První dny na cestě a hned adrenalin

Tak a je to tu. Dopoledne balím batoh, v poledne ho nahazuji na záda a večer sedím na letišti v Dubaji, čekaje na další spoj do Dilí. V letadle z Prahy se setkávám s Michalem, mladým mužem z Prahy(původem z Moravy-takže má v batohu slivovici) a po krátkém rozhovoru zjišťujeme, že máme stejný směr, podobné záměry a domlouváme se na společné cestě na Stokangri, což je jedna z populárních šesti tisícovek v okolí Lehu, kde se setkáme. Na letišti v Dubaji spolu popíjíme čaj a trávíme několik hodin povídáním. Po čaji společně pochrupáváme na odpočinkových lehátkách. Michal skoro zaspal svůj odlet, který měl ve 4 ráno. S jen částečně rozlepenými očima se narychlo loučíme a ani nevím, jestli jsem říkal ahoj jemu,nebo jestli jsem koukal na nekoho kolemjdoucícho procházejícího halou. To je tak, když vás vytrhnou uprostřed noci ze spánku.

Po jeho odchodu opouštím lehátko a jdu si najít něco pohodlnějšího na zemi. Tato křesla nabízejí pohodlí jen po omezenou dobu, protože spíte v polosedě a dovolují jen minimální výchylky do jiných poloh. Procházím dlouhou chodbou a nalézám výklenek, ve kterém je zaparkován elektro vůz první pomoci s lehátkem na zadní korbě. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že si lehnu na toto lehátko, ale představa, že za dvě hodiny to někde na letišti někoho klepne a mě spícího na to místo dovezou, mě nutí rozložit si vlastní bivak na zemi, ve skrytu za tímto vozem. A ještě že tak. Skutečně mě v průběhu noci vzbudili dvakrát zdravotníci, kteří si poprvé přišli pro nějaké věci do vozu a zkontrolovat mi pulz a podruhé někam odjeli. Když se ráno kolem deváté vzbudím, sanitka už opět stojí na svém místě a s prázdným lehátkem. Kontroluji čas. Mám stále přes pět hodin do odletu. Nalézám nové místo se zásuvkou a rozkládám své věci kolem sebe. Počítač, zpěvníky, různé texty, jídlo. Jak málo člověku stačí, aby se cítil jako doma i na velkém letišti. Rozprostřít v kruhu několik svých věcí, tím si zabrat prostor a dát najevo okolí – toto je moje místo. Zrovna nedávno jsem se dozvěděl, že je v mužské přirozenosti značkovat své teritorium. Ne jako pejsek očůráváním rohů, nýbrž jako člověk, v tomto případě zanecháváním různě pohozených věcí po místnostech. To šíří do prostoru naši pachovou stopu. Ponožky, slipy, tu kalhoty, tu tričko. Tak podobným mužským způsobem jsem právě zabral prostor já.

Žádám dvě pákistánské dívky sedící opodál na židličkách, aby mi dohlédly na můj prostor a odbíhám na toaletu a pro lahodný ranní čaj. Čaj a výborný borůvkový koláč ještě z domova mi zpestří dnešní ráno a dají naposledy ochutnat plodů domovských. Po dobré snídani, jak ještě zlepšit ráno, než několika písněmi za doprovodu ukulele, které mám sebou. Po prostoru se rozléhají první ranní songy, které mi krom jiného ukrátí čas čekání. Imagine, Kometa, Ráda se miluje…, Tumi japa re mana a další písně zaznívají po chodbě. Nejen pákistánské dívky jsou mými posluchačkami. Kolem procházející letištní personál mě obdarovává úsměvy. No není to příjemný start dne? S písničkou a úsměvem na tváři?

Po chvilce ženy z Pákistánu ztrácejí ostych a začínají tleskat.    Navazujeme rozhovor a rozvíjíme ho při každé pauze mezi písněmi. Dokonce ke mně přichází pilot, který se zajímá o to, co je to za zvláštní cestovní kytaru. Představuji mu ukulele a on si ho půjčuje. Po několik dalších minut, po krátkém seznámení vybrnkává mnoho melodií pro radost a pobavení letušek, které ho doprovázejí. „Musím jít, letadlo mi sice neuletí, ale asi by se zlobili, kdybych se opozdil,“ říká mladý pilot. Ujímám se tedy znovu ukulele a hraji nějaké indické trháky.  Zrovna prochází početná skupina lidí, ze které se odpojuje mladá žena. Jde směrem ke mně. Všímám si že vyndavá kabelku a peníze. Uvědomuji si, že přede mnou leží hrneček ještě s horkým čajem, který nejspíš vyvolal dojem, že zde „basketinguji“. Tak se to prý nazývá když hrajete na veřejnosti a lidé vám za to platí. Už už se ke mně sklání a natahuje ruku k hrnku, když si všímá že v hrnku je nápoj. Stahuje ruku a vrací se zpět do davu. Usmívám se na ni s pohledem ,,dnes to máte zadarmo". Ona poděkuje a odchází na svůj let. Miluju letiště. 

