Veselé Vánoce a šťastný rok 2011

Veselé Vánoce a šťastný rok 2011 Vám všem přeje od srdíčka Vostuda a Štěpán.

Přeji Vám, ať se k nadcházejícímu období postavíte energicky, odhodlaně a se silou mniší...

Jak se chodí na nákupy do Padumu! 2.část

Konečně Padum
Vyjíždíme ze sevřeného údolí, okolní hory se rozestupují a nás vítá široké údolí plné políček. Naše kára vjíždí mezi první přízemní domky vystavěné převážně z betonu. Ptáme se našeho řidiče, kde najdeme internet a obchodní centrum. Odpovědí je hlasitý smích celé posádky vozu a poznámky, kterým nerozumíme. Pohled z okna svědčí o tom, že Poběžovice u Domažlic budou proti tomuto sídlu obchodním velkoměstem. Řidič nám sděluje, že nás vyhodí v centru na obchodní třídě, ať nemáme strach. Koukám z okýnka a snažím se najít alespoň nějaký náznak civilizace. Zatím se městečko jeví jako kombinace vesnic známých z kovbojských filmů divokého západu a míst, kudy se přehnala válka. Z betonových hranatých baráků bez střech trčí železné výztuže. Vypadá to, jako by stavěli několikapatrový panelák a narychlo skončili v prvním patře. Obchodní třídu tvoří řadové garáže s roletovýma vratama. U každé vytažené rolety sedí nebo leží minimálně jeden Ind. Po této garážové třídě jedeme dlouho, až do chvíle, kdy se dostáváme do části, kde se stavitelé dostali i k druhému patru.
Zde je hotelová část. Zastavujeme. Dozvídám se, že jsem právě viděl celé město. Leží podél této hlavní třídy. Nesporná výhoda pro orientaci zde.



Velikost tohoto místa též potvrdil fakt, že po vystoupení z vozu narážíme na našeho přítele Dona, který společně se Singim před časem musel opustit Kargyak a jít na policejní stanici do Padumu. Radostně se objímáme a Don sděluje své zážitky z předešlých dní. O tom, jak ho policista z Kargyaku dosmýkal na stanici, předvedl ho jako kriminálníka a povaleče, načež velitel stanice Donovi s omluvou sdělil, že policista z Kargyaku je tupé, deprimované hovado, které se nejspíš z nudy pustilo do takovéto samostatné akce, na kterou nemělo nárok. Policistu pokáral a poslal zpět z důrazem na to, že jeho pracovní náplní je zapisovat procházející turisty. Paradoxně tento člověk neumí číst ani psát. Don se tak ocitl po osmi měsících, kdy pomáhal učitelům v Kargyaku, v „civilizaci“ a byl z ní úplně očarovaný. Bylo vidět, že výlet mu prospěl a psychicky ho pozvedl. Ptám se ho na čtyřnohého kamaráda Singiho, který odešel s ním. Prý absolvoval celou cestu do Padumu a dva dny strávil s Donem na pokoji. Pak ho to omrzelo a vydal se zdolávat se švýcarským párem některý ze zanskarských treků.



Za doprovodu Dona vyrážím směrem k doporučenému hotelu, který máme možná zarezervovaný. Před odchodem z Kargyaku jsme totiž psali jednomu známému z Léhu, z cestovní kanceláře, jestli by nám mohl hotel zabookovat. Normální turistická cena je 1200RS na noc. Rezervaci přes Sonama bychom mohli ušetřit a dostat indickou poloviční cenu. Nejsme přece turisti! Bohužel nám Sonam naši žádost na zprostředkování hotelu, auta a koní zpět nepotvrdil, takže do poslední chvíle jsme drženi v napětí. Ubytování by nebyl problém, ale shánět po Zanskaru 4 koně za rozumnou cenu by nám trochu času zabralo.




To už stojíme před recepcí hotelu Gakui. Recepční a majitel hotelu nás vítá se širokým úsměvem a pozdravem „dobrý den, czek týčr“. Ulevilo se nám, že jsme očekáváni. Sonam tedy splnil svůj úkol. Hotel Gakui je jeden z „nejluxusnějších hotelů“ v Padumu. Svědčí o tom fakt, že má dveře a v nabídce teplou sprchu. Dostáváme tedy pokoj pro dvě osoby s číslem jedna, s vlastním evropským záchodem a sprchou za cenu 800 rupií, tedy za 400 Kč na noc. Recepční nás vede k pokoji, odemyká bytelný zámek a nás vítá útulný pokoj, tedy dvě postele, koberec a okno. Postel! Tu jsem neviděl 3 měsíce, takže se na ni hned vrhám. Bude to nezvyk spát na posteli. Přece jen spánek ve škole na podlaze má tu výhodu, že při divokých snech nespadnete na zem. Při pohledu na evropskou toaletu mám slzičky na krajíčku. To bude posezení! Zkouším též sprchu a zjišťuji, že teče jen studená voda. Recepční to zaregistroval, a hned mi vysvětluje zdejší systém. Teplou vodu si musíme objednat předem, oni ji ohřejou a přinesou. Zajímavý způsob. Tak tedy objedvávám na večer teplou vodu pro dva lidi. Už se nemůžu dočkat teplé sprchy. Po téměř čtyřech dnech na cestě, kdy jsem se oplachoval jen v potůčkách a říčkách, moje tělo začalo vykazovat známky lehkého zašpinění a zasmrádnutí. Představa horké vody stékající po mé kůži mě naplňovala nedočkavostí. Už aby tu horká voda byla.



