Je začátek srpna. Blíží se prodloužený víkend, a tak zvažujeme kam vyrazit...Rozhodnutí je jednoduché. Někam do hor, které stále ještě čekají plné nových námi zatím neobjevených míst. Kanada má jednu zajímavost, kterou ocení především pracující lid, a tím je na každý měsíc zavedený svátek, a to tak, aby byl prodloužený víkend. Většinou to připadá na pondělky. Občas mi přijde, že už jim došly nápady a oslavují kdejakou záležitost. Často, když se pak zeptáte místních, čeho že se vlastně týká tento den, neví...,,To máš jedno, hlavně že je volno."
A tak neřešíme proč, ale kam. Prst na mapě dopadnul na oblast Kananaski village vzdálenou přibližně 130 km od Calgary. V sobotu brzy ráno přijíždíme do informačního centra správy parku, kde chceme zajistit kempy na následující dvě noci. V celé oblasti parku můžete kempovat jen na vyznačených a uzpůsobených místech, která jsou jednoduše vybavena kadiboudou a ocelovou bednou na jídlo proti případnému hladovému medvědovi. Počet míst v těchto kempech je limitován. To se nám v tento den stalo osudným. Všichni z města se rozhodli odjet do hor, takže jsou všechny treky kompletně plné, všetně našeho na Galatea lake. Na pracovnici informačního centra jsme tak usilovně házeli smutné psí oči, že nakonec odbíhá, telefonuje a ověřuje, jestli někde není přece jen volno. Po chvilce se vrací, že našla na našem treku jedno místo volné, ale jen na jednu noc. Dnešní noc budete muset trávit někde jinde. Uf. Pátráme v mapě a současně v seznamu obsazenosti kempů, až nalézáme místo s příhodným názvem Quite valey. Tam by mohl být klid. Na nic nečekáme, rezervujeme, zaplatíme a vyrážíme směr náš nový cíl. Paní nás ještě informuje, že trek sousedící s naším je zavřený kvůli aktivitě medvěda a že je dost možné, že se medvěd přesune směrem ke Galatea treku, tak abychom nebyli překvapení, kdyby drudý den byla cesta zavřená a my se nemohli dostat do našeho tábořiště. ,,V takových případech poplatek za kemp nevracíme," zaznívá. Inu, dobrá. Tak doufejme, že méďa nebude mít stejnou trasu.
Ještě než skočíme rovnýma nohama do hor, vrátím se k cenám za tato nocoviště. Backcountry kempy se platí za osobu a vyjde to na necelých 12 dolarů na noc. Až po několika takovýchto výletech jsme zjistili, že je možné zakoupit si backcountry pass na jeden rok za 68 dolarů, což se rozhodně vyplatí. Bohužel na to nikdo ze zaměstnanců neupozorní. My jsme na to přišli náhodou až po několikáté návštěvě informačního střediska.
Ale teď už vzhůru za dobrodružstvím. Naše putování jsme museli rozdělit místo jednoho několikadenního treku na dva menší okruhy. První den přijíždíme k jezeru Barrier Lake, odtud půjdeme deset kilometrů přes hřeben Mc Conell, jehož nejvyšší bod se zvedá do 1800m.n.m.
Jedná se o oblast Kananasky, která je oblíbená, proto je většina zdejších treků dobře vyznačená a udržovaná.
Kolem nás se s narůstající výškou otevírají pohledy na jezero a pohoří Rockies.
Cesta do prudkého kopce v tento horký den nás stála mnoho sil, a proto se staly zastávky na focení častější oblíbenou aktivitou, při které člověk mohl nabrat sil a popadnout dech.
Fotit bylo opravdu co. Kolem nás se rozléhá panenská příroda s neuvěřitelnými barvami a čím blíže jsme k vrcholu hory, tím více se nám otevírá okolní krajina.
Na skalnatém vrcholu vyhlídky s názvem Prairie View point konečně zaznívá pokyn k svačině a schváceni náročným výstupem po celkem nenáročné cestě, sedáme na okraj skalisek a ládujeme do sebe své svačinky. Nejsme sami, kdo se zajímá o naše svačiny a během chvilky kolem nás krouží malý chipmánek, jehož frekvence a rychlost pohybu byla až neskutečná.
Tu byl tady, najednou se vyloupnul tady a pokaždé, když jsem se ho pokusil vyfotit, zbyla mi prázdná fotografie, nanejvýš s kouskem ocásku. Až po usilovném snažení se mi podařilo zachytit tuto tryskomyš. Musel jsem totiž mířit svůj fotoaparát před něj.
Do kempu jsme dorazili kolem páté hodiny odpolední. Zjistili jsme, že toto údolí je přístupné též z druhé strany a silnice vede téměř do údolí. Díky tomu je tato destinace přístupnější rodinám s dětmi a méně outdoorovým jedincům, jejichž maximální dosah po vlastních je pár kilometrů.
Setkali jsme se zde s příjemnou rodinkou kanadských domorodců, jejichž životní styl vypovídal spíše o tom, že žijí ve městě. Přesto si však si stanovili alespoň jednou za rok vyrazit do některého z lépe dostupných kempů uprostřed přírody a pokusit se přežít několik dní. Prý si pak člověk více cení toho, co má doma.
Jak je vidět na fotografii, vybavení na tyto dva dny nepodcenili. Na fotce vidíte rodiče, za nimiž po chvíli dosupěl i syn s dcerou, kteří měli nemenší batohy a nacpané igelitové tašky. Šestnáctiletá dcera byla na takovém výletě poprvé a bylo pěkné sledovat, jak se ji snaží tatínek trochu zasvětit do kempingového života. Ani si to neuvědomujeme, ale dnešní děti postrádají základní zručnosti a dovednosti, které díky moderním technologiím nikdy nepotřebovali použit. Této dívce činil problém smontovat vařič a otec jí musel ukázat i jak se škrtá sirkama. Poté, co dostala za úkol převařit vodu a rozhodla se ji převařovat v plastové misce, bylo jasné, že tato mladá slečna nikdy u plotny nestála a znalost přípravy pokrmů končí u pultu některého z fastfoodů. Tento víkend bude pro slečnu opravdu dlouhý. Oceňuji však snahu rodičů ukázat svým dětem jiné stránky života a také to, že svět nekončí za hranicí města. Byla to příjemná rodinka a především s paní mámou jsme hezky pohovořili. Zavzpomínala na svá mladá léta, kdy s manželem chodili častěji do přírody než na hamburgery.
Po jídle a posezení s touto rodinkou jsme vyrazili s Káťou a Romanem na obhlídku okolí. Nevěřili byste, jak dokáže zabavit stavba lodiček a závodní dráhy v místním potoku. Byl to vyrovnaný souboj a překážky zhotovené pro naše plavidla byly opravdu náročné, a tak můžeme říci, že vítězné plavidlo bylo každé, které se dostalo do cíle. Bohužel jich nebylo mnoho. Po tomto vydařeném dni jsme zalehli pod širák a usnuli spánkem spravedlivých, hned jak se setmělo. Druhý den nás čekají hned dvě cesty. Cesta zpět k autu, jímž je třeba přejet ke Galatea treku a šestikilometrové příkré stoupání podél horské bystřiny k jezeru Lillian, kde máme trávit další noc.
Druhý den nás provázelo opět slunné teplé počasí, takže první kontakt s jezerem Barrier jsme měli bez oblečení. Vrhli jsme se do této průzračné chladné vody jen to zasyčelo.
Kolem nás občas v dálce proplula kánoe, jejíž posádka s pobavením sledovala světélkující zadnice odvážných plavců.
Při nástupu ke Galatea creek nás uvítala tato bariéra s výstrahou o pohybu medvěda v dané destinaci.Naštěstí se nevztahovala k naší cestě a mohli jsme klidně a legálně pokračovat. Jen jsem se tak zamýšlel, jestli ten Grizzly respektuje tyto bariéry a neopustí uzavřenou zónu směrem k nám. Ale nejspíš tady mají dobře vychované medvědy respektující zákazy a omezení, tím pádem můžeme být klidní.
Cesta k Lillian lake nás mírně přškvapila svojí náročností. Na mapě je to pouhých 6 km, ale když se podíváte na výškový rozdíl, je to přes 600 metrů. Navíc nás ještě rozhodila paní, která nám poté, co nás potkala uchvácené asi tak v polovině cesty, oznámila, že už jsme skoro tam, je to za zatáčkou. Aktivovali jsme tedy naše rezervy a v domnění, že už jsme tam, rozběhli jsme se k vytouženému cíli. Jak nepříjemné bylo zjištění, že se jednalo o pouhý vtip a my máme před sebou notný kus cesty.
Nakonec po kousnutí se, prolomení našich pocitů, že už nemůžeme a vyšlapání posledních výškových metrů, se před námi otevírá jezero Lillian.