Po další půl hodině mě opouštějí i pákistánské ženy se slovy, že mám určitě přijet někdy do Pákistánu. Pokračuji v hraní. Ještě pár písniček a pak to zabalím. Přisedá muž se dvěma holčičkama. Za několik písniček přicházejí dívky ve věku odhadem tak 6 a 9 let a obě mi vhazují do mého hrnku se zbytkem čaje bankovky. Tak přece jen dnes něco vydělám. Tak mi to narušilo koncentraci a rozhodilo, že mi nejdříve přeskočil hlas a poté jsem přestal hrát úplně. Když i tyto mí fandové odcházejí za svým letadlem, odkládám nástroj a soustředím se chvilku na práci na počítači. Za utržené peníze si dávám lahodné tea a připojuji se k internetu. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou vyvolávají k nástupu do mého letadla a já jsem překvapen, jak rychle vše uteklo. 

V letadle usedám na místo v poslední řadě teměř na ocasu. Probíhá mi hlavou jeden z televizních dokumentů o leteckých katastrofách. Toto místo zde popisovali jako nejnebezpečnější, teměř s žádnou šancí na přežití. Pokud letadlo spadne, tady to odskáčete. „Tak fajn, aspoň to budu mít rychleji za sebou,“ říkám si. Sedám si vedle muže pákistánského vzhledu. Tento muž mě na uvítanou obdarovává tak nuceným úsměvem, že kdyby na mě vyplázl jazyk, udělal by lépe.  Cítím z něj silnou nervozitu, která po nahození motorů ještě více vzrostla. Jelikož jsou křesla v této ekonomické třídě dost na těsno, vnímám poměrně silně, jak se třese. Pokaždé kdyže potkáme pohledem, nasadí ten samý nucený úsměv. Jeho nervozita postupem času sílí a od poloviny letu neustále kouká na hodinky. Rád bych potřeba chytl za ruku nebo si s ním promluvil. Nejde to. Jednak mluvíme oba jiným jazykem a druhotně něco uvnitř mi brání se ho dotknout. Asi si tím musí projít sám.

Musím si tedy zvyknout na jeho třepotání a přestat to vnímat. Přibližně ve dvou třetinách letu začíná po chvilce klidu opět jeho záchvat klepání. To vše poté, co koukne na hodinky a začne se rozhlížet kolem. Setká se pohledem s mužem v turbanu a arabském bílém obleku. Něco si poví, načež můj soused vyndá z kabátu chromovou krabičku. Vypadá to jako přerostlý zapalovač. Odkrývá víčko a z něj na dlaň vysype hnědý prášek, či drobky. Vypadá to jako jemný čaj nebo drcený tabák. Odkrývá falešné dno svého pouzdra a tam vidím bílou hmotu. Připomíná to modelínu, které odebírá poměrně velký kus.  Po očku sleduji každý jeho pohyb, i když navenek se tvářím že jsem plně zaujat do filmu na obrazovce přede mnou. Tyto dvě věci dává k sobě a mixuje je mnutím mezi dlaněmi. Má pozornost je plně zaměřená na jeho konání. Začínám mít divný pocit úzkosti.  Připadám si jako James Bond, který právě narazil na zlosyny, kterým má zabránit něčemu strašnému. Nevěřili byste, jak rychle ve mně začaly pracovat vložené a naučené programy z médií a naší vystrašené společnosti. Nervózní muž, neustále hledící na hodinky, jeho oční kontakt s Arabem v turbanu a prohození pár strohých slov neznámo o čem, krabička s bílou hmotou a práškem plus moje neznalost a dochází k obrovské vnitřní panice a strachu o holý život. Ten muž je určitě terorista a míchá tady přede mnou plastickou trhavinu, kterou poté přiloží na okýnko a bum. Díky tomu, že jsme v nejzranitelnější části letadla, je jasné, co bude následovat. V této výšce se letadlo tlakem roztrhne a vycucne nás to všechny do prostoru. Z výšky deset kilometrů bych nechtěl padat ani s padákem na zádech. Přestávám být Štěpán, přecházím do režimu James Bond. Zvažuji okolnosti. V uších mi zní melodie z filmu Nulová šance- Mision impossible. Co by udělal James. Nejspíš nebude sám. Za dobu, co jsem ho sledoval, se spojil pohledem kromě Araba, ještě s dalšími dvěma muži podobného vzhledu jako on.  Tak tu mám minimálně 4 chlapy, které je třeba zpacifikovat. James Bond by dva z nich uspal ponožkami s chloroformem, jednoho zasáhl do krku uspávající šipkou z jeho super hodinek a posledního utopil v záchodové míse na toaletě. A to v letadle jsou suché záchody. Ten Bond je ale kabrňák. Tak ponožky sice nemám s chloroformem, ale moje přes dvacet čtyři hodin nošené fusekle v horku v zasmrádlých botách by ty chlapce nejen že uspaly, ale možná i zabily. Ale účinek není zaručen. Jistě jsou trénovaní v horších podmínkách a smradlavých nohou se nezaleknou…zažili jich v táboře již dosti.