Shodili jsme tedy batohy a vyrazili „do ruchu města“ koupit to, co nám nejvíce celé ty tři měsíce v Kargyaku chybělo. Nejprve jsme zaútočili na obchůdek se zeleninou. Mrkve, jablka, banány citrony a meloun si spokojeně odnáším v podpaží. Druhou obětí se stal obchodník v pekařství, který musel mít pocit, že nakupujeme zásoby pro školní výlet. Koláčky, chleba, cookies, bábovka. Až tohle sníme, tak nám buď bude hrozně špatně, nebo si opravdu užijeme evropského záchodu. Když ono je to tak lákavé a oči by snědly všechno! Zakončuji nákup v pekárně jednou kremrolí, kterou mám snědenou ještě dříve než ji opouštím.
Následuje krátká procházka po hlavní třídě s monitorováním toho, co kde najdeme. Posledním úkolem ke splnění naší mise je nalezení internetu. Ten objevuji záhy. Překážkou je elektřina. V tomto městě pouští elektřinu jen na několik hodin denně s tím, že nikdo neví, kdy to bude. Vidíme malou místnost s počítači, jejichž zdroje jsou vyhaslé. Paní zodpovědná za tuto „internetovou kavárnu“ na otázku, kdy budou fungovat, jen krčí rameny. Městečko disponuje generátorem. Ten však vlastní soukromá osoba a spouští ho podle svých potřeb. To je většinou navečer.
Chybu dělá samo obyvatelstvo, které očekávajíce přísun energie, pouští všechna světla předčasně, aniž by již generátor běžel. Poté, co majitel nahodí generátor, dochází k přetížení sítě, protože celé město, každá domácnost, začne svítit naráz. První den jsme tedy byli svědky nekolikerého vypadnutí proudu hned poté, co ho nahodili.
Přibližně po šestém nahození a znovu vypadnutí jsme to pro tento den zabalili. Takže dnes žádný internet. Ale nám to stejně bylo jedno, zalezli jsme do pokoje, začali do sebe cpát zeleninu, koláčky a zajídali to melounem.
Kolem sedmé hodiny večerní dorazil první kýbl z horkou vodou. Koukám na hrneček a kýbl a přemýšlím jak to tedy mám provést. Ze sprchy v koupelně teče jen ledová voda a v kýblu pode mnou ještě vře voda dodaná recepčním. Že bych na sebe pustil ledovou sprchu a do toho se poléval vařící se vodou z kýblu? Představa to je nepěkná. Popálit se pod ledovou sprchou. Nebo že bych si stoupnul do toho kbelíku, měl nohy v teple, možná by mi i slezla kůže na nohou a vršek těla si chladil sprchou. Musím poznamenat před recepčním, že by měli k tomuto systému sprchy přidávat nějaký návod k obsluze. Nakonec to řeším tak, že odlévám část horké vody (slzičky mi při tom kanou). Po zředění této vařicí vody se polévám hrnkem již přiměřeně horkou vodou. Ani bych nevěřil, jak může být kouzelná teplá sprcha, kdy se poléváte ohřátou vodou z kýblu asi tak dvou decilitrovým hrnkem. Nakonec jsem si do toho kbelíku stoupnul, aby ta teplá voda stékala zpět a já ji mohl znovu použít. Po půl hodině slasti vymydlený, voňavý vylézám z koupelny.Dokonce mi v kýblu zbyla voda na vyprání všech šatů, co jsem měl na sobě. Takže očista proběhla kompletní! Čistý se vrhám ještě na zbytek melouna a pak usínám v posteli.
Pokračování příště...

Jak se chodí na nákupy do Padumu!

Poslední sobotní dopoledne měsíce července. Dnes mají děti ve škole volno, jako každou druhou sobotu. Ve budově školy však klid není. Po zemi je rozházené oblečení, roztahané batohy, Nikol přehrabuje zásoby jídla a vybírá to, které se nám může hodit na cestu. Já dávám do kupy cestovní lékárnu s nadstandardním množstvím painkillerů. Chystáme se totiž na nákup. Normálně člověk cestu na nákup toliko nepřipravuje, avšak nákup z Kargyaku má trochu jiný ráz. Čekají nás totiž tři dny chůze horami, urazíme 60 km až do Icharu odkud, jak doufáme, chytíme na dalších 20km jeep nebo náklaďák. Padum je jedno z nejbližších obchodních center, kde se dají pořídit zásoby jídla a jiných nutností. Je totiž potřeba nakoupit na zimu. Pro mě tento výlet bude jako dovolená. Po třech měsících neustálého pobytu ve škole se opravdu těším, až vyběhnu do jiného údolí.



Předchozí týden jsem trávil převážně v posteli kvůli himalájské chřipce, která mě skolila. V den, kdy odcházíme, jsem se ještě necítil úplně fit, ale vidina civilizace mě postavila na nohy a tlačila vpřed.
Po obědě nahazujeme na záda dvacetikilové batohy se vším potřebným na vysokohorský trek. Oslaben chorobou se prohýbám pod tíhou závaží. Už abysme tam byli, to bude zase dřina. Máváme na rozloučenou dobrovolníkům Alex a Petrovi, kteří nás po dobu naší nepřítomnosti zastoupí a vyrážíme směrem na sever. Přibližně po dvou hodinách dorážíme k první překážce čekající za Table. Stržený most, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, stále nikdo neopravil. Při představě brodění se mění můj optimistický nadhled na pohled zpráskaného psa. Přicházíme blíže k řece, vidím dvě klády hozené napříč. Koukám, že už to někdo nemohl vydržet, to neustálé zouvání bot a hodil sem alespoň tyto dva klacky, jejichž jeden konec se opíral o skálu na protějším břehu a druhý ležel volně na břehu u nás. Přecházím do baleťáckého postoje, roztahuji ruce a vyrážím vpřed. S dvaceti kilama na zádech je chůze po kladině drobet náročná, v tom mi jistě každý dá za pravdu. Ještě když pod vámi bouří ledová voda tvořící peřej, která pomalu oplachuje tyto dvě klády. Koupel a plavaní v této vodě je to poslední, co bych chtěl. Proto se soustředím na prostor před sebou, na skálu, kam se chci dostat. Vzpomněl jsem si na dřívější zkušenosti se Slacklinou, kdy jsme s Honzísem a dalšími padali jak švestky z popruhu napnutém přes řeku. Tato zkušenost mi dnes trochu přidala na sebevědomí. Ani nevím, jak jsem to přeběhl. Už stojím na druhé straně u skalnaté stěny. Cesta dál pokračuje mírným bouldříkem vpravo nahoru a traverzami doleva. Po několika metrech mám konečně pevnou půdu pod nohama. Koukám na Nikol, která jde v závěsu za mnou. Také to zvládá s ladností gekona. Následuje několik hodin tupého dupání, kdy se člověk dostává únavou do částečného transu, při kterém přestává cítit bolest zařezávajících se popruhů batohu.




