglické. Druhý den na zastávce, když jsme vystupovali v 8hodin ráno v Rishikeshe, ke mě přistoupil směle jeden z Indů a se svou ženou a poděkoval za večerní produkci. Že prý to není v Indii obvyklé. To potěší, když to lidi ocení. Tak jsem mu též hned vysvětlil, že v Čechách je tradicí, když nastoupíš do vlaku, tak se hraje a zpívá!
Nyní užívám teplého počasí a chladivé vody posvátné řeky Gangy. Svůj doprovod AAA jsem ztratil někdy po obědě a od té doby je neviděl. Pravda, po společné 16h cestě potřebuju trochu klidu a testosteronu. Asi otevřu pivko a kouknu na fotbal.  Už se těším na normální postel a žádnou angličtinu kolem...

Den třetí - zpátky do civilizace. A nebo ještě ne…?

Ráno se budím ve svém pelíšku s rozbřeskem. Je úžasné, jak se tělo přizpůsobí rytmu přírody, trávíte-li čas venku a nasloucháte svým potřebám. Jako již tolikrát před tím okamžitě se snažím vylézt ze svého peří a jít se protáhnout u vycházejícího slunka. V průběhu noci, jak na mě kapala voda z odtávajícího sněhu a srážející se vlhosti z mého dýchání, vznikly krásné rampouchy přímo nad místem, kde jsem ležel. Voda kapající na můj žďárák  k ránu zamrzla a zjišťuji,  že některé části mého vybavení jsou jen kostkou ledu. Kránu přeci jen teplota klesla pod bod mrazu. Měl jsem si s sebou vzíti jednoho z toulavých psů v Dharamsale. Ten by mi v boudě za kousek kaše udržel teplo až do rána.

Vysekávám se tedy z ledu a vysoukávám se úzkým průlezem.  Následuje to, co předešlý den. Rozbřesk, úsvit, mráz až praští. Ledový vzduch mě dokonale probírá ze spánku. Vybíhám hlubokým sněhem na skálu nad bivakem, abych se opět pokochal výhledem do okolí a vychutnal ten okamžik, který jsem tu popisoval. Poté se vracím zpět ke svému čtyřhvězdičkovému hotelovému pokoji (jen tu teplou vodu by si měli pohlídat). Rozbaluji polní kuchyni a pod dohledem Vostudy vařím ovesnou kaši. Mezitím slunce rozehřívá plácek, na kterém sedím, proto si vytvářím ze sněhu křeslo, lehám si do něj a odevzdávám se paprskům slunka.Vařím si čaj, pak oběd, čas jako by se zastavil a já užívám klidu a ticha kolem mě.



 Když už se slunko dostalo za půlku své denní pouti, balím své věci, loučím se s místem, děkuji za příjemný pobyt a vydávám se zpět. Nemá cenu se hnát vzhůru sám a bez vybavení jako sněžnice apod. Zastavím se v teashopu, pozdravím horala. Pak se uvidí co dál. K teashopu dorážím za hodinu. Již z dálky vidím několik skupinek nahromaděných kolem stanu. „Tak to vypadá, že má dneska rušno.“ A skutečně. Několik skupin Indů vyhrálo svůj boj a vyškrábali se na sedlo Triundu.



 Přicházím ke stanu a zdravíme se horalem jako staří známí. Vyptává se, jaké to bylo a jestli jsem se dostal,kam jsem chtěl. Odpovídám, že ano. „Sice ne na vrchol, ale tam, kam mě hory pustily, tam mi to dostatečně stačilo.“ Směje se.  Je to takový ten smích upřímný, plný pochopení. „Dobře jsi udělal, člověk musí přistupovat k těmto místům s pokorou a ne se je snažit pokořit. To ostatně platí i v životě a nejen v souvislosti s horami.“ Zakončuje svůj smích myšlenkou otce Fura.



Souhlasně přikyvuji. „Koukám, že ty tady máš rušno.“Pokrčí rameny a povídá něco o tom, že tohle zatím není rušno.


V době sezóny jsou tu lidí stovky. To se pak nedá srovnat. Místo se úplně změní. Naprosto s ním souhlasím. Už z těchto několika lidí, kteří mají potřebu pokřikovat a pobíhat sem a tam mám chvilkami kopřivku. „Zůstaneš tady přes noc?“ Ptá se mě. Ne, díky, raději půjdu dolů.  Skupinka mladíků kouřící cigaretu za cigaretou a plánující večerní párty mě trochu odradila od noci na tomto jinak klidném místě. Loučíme se a já začínám obezřetně sestupovat níže. Sníh je rozbředlý a cesta od lidí ušlapaná, což způsobuje občasné akrobatické kousky  při vyrovnávání rovnováhy a snahy nepadnout na zadek. Proti mně proudí další a další Indové. Nadšeni sněhem se nemohou  dočkat, až budou nahoře. Někteří vidí sníh poprvé, tak si ani nedokáži představit, co to pro ně musí být. Některé dámy potkávám dokonce v balerínkách a jedna byla v lodičkách. 


Konečně se dostávám na výšku, kde se sníh pomalu ztrácí a pod ním se objevuje zlatavá tráva. Jdu ještě několik kilometrů, když si uvědomím, že se mi ještě dolů nechce a že bych mohl strávit noc na některém z travnatých paloučků v kopcích nade mnou.




 Scházím z cesty a vydávám se do příkrého svahu. Po několika stovkách metrů, dostatečně daleko od cesty, odhazuji batoh na pěkném rovném paloučku. Pokračuji výše, abych se trochu rozhlédnul po okolí. Nacházím nějaké zbytky sněhu, takže vodu na dnešek mám zajištěnou. Bohužel žádný pramen ani studánka v okolí nebyl. 



Co  jsem ovšem zjistil je, že mám souseda. Když se pomalu šourám vzhůru do svahu, padesát metrů ode mně zahlédnu ve vyschlé trávě pár očí bystře mě sledujících. Zastavuji se, poklekám a sleduji toto místo. Náhle se to pohne a zpoza trávy vykoukne liščí hlava. A není to nějaká malá lištička. Spíše mi to přijde jako vlk. Zůstávám nehybně ve své pozici a lišák též. Jeho krásné zbarvení dokonale maskuje jeho tělo v suché zlatavé trávě kolem. Jenom špička ocasu je čistě bílá, jako by ji používal coby štětku k bílení své nory. Seděli jsme tam proti sobě tak půl hodiny. Náhle to lišáka přestalo bavit, znuděně se zvedl a oklikou zmizel v hustém houští. Byl velikosti vlčáka. Krásné zvíře. Uvidíme, jestli v noci bude chtít přijít na návštěvu a podívat se do mých zásob. Raději vše řádně poklidím. Scházím ke svému stanovišti,  rozhazuji spacák na suchou trávu.


Dnešní noc bude pěkně pod širou oblohou. Snad nebude měsíc svítit jako včera. Po večeři zalézám a s hlavou plnou všemožných myšlenek putuji napříč naší planetkou, různými místy za různými lidmi. A to vše při pohledu na rozzářenou oblohu plnou hvězd. Někdo moudrý, ani už nevím kdo to byl, řekl pravdivou věc. „Život neměříme počty nádechů a výdechů, ale okamžiky, které nám vzaly dech.“ Toto je jeden z nich . Jak málo stačí. Zvednout hlavu a zastavit se.

V noci mě budí nepříjemné pocity, že lišák mi očichává hlavu, že prohrabává věci a baští moji snídani. Pokaždé vyskočím a zmateně se rozhlížím, abych nakonec zjistil, že to je jen sen. Konečně je zase ráno. Plním žaludek, užívám výhled a po zabalení a uklizení místa, aby po mě nezbyla ni ulehlá tráva, pokračuji v sestupování k Daramsale.

Do Dharamsaly dorážím někdy po poledni. Hned na začátku města mě vítají opičáci, kteří mi dávají najevo, že bych do jejich skupiny zapadl, tak jestli se nepřidám. Jedna samička něco pokřikuje a odhazuje větvičku, co držela v ruce. Snad to není nějaký rituál, kdy vyznává lásku. Chápu, po třech nocích nahoře, vypadám trochu jako oni ale to ještě neznamená, že chci začít žít na stromě. Mavám rozčilující se opici a odcházím do hotelu, kde jsem byl před tím ubytován. Zde potkávám Jamese a Melanie, kteří nyní okupují Melanie pokoj.





James asi byl tak smutnej, že jsem zůstal nahoře a že nemá s kým sdílet prostor, že se nakonec Melanie ustrnula a nabídla mu spolubydlení u ní. Je hezké, jak dva cizí lidi, spojeni intenzivním zážitkem najednou odbourají zábrany a jsou spolu schopni sdílet životní prostor a krásné přátelství. Padl dokonce návrh, abych se přistěhoval k nim do pokoje a že tam budeme živořit ve třech, ale to jsme nakonec zamítli. Přeci jen trochu toho soukromí  člověk potřebuje. Pronajímám si  pokoj přibližně za 100 Kč na noc a skáču pod horkou sprchu. Jako nový člověk vcházím do naší restaurace, kde se všichni setkáváme a konečně jím zase něco jiného než rýži, poridge a čínskou polévku.

Hodnotíme uplynulý čas a sdílíme nápady kam se vydat příště. Melani se chystá setkat v Dillí se svou učitelkou. Budou spolu putovat po Indii, James se chystá do Manali. Nu a já…zůstanu pár dní na místě a uvidíme.

Je zvláštní, jak za pár dní dokážou lidé přirůst k srdci. Následujícího odpoledne se loučím s Jamesem a Melanie, jako by to byli moji odvěcí známí a setkáváme se takto každý rok. Každý se vydal svým směrem a možná někdy se naše cesty opět skříží. Nezbývá než popřát šťastnou cestu a někdy na shledanou.

Osiřel jsem. Myslím, že mi budou chybět naše diskuze, společné snídaně a večeře, škádlení i zlobení. Rozhodně s nima byla sranda. Ale jak je řečeno v jednom mém oblíbením českém filmu: „Na každém konci je hezké to, že něco nového začíná.“

 

 Pár fotografií divadla Svět o které jsem vás něchtěl ochudit!