Nemám nic z Bondovo vybavení a dovedností.  Dobře, klid. Zvážím tedy, co mám. MP3 přehrávač s repráčkem - že bych jim pustil nějakou meditační hudbu a tím je uklidnil a uspal? Zamítá se. Foťák. Tím bych je mohl nejdřív oslepit bleskem a poté je udeřit do hlavy a omráčit. Je to opravdu stará a bytelná zrcadlovka z doby, kdy se ještě tyto přístroje vyráběly z kvalitních materiálů pro to, aby vydrželi co nejvíce. I díky tomu se mnou prošla několik kontinentů a vydržela bez úhony všemožné podmínky a situace. Věřím, že v případě tohoto použití bychom se mohli na závěr pří úspěchu mé mise na závěr i vyfotit se spoutanými teroristy. Mohu ji zařadit do těžkého kalibru. Slabý článek je ten blesk. Nabíjí se příliš dlouho. Navíc 4 chlapy takhle nezpacifikuji. To je větší šance s MP3 přehrávačem. Dále mám ukulele. To má 4 struny. Každého z nich oběsit na jedné? Blbost…Nakonec můj zrak spočine na flétně. Vezu si sebou flétnu zvanou koncovka. Ve své podstatě je to kus pevného metrového klacku z bezového dřeva se třemi dírami. Jackie Chanby s takovým to klackem dokázal sundat 20 po zuby ozbrojených chlapů! Beru si tedy do ruky svoji flétnu a v nabídce filmů na obrazovce hledám nějaký film s Jackie Chanem. Mezi tím muž vedle mě užmoulal poměrně velkou, bílo černou kuličku. Jsem připraven, padnu jako hrdina! (Paradoxně to samé si asi říká muž vedle mě) Sleduji muže vedle mě. „Podezřelý pohyb, kámo a jsi synem smrti!“ Zní mi v hlavě. Muž se rozhlíží a dává kuličku do pusy. V ten samý okamžik se přestává klepat. Nejspíš došlo ke smíření a již nejde couvnout. Nejistota vymizela. No tak teď buď exploduje a nebo nevím. Mé soustředění a napětí je jako struna hrající již vysoké C! Dýchám, uklidňuji se. Něco tu nehraje. U těch filmů by již dávno běžela akce, lítali lidi vzduchem a hrdinové zachraňovali svět. Nakonec mi to nedá a posuňky a jednoduchou angličtinou, abych ho nevyděsil, se ho přímo ptám, co to je v té krabičce, kterou stále třímá v ruce.Nedokáže se se mnou domluvit, ale Ind vedle něj mi vysvětluje, že to je druh žvýkacího tabáku s příměsí mentolu (ta bílá hmota). Vyrobil si nikotinovou žvýkačku!!!A já ho za to málem zabil flétnou. Pak že nikotin nezabíjí!!! Beru flétnu a jdu se utopit na záchod.

Je až neuvěřitelné, jak máme v sobě díky televizi, filmům a dalším mediím v hlavě „programy“ které se spustí při určitých podmínkách a vyvolávají v nás strach, díky kterému přestaneme uvažovat jako lidé, humánní bytosti a přepneme do režimu zvíře - přežít. V tomto režimu dokážeme ublížit i bližnímu svému! Sleduji zpětně vše, co se stalo a jak má mysl vykonstruovala situaci, které jsem začal věřit i když pocházela z mé fantazie, v tu chvíli se stala pravdou,realitou za kterou bych zemřel. A tělo se podle toho začalo chovat.