Kolem sedmé hodiny zastavujeme za vesnicí Testa u dvou čortenů. Rozhlížím se po okolí hledaje místo na zakempení. V této oblasti je to samá vesnička a k nim přiléhající pole s řepkou, brambory, obilím a jinými plodinami. Na rozdíl od kargyackých končin je zde mnohem víc zeleně, květin, pole a lány hrají všemi teplými barvami, to vše je lemováno okolními hřebeny hor, některé přikryty sněhovou pokrývkou.
Rozhodli jsme se zakempovat „na černo“ a skrytě, jelikož se nám nechce podporovat náhodné kolemjdoucí. Domorodci se totiž rozhodli vybírat za stan 100 rupií a je jim úplně jedno, jestli stanujete v kempu, nebo jen tak na divoko. Jakmile vás zbystří, hurá za vámi a turisto, vysol money. My tu bydlíme a jsme chudí. To, že je kempování povolené všude a zdarma nikoho nezajímá. Jak to bývá, penízky inkasují lidi, kteří zrovna chudí nejsou. Za tu dobu jsem vypozoroval, že místní se dělí na ty hodný-chudý a grázly, kteří díky svojí oprsklosti dokáží vyrvat mnoho peněz nejen z turistů.
A tak jsem se vydal na průzkum s cílem najít místo, kde budeme mimo dohled. Trvalo mi přibližně půl hodiny než jsem se vrátil zpět pro batoh a Nikol sedící u Čortenu. Našel jsem plácek nad řekou ve svahu, který vykazuje známky rovnosti a kde by šlo rozložit stan. Dolézáme na toto místo a odhazujeme batohy. Se stavěním stanu raději čekáme, až nás trochu přikryje tma, přitom do sebe tlačíme nějaké dobroty v podobě čapát, džemu a sýra. Kolem deváté už se údolí i náš čerstvě postavený stan halí do tmy. Při prvním kontaktu s podložkou stanu je jasné, že nás čeká náročná noc. Když pominu kamenný hrbolatý povrch, vchází do popředí stupeň sklonu naší podlahy. Nebyla to zas taková rovina, jak se jevila zpočátku. Spíše nakloněná plocha. Noc na šikmé ploše připomínala závody bobařů. Potkávali jsme se s Nikol ve spodní části našeho stanu. Nakonec jsem to vyřešil hozením batohu pod nohy, čímž se drobet vyrovnala šikmina a já mohl konečně spočinout ve vodorovné poloze. Ráno jsme zjistili, že jsme ještě více rozlámaný než první den a z celkové noci jsme prospali tak maximálně několik hodin. Naše další putování podle toho také vypadalo. Každých půl kilometru sezení na kameni, jazyk na vestě. Pražící slunko, bezvětří a sucho nám na svěžesti moc nepřidávalo.

Okolní krajina se postupně měnila ze zelené, pestrobarevné na pouštní písčitou, skalnatou s barvami hnědi a šedi. Když jsme se dostali za Purne, ráz krajiny se změnil na skalnatý. Skály všeho druhu, břidlice, vápenec, pískovec se střídají se strmými suťovitými svahy. Před námi se otevírá soutěska vyřízlá řekou do skal. Naše cesta vede po její pravé stěně, kde je vyšlapaný malý chodníček. Cesta se stává mírně adrenalinovou. Představte si, že lezete po půl metru širokém chodníčku s drolivým krajem a pod vámi je kolem dvaceti metrů sešup k vodě. Po několika hodinách chůze tímto terénem člověk otupí, a už mu pak ani nepřijde, že to je nějaká výška. Ale jen do chvíle, kdy se potkáte s karavanou koní. Tato stezka je totiž jediná spojka s civilizací pro vesničany žijící v těchto oblastech, a tak mnoho z nich vyráží též na nákupy. Krom jiného tudy vede populární trek, díky němuž denně projde údolím na desítky turistů. V dnešní době je též moderní mít s sebou na treku karavanu koní a nosičů (sluhů), která vám nese vše včetně mobilního záchodu a stará se snad i o čistotu vašeho pozadí během používání tohoto mobilního zařízení. Míjím se s první karavanou 6ti koní plně naložených potravinami a modlím se, aby se pod jejich tíhou chodníček nepropadl. Později praktikuji raději mírný výlez na skalku či svah nad pěšinou než se přetlačovat s koněm na půlmetrovém chodníčku. Při jednom z těchto výlezů mi pod nohou ujel kámen a já sjel zpět na pěšinu. Bohužel po ní zrovna procházel jeden z koní. O toho se následně zastavuji a opírám. Ani nedýchám doufaje, že to koník ustojí a nezřítí se o desítky metrů níže. Jeho majitel na mě po tomto incidentu skoro použil hůl, kterou nesl. Kůň měl naštěstí stabilní podklad a na můj atak regoval pouhým odfrknutím a nepřítomným pohledem na to nemehlo, co ho ohrožuje.



Odpoledne dorážíme do kempu za Cha. Když vidíme ten krásný měkký trávníček, rovinu a krásně upravené okolí s množstvím divoce rostoucích květin, tak se při vzpomínce na předchozí noc, rozhodneme obětovat 100 rupií. Za pohodlí v noci to stojí. Navíc je to jedno z mála rovných neskalnatých míst, na které narážíme po dlouhé cestě vedoucí soutěskou. Stan stojí během chvilky a moje tělo osvěžuje koupel v blízké říčce přitékající z hor, vlévající se do řeky, podél které šlapeme. Ledová voda je velmi příjemná na oteklé nohy, unavené svaly a zaprášené tělo. Dlouho jsem si nevychutnal tak studenou koupel. Nedělní večer trávíme vsedě či vleže před stanem, odkud je úžasnými pohled do soutěsky pod námi. Je zalitá rudou září právě zapadajícího slunka. Tuto noc jsem spal jak batole a konečně se vyspal.




Pondělní ráno se neslo ve znamení finálové cesty do Icharu, odkud doufáme, že už chytneme vozidlo do Padumu. Též zásoby jídla se rapidně snížily a již je třeba něco dokoupit. Ichar se jeví na mapě jako větší vesnice, kde určitě budou mít nějaký obchod. Vždyť do této vísky dokonce vede silnice! Bláhové to byly domněnky o Icharu a silnici! Z posledních sil zdoláváme nyní už krátkou vzdálenost, dělící nás od našeho cíle. Nikol nechávám vyšťavenou hlídat základní tábor a vyrážím již nalehko na kopec nad námi, kde se rozléhá vesnice jménem Ichar. Mé představy o ulici plné aut a krámku vyvrátil průvodce se dvěma Francouzi a jednou Thajkou. To on mi sdělil, že o krámu v Icharu neví a poslední auta odjela kolem 4. hodiny ze silnice o dalších půl km dál. Nevěřícně stoupám dál a pořád mám ještě naději, že najdu alespoň ten krámek. Jinak jsme dnes večer jsme na suchých vločkách. Škrábu se po svahu nahoru, když se mi otevřel pohled na úžasnou vesničku. Hlavní část vypadá spíše jak středověká tvrz posazená na skalní terase vysoko nad řekou a údolím. Zbytek obydlí je rozprášen po okolí kolem této centrální skalní tvrze. Přicházím k místu, kde se skupinka dětí myje v protékajícím potůčku. Už z dálky na mě křičí: „Bonjour monsieur!“ V této vesnici je totiž škola sponzorovaná francouzskou asociací TOKSPO, francouzky AMITIÉ a anglicky FRIENDSHIP. Tato organizace zde sponzoruje starou školu a staví novou. Vysílají sem mnoho francouzských dobrovolníků, jejichž vliv ve vesnici je patrný. „Ça va?“ pokládají mi otázku. Odpovídám „Oui, Ça va! Et toi?“ "Comment tu t’appelle?“ ptá se malý špunt, starý asi tak kolem 9 let. No vida, tak využiji pár frází, které mi ještě utkvěly v paměti z dob Erasmu ve Francii. „Je cherche le magasin, je voudrais acheter quelques allimentaires.“ Pouštím se hrdinně do konverzace. Po chvilce však zjišťuji, že to nebude s jejich francouzštinou tak slavné. Děcka stojí s otevřenou pusou a nechápou. Buď je moje francouzština tak slabá, nebo už děcka vyčerpala svoji slovní zásobu. Přecházím tedy zpět do angličtiny, v níž se ve zdejších školách normálně učí. „Where is a shop?“ Nikdo nereaguje, až na malou holčičku, která používá nejspíš jednu ze svých oblíbených frází: „I don’t know!“ Tudy cesta nepovede. Ptám se tedy na jejich učitele. "Kde najdu vašeho učitele?" Slovo teacher je zde tak populární, že pokud už nic, tak toto slovo děti znají. Starší, asi tak 14letá holčina, mi ukazuje směrem dál za vesnici. Mám prý počkat, až skončí hygienu, pak mě tam odvede. Sedám si tedy k nim a čekám. Kde se vzal, tu se vzal na cestě malý 10letý chlapec. Moje průvodkyně mu něco sděluje v zanskarštině a on se na mě obrací se slovy „follow me“. Jdu tedy za ním. Prolezli jsme snad celou vesnici, ale učitel nikde. Nakoukli jsme do různých příbytků. Já se nakonec ptám na obchod. Malý chlapec mě vede k jednomu baráčku. Něco volá dovnitř, přičemž dostává okamžitou odpověď. Otáčí se na mě se slovy: " zavřeno. "Je tu prý ještě jeden obchod, ale jeho majitel ještě není doma. Děkuji tedy za jeho pomoc a vyrážím směr tvrz prohlídnout si zbývající část vesnice, kde jsem ještě nebyl. Procházím se uličkami (jsou tu celkem dvě, přičemž jedna vede skrze něčí barák) a bloumám. Narážím na holčinu, kterou jsem předtím potkal u potoka. Ptá se, co stále hledám. Odpovídám, že jídlo. Zve mě tedy na čaj s tím, že počkáme u ní, až se obchodník vrátí. S radostí liji do prázdného žaludku čaj a zajídám ho nabídnutou čapátou. Zjišťuji, že znám jejího bratra z výletu do Phukthal gompy. Přichází též její malý bráška, který mi také dělá společnost. Rodiče jsou prý ještě na poli a vrací se pozdě večer. Trávím zde přibližně půl hodiny a když do sebe láduji druhou čapátu, uvědomuji si, že venku už se začíná stmívat a má parťačka stále čeká dole u batohu na jídlo. Ptám se tedy, jestli mohu koupit nějaké jídlo od nich. Odpověď je negativní! Ale odvádí mě opět k sídlu obchodníka. Ten k našemu překvapení stále není doma. Odcházím tedy s nepořízenou zpět do základního tábora k řece s vidinou hladové noci.

Nikol, čekající v kempu, už o mě měla starost. Prý: „Kde jseš?“ „Snažil jsem se ulovit něco k jídlu,“ odpovídám. Vrháme se na stavbu stanu a kontrolujeme stav zásob. Jedny vločky, máselné sušenky a čaj. No snad se odtud zítra dostaneme.
Život se o nás přeci jen postaral. Když už jsme byli smíření s naší jednoduchou a zdravou večeří, nabídli nám francouzští sousedi a Thajka část své večeře. Byli to ti lidé, které jsem potkal při cestě do vesnice. Jednalo se o skupinku turistů provozujících kromě trekoturismu též gastroturismus a jejich karavana čítající několik koní jim nesla zásoby zeleniny, ovoce a mnoho dalších dobrůtek, které jsme neviděli přes dva měsíce. Zpočátku nám nabídli čínskou polévku. S radostí jsme přijali. Pak najednou jejich průvodci nám přinesli těstoviny s tuňákem, zeleninou a sýrem! Nevěřili jsme vlastním očím. Pokud jste někdy viděli hladového psa vrhat se na jídlo, tak přesně takhle to vypadalo, když před nás postavili misku s jídlem. Na závěr toho všeho donesli čaj a sladké koule…něco jako knedlíčky z cukru. Indická laskomina, sladká jak cecek. Pro nás to byl však balzám na duši, který můžu s klidem přirovnat ke gastronomickému orgasmu. Po jídle jsem jen ležel a oddával se pocitům blaha a plného žaludku. Poté jsme se posadili k našim hostitelům a několik hodin si povídali. Byl to příjemný večer. A to jídlo...! Uléhali jsme do stanu po dlouhé době s pocitem plného bříška a s opravdovou zeleninou v žaludku. Jen aby to pro organismus nebyl příliš velký šok.

Stále na cestě na nákup

Ráno mne probudil budík v 6 hodin. Je na čase hodit batoh na záda a vyrazit po cestě doufajíce, že chytneme nějakého stopa. Naši včerejší hostitelé ještě spali, ale jejich šerpové nás podarovali čajem a slanými sušenkami. Thajka poté vylezla a dala nám na cestu ještě několik bonbonů. Poděkovali jsme, popřáli jim šťastnou cestu a vyrazili po rozbahněném náznaku silnice, připomínající tankodrom. „Obavám se, že tudy by neprojel ani ten tank,“ říkám Nikol. Budeme mít kliku, když se do Padumu dostaneme ještě dnes a pěšky. Ale tohle je Indie. Člověk nemůže nikam spěchat, jelikož na to nemá prostředky. Po hodině chůze narážíme na most. Za ním je stan nepálských pracovníků, kteří zde pracují na údržbě silnic. Není to moc znát, ale alespoň mají práci. Po cestě jich potkáváme desítky. Na druhé straně mostu je další stan s nápisem tea shop, a co je důležitější, stojí u něj prázdný džíp! Přicházím k teashopu a ptám se na majitele auta. Majitel obchodu mi sděluje, že je to auto učitele z Icharu a že neví, kdy odjíždí. Sedáme si na kámen před teashopem, dáváme si druhou snídani, čaj se sušenkami a čekáme. V této části Indie, v horách, je čekání normální. Někdy můžete čekat i den, dva. Naše čekání provází očekávání aut přejíždějících z Padumu s turistama. Čekali jsme tak dvě hodiny, když po silnici od Raru přijel první náklaďák naložený Nepálci. Zastavili u nás, seskákali z korby, chopili se krumpáčů, kalačů a kladiv a dali se do rozbíjení skály vedle silnice. Tímto způsobem zde vyrábí štěrk pro opravu silnic. Prostě přijdou a rozmlátí kamení okolo. Zašel jsem za řidičem náklaďáku a zeptal se ho, jestli náhodou nepojede směrem na Padum a jestli můžeme naskočit na korbu. Odpověď byla negativní. Prý zůstává zde a v době oběda jede několik kilometrů dále. Usedám opět zpět na kámen a vracím se ke knize.

Kolem jedenácté přichází první lidé k jedinému osobnímu autu v okolí. Poznávám mezi nimi dívku ze včerejšího večera, která mne pohostila čajem a čapátou. Ptám se jí, jestli ví něco o tom voze a jestli někdy někam pojede. Sděluje mi, že ano, je to její učitel a jede do Padumu. Prý má ještě místo. Až později jsem si uvědomil, že poznámka o místě byla dost přehnaná. Čekali jsme další hodinu, až se za horizontem vynořil Jamphel, náš řidič a kolega učitel. Seznamuji se s ním a domlouvám cestu. Nic není problém. Vezme nás. Radostně jdu pro batoh a připravuji se na nalodění. Znervózňuje mě dav lidí, který se kolem auta shromažďuje. Jedná se většinou o vesničany, někteří z nich mají s sebou 80ti litrové nádoby – bomby na plyn, který jedou do Padumu doplnit.

Značku toho jeepu si nepamatuji, každopádně jsem si jist jednou věcí, a to je množstvím sedaček v autě. Položím vám otázku: Kolik lidí se vejde do sedmimístného Jeepu? (v předu dvě sedačky, vzadu tři a v kufru dvě přídavná sedadla) Odpověď je 7 :-)
A kolik Indů se vejde do stejného jeepu? Tak tuto odpověď jsem si zažil na vlastní kůži. Je to krásné číslo 11 a dvě 80 litrové nádrže na plyn. Tak intimní jízdu a tak osobní kontakt s Indy kolem jsem ještě v životě neměl a snad v budoucnu ani mít nebudu. Cesta vedla tankodromem podél říčního koryta, které se občas vylilo na silnici, případně menší přítoky, vytvářející si cestu z hor nad námi, si též občas našly cestu přes silnici a postaraly se nám o lepší zážitek než na horské dráze.

Silničáře v tomto kraji zastupují, jak již jsem dříve zmiňoval, nepálští občané, nebo Indové z jižní části Indie. Podél silnice můžete vidět mnoho stanů a těchto „silničářů“. Do těchto hor, kde divoká příroda odpradávna vyhrává boj s lidským pokolením a dává mu patřičně najevo, že zde je slaboučký jak embryo, je vyhnala ekonomická situace. Svědčí o tom opuštěná těžká technika, kterou jsem cestou potkal. Při snaze probít se těmito údolími a vytvořit silnici, Indové neustále posílají nové a nové stroje. Hory však vítězí. Každou chvíli zavalí nově udělanou silnici kamení a hlína. Sesuvy jsou zde na denním pořádku. Cestou do Padumu tak můžete spatřit například buldozer stojící uprostřed strmého svahu u řeky. Probil se svahem podél řeky až 5 km za Ichar. Poté zapršelo. Následně hlína a kamení překryly nově vybudovanou silnici a na věky uvěznily buldozer v této pusté končině. Stojí tam teď rezivějící a čas ho pomalu předělává. Vypadá jako symbol či vzkaz matinky přírody, že opouštíte civilizaci a od tohoto místa je i těžká technika krátká.

Ale Indové se v tomto již prohraném boji nevzdávají, navíc díky němu zaměstnají mnoho lidí. Bavil jsem se o tomto problému s jedním místním stavařem. Vyprávěl mi o stovkách Indů z jihu a tisících Nepálců, kteří ročně přijíždějí pracovat do těchto končin. Je to pro ně dobře placené(100 rupii na den- což je asi 50 Kč), a proto i riskují životy. Tato práce má totiž nejvyšší úmrtnost. Lidé žijící v nížinách a v teplých krajích jižní Indie, které vyhnala krize za prací na sever, přijíždějí do divokých himalájských hor, kde teploty klesají hluboko pod teploty měřené na jihu. Problémy s nadmořskou výškou se dostavují záhy. Když neumrznou, nebo je nesloží nadmořská výška, jednoho dne se na ně sesune právě prorážený svah nebo spadne kámen. Ani když přežijí všechny tyto nástrahy hor, nemají ještě zcela vyhráno. Musí se poprat s nemocemi souvisejícími s nízkým životním standardem. Spí v plátěných stanech u silnice, když mají štěstí pod dekou. Záchod je na břehu řeky, z té samé řeky berou pitnou vodu. Hygiena je zde na bodu mrazu a nemoci spojené s nedostatečnou hygienou se šíří exponenciálně. Přesto k vám tito lidé, potkáte-li je na cestě, pošlou vřelý úsměv. V jejich očích můžete vidět smíření, na zádech kladivo a majzlík a jdou razit cestu, která se stejně časem opět zavalí.

Při cestě našim jeepem tělo na tělo se spolucestujícíma jsem měl možnost pozorovat tyto dělníky. Silnice nikterak nevypovídala o jejich pracovní efektivnosti, i když pravda je, že stále jedeme. Hlavu už mám samou bouli od neustálého narážení na strop. Po hodině jízdy konečně vjíždíme na asfaltovou cestu. To už jsme minuli Raru a blížíme se k Padumu. Můj spolucestující si zatím v průběhu cesty uvelebil hlavu na mém rameni a bez okolků usnul, jako bychom jeli po německé dálnici. Hledím malým otvorem, který mi poskytuje výhled ven a s očekáváním hledám první náznaky města. Ty přichází posléze.

Pozvánka na akci

Vážení přátelé,

rádi bychom vás pozvali na promítání a povídání nejen o Sluneční škole které proběhne 6.12.2010 od 19:00 v Divadle pod lampou v Plzni.
(http://www.podlampou.cz/index.php?option=com_contact&Itemid=3)

Pokusím se vám tam předat něco z toho, co jsem si odvezl z Indie a střevní problémy to nebudou! Fotografie, kratká videa a povídání naplní tento večer. Těším se na naše setkání a nezapomeňte si s sebou přinést hlavně dobrou náladu!!! :)

Štěpán a Méďa(Vostuda)



Na následujících stránkách je možno rezervovat lupen:
http://www.podlampou.cz/index.php?option=com_staticxt&Itemid=43

Takový normální den ve škole

Je na čase napsati též něco o škole a popsat svoji denní rutinu, která mě zde dnem za dnem provází a v níž se obměňují pouze tváře turistů, kteří procházejí a kteří nám zpestřují stereotyp školního prostředí.

Je sobota ráno, jako každý druhý týden, i dnes mají děti školu. Probouzím se po sedmé hodině a jdu se vyvenčit. Při té příležitosti odemykám školu, aby školník či školníková mohli dovnitř. Školník je tu velice náročná funkce. Musí přijít dvakrát denně do školy, učinit několik neodkladných úkolů jako je zamést, uklidit záchody, připravit třídy, případně umýt okna a solární panely. Zajímavostí je, že tohle všechno mu nezabere více jak 30 minut ráno a třicet minut večer. Bohužel rychlost vykonaných úkonů odpovídá kvalitě. Okna jsou po umytí suchým hadrem ještě více od bláta, koberce ve třídách naskládané nesmyslně, asi dle systému "kam upadnou" a zametání je podobné hurikánu, který rozvíří prach po celé škole a poté zmizí. Z těchto důvodů musíme každý den chodit za školníkem a jako malému děcku mu připomínat co a jak má dělat. Už je začínám podezírat, že to dělají schválně zkoušejíce naši trpělivost.



I dnes očekáváme školníka či jeho ženu. Po odemčení školy zalézám jako králík zpět do vyhřátého klobouku, odkud se mi do prochladlé školy nechce vylézat. Bouchnutí dveří však ohlásilo příchod nějaké osoby, a tak chtě nechtě musím vylézt. Paní školníková nás poctila svojí návštěvou a dala se do každodenní rutiny. Jedním okem ji kontroluji, zatímco skáču z pyžama do svého oblíbeného oblečení. Dneska se necítím zrovna nejlépe, již několik dní se mě drží nějaké nachlazení či co. Děcka kolem nás denně kašlou, frkají a smrkají (do rukávů), takže není divu, že na mě něco prskly. Sedám si za úřední stůl, startuji náš computer s tím, že stáhnu došlou poštu. První děti přicházejí do školy. Už slyším jejich jekot, smích a hádky. S nimi se do školy dostavil též Singi (pes). Jelikož bere školu jako svoji boudu a nenávidí Indy, především místní domorodce (nikoliv děti), kteří po něm hážou kamením,chystám se ho odchytit, aby nám nesežral školnici. Kupodivu ji ignoruje a dělá, že tu není. Konečně dostal rozum a došlo mu, že natrháváním zadků domorodců se nikam neposune. Jdu tedy zpět do své kanceláře a zasedám k práci. Náhle se z chodby ozve řev, jekot, štěkot, vrčení a dětský pláč. Do toho všeho v pozadí zní hlas Nikol: „Štěpáne, chytni toho psa, žere nám školniciiiii!!!!“ No, a co mám já dělat. Startuji ze své židle a přibíhám na chodbu, právě když školnice zpacifikovala Singiho profesionálním hmatem pod krkem a přimáčkla ho na zem. Bohužel než tak učinila, stačil jí prokousnout nohu a z ruky vytrhnout kus masa. Děti kolem šílí, školníková v šoku, Singi též. Přebírám tedy kontrolu nad situací, vyhazuji děti ze školy (stejně mají venku nástup a čištění zubů), Singiho zavírám na záchod a školnici usazuji na židli poblíž kufříku s první pomocí. Za tu chvilku ji dokázal zřídit parádně. Beru si rukavice a rozstříhávám nohavici a rukáv košile. Rána na noze se jeví jako čistý průstřel, tedy prokoustřel, zato z ruky visí cár kůže a kousek masa. Zastavuji krvácení a uklidňuji školníkovou, že to nic není. Koukám kolem sebe, jestli tu je někoho, kdo by uklidnil mě. Nikdo. Naštěstí rána brzo přestává krvácet a ani to nevypadá na šití. Během několika minut je zavázaná, očištěná od krve a připravená k dalším pracovním úkonům. Tentokrát to Singi přehnal a vesničané mu s největší pravděpodobností dají za vyučenou. Právo, aspoň to lidské, je na straně školníkové. Po vyčištění krve vpouštíme děti zpět do školy a začíná výuka jako každou sobotu. Usedám zase ke své práci. Dlouho u ní však nevydržím. Po cestě se ke škole blíží parta turistů. Je to skupina Čechů, kteří procházejí údolím a rádi by s něčím vypomohli. Že prý mají několik hodin pauzu a večer se zase chtějí vydat dál. Vítám je tedy a pro jistotu se ještě jednou vyptávám, jestli opravdu chtějí vypomoci. Ujišťují mě, že to myslí vážně. Během několika minut mají v rukou krumpáče lopaty, kladiva, štětce a dostávají přidělené pracovní místo. Během chvilky to kolem školy vypadá jak v mraveništi. Jedni opravují provalenou zeď terasy pod školou, druzí makají na střeše a třetí dvojce holek máchá hadry kolem oken celé školy. Odpoledne vypadá škola jako ze škatulky.



Díky přítomnosti dvou budoucích doktorů, studentů čtvrtých ročníků lékařské fakulty, domlouvám odpolední výpravu do Ski, kam jsem před pár dny byl povolán k jedné nemocné ženě a nevěděl si s ní úplně rady. Jelikož jsme školení jen jako zdravotníci, nemůžeme si zde hrát na doktory, ale domorodci nerozlišují tyto dvě funkce a navíc nemají stejně na výběr. V místním kraji není jediného doktora a mohou se spolehnout jen na domorodé léčitele, kteří většinou praktikují jačí bobky s močí. Proto dojde-li na věc, raději přijdou za námi a dožadují se léků. Díky tomu, že zde medikamenty moc často neužívají a nejsou na ně zvyklí, mají na ně úžasnou účinnost a dost často funguje i obyčejná placebo léčba. Podání vitamínů tady na onemocnění účinkuje stejně jako nějaké drahé evropské léky. Domlouvám se tedy s lékaři, to ale až poté, co se rozhodli zůstat v Kargyaku o den déle. Čas totiž běží velice rychle a oni zjistili, že zadané úkoly nemohou ve dvou hodinách stihnout.



To už jsem zpátky ve škole, čas se posunul přískokem vpřed a už je po obědové pauze. Mám zrovna s několika dětmi hodinu hudební výchovy, kterou si sami vyžádali. Sobotní odpoledne totiž věnujeme kreativním činnostem jako je třída kreslení, třída ručních prací (pletení náramků) a hudební třída. Tu mám na starosti kupodivu já. Nejspíš proto, že dokážu pojmenovat všechny hudební nástroje, které tu máme k dispozici,zahrát několik akordů na kytaru a udržet při tom někdy i rytmus. Kluci především z druhé, třetí a páté třídy se za mnou vrhají do učebny. Rozděluji jim nástroje, jako jsou dřívka, činely, chrastítka, rumba koule včetně bubínku. Následuje něco, co ani vzdáleně nepřipomíná muziku. Všichni začínají mlátit do svých nástrojů neberouce ohled na okolí. Platí jen jedno pravidlo, a to být hlasitější než soused. Z praktického důvodu jsem jim nerozdal flétničky, které jsou též k dispozici. Tuto chybu jsem učinil před několika týdny a poté jsem několik dní slyšel pískání v uších!!! Hraji pár rytmů. Čekám, že se někdo přidá, avšak marně. Každý si jede tu svoji a o nějaké souhře si mohu jen zdát. Ukončuji tento bordel tak hlasitým pokřikem, až se nejmenší Randol posadil na zadek. Vysvětluji jim, že to takhle dál nejde a že je třeba začít hrát něco společného. Shodli jsme se na Dylanovi a jeho známé „Knockin´ on Heaven´s Door.“ Doprovázen všemi těmito nástroji zahajuji zpěv. Pravda, budeme potřebovat ještě trochu trénovat než se vydáme na soutěž školních skupin. Zatím Kargyak Dragons Band bude pracovat na svém sehrání a zlepšení. Po nějaké chvíli ztrácejí kluci ostych, vrhají se do popředí a začínají zpívat domorodé songy. Držím s nimi rytmus, což není tak těžké, jelikož místní domorodé písně mají rytmus raz dva, raz dva. Doprovázím naše zpěváky kytarou společně s bubínkem a dřívky. Po hodině a půl zpěvu, kdy už necítím bříška prstů konečně v pozadí zazní gong ukončující hodinu. Jako mávnutím kouzelného proutku zůstali ve třídě jen hudební nástroje a já uprostřed toho všeho. Pára nad hrncem se rozplyne pomaleji než tyto děti po zazvonění.



Beru přenosnou lékárnu a jdu se podívat na naše dobrovolníky, kteří venku pracují na zkrášlení školy. Odchytávám naše doktůrky, volám Singiho a vyrážíme do přibližně půl hodiny vzdálené vesnice jménem Ski za pacientkou. Do vesnice přicházíme chvilku po 4. hodině, kdy je většina vesničanů stále na polích, stavbách svých příbytků apod. Ještě než se dostáváme k mé pacientce, ošetřujeme jednu starší ženu. Dáváme jí prášky na bolest a mažeme revmatické klouby mastí. Přibíhá k ní další žena, také se dožadující pilulek na bolest. Že prý záda. Na závěr oběma kapeme do očí. Kapky do očí a takzvané painkillery jsou zde velice populární. Oči zde trpí kvůli neustálému suchému větru s prachem. Prášky na bolest frčí především u pracujících na poli. Po celodenní dřině na poli mají rozlámaná záda, záněty kloubů, natažené svaly. Noc poté většinou tráví v bdělém stavu, kdy kvůli bolesti nemohou usnout. Navíc spí na udusané hliněné podlaze, kde jen stěží můžete hledat pohodlí. Při tomto zatížení a nemožnosti regenerovat vypadají místní lidé velmi ztrhaně. Třicetiletá osoba svým zevnějškem působí spíše jako čerstvý šedesátník.



Konečně se dostáváme k mé pacientce. Když jsem ji poprvé viděl, vypadalo to, že paní přijde o ruce. Nejspíš jí v zimě obě omrzly a nyní se k tomu přidal pravděpodobně zánět žil. Kůže na rukou, zvrásněná jak okolní hory, načernalé barvy a opuchlost dávaly najevo, že je něco špatně. O bolestivosti ani nemluvím. Paní si musela vytrpět. Teď, po několika dnech se však jeví kůže a ruce již mnohem lépe. Doktůrci se pouštějí do kompletního vyšetření. Závěr … ze zjištěných údajů není možné stanovit diagnózu. Je třeba návštěva nemocnice a kompletního vyšetření. Jenže k nejbližší nemocnici to je několik dní chůze a den jízdy autem. To pro místní obyvatele znamená při závažnějším onemocnění, jehož léčení v civilizovaném světě zabere pár dní, téměř jistou smrt. Dáváme jí tedy dostupné léky, které podle doktůrků nejméně ublíží a případně nejlépe zaberou. Mezitím, co provádíme toto ošetření pod modrou oblohou, rozkřiklo se po vesnici, že tu jsme. Z nedaleké stavby Komunity hall, kde bylo zjevně nejvíc vesničanů, přibíhají další pacienti. Během několika minut máme kolem sebe na 15 lidí, kteří nám naráz sdělují své problémy. Každý z nás si bere svého pacienta a jedeme jak na běžícím pásu. Popálenina nohy, rozřízlá hnisající ruka, bolest břicha, vyrážka, kašel, nachlazení a další a další problémy. Po několika desítkách minut rozdáváme poslední léky, vykapáváme poslední kapky, udělujeme poslední rady. Posledního pacienta s požadavkem na vytržení zubu odmítáme a raději balíme věci a odcházíme zpět do školy. Cestou se ještě stavujeme u starosty Ski, jehož dcera, která zrovna přijela na prázdniny z Manali, trpí výškovou nemocí. Po vypití čaje a snědení nabídnutého pohoštění vyrážíme k domovu. Bára a Martin jsou rozčarováni, vykuleni a překvapeni z toho, jak to zde chodí. Na tohle prý žádná škola nepřipraví. Směji se a dávám jim za pravdu. Klobouk dolů před Lékaři bez hranic a jejich prací v postižených oblastech.



Dorážíme do školy navečer. Sedáme k večeři a konečně přichází to dlouho očekávané uvolnění a v klidu posezení. Ne na dlouho. Přichází školnice na převaz a kontrolu, poté dvě ženy z vesnice, abychom jim nakapali do očí. Na závěr převazujeme našeho kolegu a dobrovolníka Petra, který předešlou noc upadl při cestě v noci na kamenech a rozsekl si ruku. Na doporučení našich lékařů, kteří zhlédli ránu, se chystám odstřihnout mu kus visící kůže. Petr, chudák, však při pohledu na šmikající nůžky trochu zezelenal a nakonec upadl do mdlob. Závěrem dne takováto perlička. Po několika desítkách minut, kdy už má Petr obvázanou ruku, je při vědomí a dopíjí druhý šálek velmi sladkého čaje, vrací se naše konverzační témata a zábava zpět k normálu. Kolem jedenácté hodiny se odebíráme všichni ke svým spacákům, řádně unaveni po dlouhém dni. To byla zase sobota.
A kdybyste si mysleli, že neděle je od slova nedělat a užívat si klidu, kdepak. Jediný rozdíl je ten, že ve škole nekřičí děti. Jinak je zde rušno je jako ve všední den. Vesničané přicházejí se svými problémy, taky turisti, obstaráváme práce na škole. To je zase dovolená! :-)