Po utáboření a odlehčení našim zádům se vrháme na rozdělávání ohně a vaření pochutin. Neměli jsme vařič, takže pro nás byl oheň klíčový. Dřevo v okolí bylo však promočené takovým způsobem, že nás, a nejen nás, stálo mnoho úsílí rozdělat oheň a udržet ho. Většinou jsem pyšný na rozdělání ohně na maximálně tři zápalky (ještě z dob skautingu nutná dovednost). Tento den jsem však vypotřeboval téměř celou krabičku a už to vypadalo velice bledě. U vedlejšího ohniště měli podobný problém a chvíli to vypadalo, že soutěžíme, kdo rozdělá oheň první. Nakonec se nám podařilo zažehnout oheň součaně a k naší radosti se na něm dalo i vařit. Budeme mít teplou večeři..hurá!
Druhý den ráno vyrážíme za brzkých ranních hodinách k prvnímu ze dvou jezer, tedy Lower Galatea Lake. Zde nás doslova usadila krása a klid tohoto místa a bez výčitek jsme změnili celodenní plány a rozhodli se více prozkoumat toto a sousedící jezero. Teplota vody se pohybovala kolem 9 stupňů, což nás přimělo osvěžit a očistit svá těla v této blankytné vodě.
Někteří jedinci hasili svoji žízeň přímo u břehu.
Je vidět, že zdroj vody je ledovcového rázu.
Po koupeli v takto studené vodě je příjemné opětovné navrácení na břeh. Celé tělo vám začne hořet a cítíte svěžest, která prostupuje každou zasaženou buňkou těla.
Roman zpočátku sledoval moje a Káti počínání s neskrývaným nepochopením. ,,Mě tam nikdo nedostane, blázni."
Až po chvíli jsme ho přesvědčili alespoň ke smočení nohou. K tomu se naskytla příležitost díky malému ostrůvku nedaleko od břehu. ,,Kabíku, vylez na ostrůvek a my ti uděláme novou profilovku!" Znělo popichování z mojí a Káti strany. Roman se po chvilce odporu nechal zlomit, sundal kalhoty, vykasal nohavičky boxerek a pustil se do dobývání ostrova.
Zrádnost průzračné vody je především ve zkreslené hloubce. Takže místa, která se jeví ze břehu jako mělká, byla nakonec poměrně hluboká...k nelibosti Romana.
Následující vývoj dobývání ostrova jsem zachytil na fotoaparát a ukážeme si Romanův boj pěkně postupně.
1) Roman vyráží na tento ostrůvek s představou, že mu voda bude sahat maximálně nad kolena.
2) Již po chvilce však začíná strácet naději a vzdává snahu zachránit si trenky.
3) Slavnostně dosahuje zmiňovaného ostrůvku s lehce namočeným trikem.
4) Vychutnává si pocit vítěze, který dobyl olymp a překonal sám sebe.
5) A je na čase se vrátit. Studená voda je příčinou, že se mu moc zpět nechce a nejraději by zůstal na ostrůvku a pozoval fotografům do večera.
6) Ale je třeba se pohnout z místa, a tak se odhodlává a vrhá se do zrádných hlubin.
7) Bohužel zapomíná cestu, kudy vedly jeho původní kroky, takže nakonec mizí pod hladinou a na rozvířené hladině vody je vidět jen Kabíkovo čepice.
8) Nakonec vyhrál svůj boj a dostal se ve zdraví na břeh. Leč nitka na něm nezůstala suchá.
Po dalším stoupání nad jezera se dostáváme na místo, odkud jsou obě Galatea Lake krásně vidět. Pózujeme fotoaparátu a notnou chvíli jen tak sedíme a hledíme do krajiny pod námi. Nad námi je už jen sníh a led, pod námi rozkvetlé pláně plné života.
Toto místo je jedním těch méně dostupných ale zato zde člověk potká sám sebe. Obrovská rozlehlé prostory plné života, skalisté hory kolem s časem poznamenanou tváří, modré nebe nad hlavou jehož barva se odráží v čisté vodě přírodních zásobáren. Tato místa patří k těm, kde by si člověk mohl sednout a týdny hledět kolem sebe...až by splynul s okolím.
Ale všechno jednou končí, něco nového začíná. A tak se i my loučíme s tímto místem, děkujeme za jeho pohostinnost a scházíme zpět do údolí.
Cestou ještě potkáváme tento strom jehož záměr odlišit se je patrný a je zajímavé, jak se zase vrátil k původnímu směru růstu a opětovně se spojil. Příroda je v tomto kraji mocná a člověk se nestačí divit.