A to již 8 let nemám televizi, 5 let nesleduji zprávy a posledních pár let si hodně vybírám, na co se podívám, co budu číst za články v novinách i na internetu. Přesto je ve mně hluboko uložen program, který stále vyvolává strach.

V duchu se omlouvám muži, jemuž jsem křivdil a který již uklidněn dávkou nikotinu klidně sedí a žvýká vedle mě. Navracím plně pozornost na běžící film na obrazovce přede mnou. O agentech samozřejmě. Zrovna běží zajímavá scéna, kdy se hlavní kladňák s největším zloduchem setkávají při společné slavnostní večeři. Oba hrají divadlo, přetvařují se a myslí si jak toho druhého napalují. K tomu přichází číšnice a nese zabalené hamburgery od Mc Donalda. V průběhu jídla odbíhají od témat ovládnutí světa k nabídce zmiňovaného řetězce.  Záporňák nezapomene zmínit, že již mají i vegetariánské dobroty a jeho oblíbený je královský Mc Vrap. Zrovna na něj běží akce. To že jedenice zničit svět a druhý ho zachránit, v tu chvíli jde stranou. Hledím na tuto scénu a kroutím hlavou. Buď je to vtip (film má být komedie), nebo už naše společnost klesla opravdu hluboko. Vypínám tu věc a raději uklízím flétnu. Po zbytek cesty poslouchám raději meditační hudbu.

Pokračování o prvním dnech v Dilí příště…Taky o akci nebyla nouze.

Jen tak mimochodem, hádejte, co bylo jediné jídlo, které jsem v Dilí snědl, než jsem odjel do Manali? Ano… od Mc Donalda…a nepřejte si znát, jaké mám nyní následky… Dal jsem si Mc Vrap. Je vidět, že to byl plán zlouna, zničit lidi přes jídlo a já to neprohlédnul!   

Takové jedno fajn večerní setkání...

Navracím se dnes v noci ze setkání s přáteli v čajovně a jako již bývá poslední dobou mým zvykem, pískám si na indickou bambusovou flétničku bansuri, pro ukrácení času na cestě. Již jsem si zvykl na nechápavé pohledy kolem jdoucích. Ty většinou kompenzují vykouzlené úsměvy lidí, kteří při pohledu na flétnu a snad jejím zvukem, jako by na okamžik opustili situaci uprostřed městského shonu a nechají své myšlenky někde vzadu. Zaposlouchají se do jednoduchého tónu. Co jim prochází hlavou, to mohu jen hádat. Každopádně úsměvy jsou upřímné. Dnes však se stalo něco mnohem zajímavějšího a poukázalo mi to na to, že jsem stále na začátku své „krysařské“ poutě.

Stojím na náměstí, čekaje na tramvaj. Zalézám do jednoho z průjezdů, protože zde se zvuk flétny násobí a zintenzivňuje. Pískám si náhodné rytmy, aniž bych si všímal toho co se děje kolem. Náhle zjistím, že mě sledují tři malé děti ve věku mezi 7 až 12 roky. Upřímně na mě hledí a skoro probodávají očima. Nasazuji tedy těžký kalibr „Ach synku, synku“, který vzápětí vystřídávají „Včelí medvídci“ V průběhu hry dětem začínají zářit oči a nemohou je odtrhnout. Jediný, kdo nervózně přešlapuje opodál, je maminka, která se marně snaží zavolat všechny děti zpět. „Pojďte raději zpátky, Alenko, víš, že jsi nemocná….“ A další nesmyslné věty a argumenty se snaží přesvědčit děti, aby nechali toho divného pána s píšťalou na pokoji. Jeden z chlapečků začíná máchat ze strany na stranu ručičkama a dirigovat mě. Přidávám tedy ještě pár známých melodií a i ostatní děti se začínají kolíbat s úsměvy jak sluníčka. Nakonec slyším přijíždět tramvaj a tak se ukláním, oni tleskají a nejmladší chlapeček se mnou navazuje rozhovor. „Strejdo, to už nebudeš hrát?“ Budu, ale teď nastupuji do tramvaje a pojedu domů.“ „My taky jedeme domů, budeš nám hrát v tramvaji?“ ptá se mě, zatím co se pomalu přesouváme k přijíždějícímu vozu. „Nebudu, v tramvaji nehraji.“ Odpovídám mu. „A proč ne? Já bych tě chtěl slyšet i cestou v tramvaji." nekompromisně mě zasypává dalšími dotazy. „V tramvaji nehraji, protože se bojím.“ po dlouhé rozvaze mu přiznávám, jak to vlastně mám. „A čeho se bojíš, strejdo?“(Ty děti jsou fakt nekompromisní!) „Nevím, asi abych někoho nerušil. V tramvaji má být klid a nerušit ostatní, to mi vždycky říkali.“ Vedu dále rozhovor zatím, co před námi zastavuje dvojka na Slovany. „To by mě zajímalo, kdo ti to říkal!“ řekl téměř naštvaně. „Já, kdybych uměl hrát, tak hraju i v tramvaji!“ zakončil důrazně svoji úvahu malý chlapec a maminka ho vede raději do druhého vozu, než nastupuji já. Zuřivě mi všechny tři děti mávají a já jim to opětuji. Nastupuji do vozu a zabírám si nejbližší sedadlo. V duchu se sám sebe ptám: „Vytáhnu tu flétnu nebo ne?“ Nakonec hlava zvítězila a flétna zůstala zasunuta ve futrálu. Je vidět, že na sobě musím ještě hodně pracovat. Asi další level. Ještě, že se teď rozmáhají ty „sluníčkový“ děti, které nám poradí, když začneme usínat na vavřínech. Z mých myšlenek mi vytrhává skupinka dětí opouštějící přední vůz a chlapeček opět s úsměvem od ucha k uchu na mě mává. Pozdrav mu obratem a s úsměvem vracím. Třeba příště, až se potkáme, tak si společně zapískáme pro radost cestou v MHD.

Jak se iniciuje mužská síla!

Život v Rishikeši plyne jako voda a dny skáčou z jednoho na druhý. Přesto mám pocit, jako bych přijel před pár dny. Nebudu se zde zabývat rutinními záležitostmi dne, počínaje dopoledními meditacemi a rozhovory s Chantimay, poledními zpěvy manter odpoledním posezením v meditační zahradě a večerním posezením v buddhistickém templu s mnichy v tiché meditaci za tmy a absolutního ticha. Člověk by řekl, že to musí být nudné a jednotvárné a nudné. Možná má pravdu. Ale jak pro koho. Každý den se vracím večer vyčerpán a plný nových poznání a zážitků. Ty se sem bohužel nedají popsat tak se podělím alespoň o ty popsatelné.

Toto místo je plné překvapení. Jedno na mě čekalo právě se skupinou, se kterou se účastním kurzu pod Shantimay. „Za dva dny proběhne iniciace mužské síly a proběhne obřad na nasměrování této síly správným směrem. Zájemci z řad mužů jsou vítáni a sejdeme se zítra v odpoledních hodinách domluvit podrobnosti,“ zaznělo z úst jednoho muže na konci sezení s Shantimay.  Jdu se zeptat na podrobnosti. Nejsem sám, kdo se o to zajímá. „Bude zde šaman, který provede obřad, oběti Ganze a každý z nás do toho vloží přání ve prospěch světa. Napište na kousek papírku, jak byste chtěli zlepšit svět, respektive přání, jež si myslíte, že ho změní k lepšímu.“ Zněla instrukce před dnem D, kdy proběhne obřad za absence přítomnosti žen. Pohledy některých dam zdály se býti poněkud povadlé a zklamané. „Ženy, nebojte se, souběžně s tímto obřadem proběhne pod vedením Shantimay obřad na podporu mužů, kterého se můžete účastnit. Ženy odcházejí spokojené. No a mě čeká nesnadný úkol vymyslet toto přání. Zkoušel jste někdo někdy přemýšlet nad tím, kdyby byla jedna věc kterou máte možnost změnit a tím zlepšit svět, co by to bylo? Ač se to zdá jednoduchá otázka, docela jsem se s ní zapotil přemýšlením a vymýšlením odpovědi.   

Na druhý den jsou všichni jak na trní. Přípravy jsou v plném proudu. Před západem slunce, kolem páté hodiny, se sejdeme na jedné písečné pláži na břehu Gangy a zde vše proběhne.

Před tím je třeba připravit obětiny řece. 108 palmových listů svázaných do malých lodiček, plníme pestrobarevnými květy, růžemi a svíčkami. