Tak jsem zpět z úžasné cesty za poznáním nových končin a hlavně k nalezení svého kamaráda ztraceného kdesi v okolí Alex. Tak tedy, jak to všechno probíhalo...?
Neděle odpoledne, po práci, byl krasný slunný den. Akorát jsem odložil zástěru, skončil v práci a přemýšlel o tom, co s následujícími dvěma dny. Když se náhle v Makarore objevil bus jedoucí do Cromwellu, přibližně 30 km od Alex. Neváhal jsem ani minutu a zašel za řidičem s prosbou, jestli by mě mohl svézt. Jelikož byl bus poloprázdnej, nebyl proti a já měl 15 minut na zabalení báglu. Zabalil jsem se tak rychle, že by bylo až divné, kdybych něco nezapomněl. Lydie, moje kolegyňka, se mě ještě zeptala, jestli chci zařídit spoj z Cromwellu do Alex. Nebyl jsem proti, poděkoval a nastoupil do busu. Prvních pár kilomerů bylo obtížných, protože řidič měl silný akcent a já měl zpočátku pocit, že snad mluví maursky...Pak jsem začal zachytávat klíčová slovíčka, no a po prvních 50 km jsem mu už celkem rozuměl...Lidi jsou zde velice přátelští, a to potvrdil i řidič, který, když zjistil mé plány, prvně zavolal na centrálu s tím, že mi zarezervuje místo v busu z Cromwelu do Alex. Bohužel mu řekli, že poslední bus už jel a že další jede až druhý den. Tak tedy aspoň zavolal svému kolegovi a domluvil mi odjezd zpět v úterý ráno z Cromwellu do Maka. Proč ne, ještě když to mám jako zaměstnanec v Maka zadarmo... Poděkoval jsem mu a byl rád, že aspoň cesta zpět je zajištěna. Přibližně po dvaceti minutách jízdy mu zvoní telefon a volá mu jeho šéf. K mému překvapení s jediným cílem, a to, aby mi vyřídil, že mi už autobus z Cromwellu odjel. Že prý to volali z Makarory a ať mi to vyřídí. Paráda. Pastula vyrazí na
vejlet do Alexandry a polovina Nového Zélandu žhaví linky, aby mu zajistila dojezd. :))) Bylo to prinejmenším příjemné. Cesta tak utekla jako voda...především díky vyřizování telefonátů. A to už jsme v Cromwellu. Ridič mě vysadil na zastávce a ještě jednou zopakoval, že v úterý ráno v 8 hod. zde na mě bude čekat bus. Poděkoval jsem a vyrazil na stopa směr Alex. Půlhodinky nato mi zastavila paní z Alexandry.
Nabrala mě a po chvíli ještě jednoho pána, který měl stejnou cestu a také stopoval. Byla velice upovídaná a brzy jsem se začal ztrácet v jejích souvětích.Tak jsem na vše jen kýval a na vše se tvářil překvapeně...univerzální odpoveď yeah, yeah v tomto případě zafungovala mnohokrát. Takový ten univerzalní jazyk, který používáte, když nevíte a stejně tak jako tak vypadáte jako idiot. Každopádně tato hodná paní, když vyslechla můj příběh a zjistila, že jedu hledat v Alex svého kamaráda, navrhla mi, že mě obveze kolem ubytoven, abych se po něm mohl poptat. Jediné, co jsem totiž věděl, bylo, že Petr je v Alexandře. Naštěstí je v Alex. jen pět ubytoven, a tak jsme začali pěkně od první. Byl to zvláštní pocit, když mi zastavila u první ubytovny a řekla, že na mě počká a já šel dovnitř. Přece jen nechat krosnu se všema věcma v jejím autě...bylo by přinejmenším nepříjemné, kdyby se rozhodla pokračovat dál beze mě. Naštěstí, jak už jsem psal, na NZ jsou lidé jinak vychovaní. :) Po bezúspěšném prvním pokusu nalezení Petra v ubytovně (alespoň jsem si s místní paní recepční popovídal o Slapech) jsme vyrazili do centra, kde byly další dvě ubytovny. Bylo až podezřelé, jak byla na mě ta paní hodná a ochotně čekala před každou ubytovnou. To už jsem konečně narazil na tu správnou a holčina, kterou jsem oslovil, mi potvrdila ze tam Petr bydlí.
Bohužel hned nato přišel pan majitel, aby mi sdělil, že se akorát včera odstěhoval. :(
Vyvalil jsem bulvy a klesl do kolen. Informovanost místních lidí je vysoká, takže mi sdělil i kam odešel....Že prý mluvil o nějakém SunBerry park. Naše další cesta s paní vedla na Informační centum v Alex. Zde na mě koukali jak na blázna...a koho že to hledáte a kde to má jako být? Divný, na to jsem se chtěl zeptat já, kde to má být! Naštěstí doba internetu zasáhla i zdejší info centrum a po chvíli společného Googlování jsme našli odpovídající farmu vzdálenou 12,5 km od Alex. Tak tohle musí být ono. Vrátil jsem se zpět za paní, která na mě stále poslušně čekala, abych jí poděkoval za svezení a abych jí řekl, ze jsem ho nejspíš už našel...že to je tam a tam a že tam už půjdu pěšky, abych ji nezdržoval. Vyvrátila mi to, přesvědčila mě, ať nasednu a odvezla mě až na místo. Bylo mi to až blbý, tak jsem jí dal pár dolarů na benzín a moooooc poděkoval. Uvítala to, popřála hodne štěstí a vyrazila k domovu. A já stál před nějakou farmou... vzhůru dovnitř! Doufal jsem, že mě nějakej farmář nezastřelí, když mu lezu na pozemek. Zahlédl jsem skupinku lidí, očividně se loučících u stavení, které vypadalo jako obytné. Přisel jsem k nim a ptám se, kdo je tu majitel...Nějaký pán vystoupil z řady a vesele se přihlásil. Popsal jsem mu moji pátrací akci věře, že už jsem u cíle. Chvilku na mě koukal a dal si načas s odpovědí. Když jsem mu zopakoval otázku, jestli zná Petra a jestli zde bydlí, odpověděl, že jo a že to jsou tamhlety dveře. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Že by konečně po dlouhém pátrání detektiv očko dorazil do cíle? Zeptal jsem se tedy, jestli můžu přespat dvě noci a vyrazil přepadnout Petra do jeho bivaku. Hle, všechny pokoje prázdné a Petr nikde. Podle věcí a učebnic angliny poznávám, že jsem dorazil do cíle. Usedl jsem a čekal, až se náš Petřík vrátí. Dorazil asi tak za hodinku z koupání s jeho novým kamarádem anglánem a byl velmi překvapen. Bodejť. Taky bych byl. :) Padli jsme si kolem ramen, a pak společným krokem i s anglánem vyrazili na meruňky do místních sadů. Co následovalo pak, si asi každej dokáže představit.. oslava Vánoc, nového roku a vůbec toho, že se vidíme... :)
Jen ty meruňky a místní pivo pohromadě mi neudělaly dobře ;). Strávil jsem zde dvě noci a musím říct, že bylo velice příjemné zase po dlouhé době pokecat a od srdce se zasmát ;). Shodli jsme se na jedné věci, na tom, že se zde na Zélandu neustále něčemu divíme a Petr se zařekl, že od jisté doby už se ničemu divit nesmí. Já s ním můžu jen souhlasit. Jak mimochodem potvrdila i cesta zpět.
Po dvou dnech strávených v okolí Alex jsem v úterý v 6 hodin ráno vyrazil do Cromwellu ...5 km k hlavní silnici pěšky, a pak 30 km stopem. V 8 hodin jsem měl být na zastávce a měl mě zde vyzvednout domluvený bus. Do Cromwellu jsem se dostal v 7:30, a měl tedy čas ještě na snídani před odjezdem. Kolem osmé už jsem vyhlížel autobus. To jsem vydržel dělat až do 8:30, kdy jsem si uvědomil, že by to nejspíš bylo moc jednoduché, kdyby přijel. Tak jsem se vydal k silnici na stopa a během hodinky jsem byl ve Wanace, 70 km vzdálené. Zde jsem zasedl na pár hodin k internetu. Cestou z Wanaky, když si to tak štráduju po silnici ke křižovatce na Makaroru, zastaví přede mnou bus Treck netu (ten samý, který mě vezl do Cromwellu a ten, který mě
měl vézt zpět. Držeje se předsevzetí ,,ničemu se nediv", jdu k řidiči a ten už otevírá kufr a ptá se, kam jedu. Říkám mu, že do Makarory. On na to: ,,Ty jsi Štěpán!"
Povídám, že jo a že jsme byli domluvený na ráno v osm a že jsem tam byl... kde byl on?
Odpověděl, že tam také byl, ale že mě tam neviděl. Tak jsme oba kroutili hlavama. Povídá, ať teda nasednu. Tak jsem nasedl a hle, přejel moji křižovatku a mířil si to zpět do Cromwellu. Znova opakuji, že já jedu do Maka a on se začal chytat za hlavu. Že tomu nerozumí. Jsme dva...
K rozuzlení došlo, až když jsem se dostal zpět do Makarory. Řekli mi, že ten první řidič se spletl a že místo v úterý tam ten jeho kolega jel v pondělí. To by vysvětlilo, proč jsme se tam neviděli, i když jsme tam oba byli v osm.
Na závěr toho všeho jsem dnes potkal toho prvního řidiče, který se mi přišel omluvit. Říkal, že se strachoval, jak se dostanu zpět. Že volal do Makarory, ale neměli na mě kontakt, takže mi to nemohli vyřídit. Povídám mu, ať si s tím nedělá starosti, ze jsem se vrátil i bez autobusu v pohodě a poděkoval jsem mu za igelitku meruněk, kterou mi přines jako omluvu... :)
Jo, na Zélandu se ničemu nediv!
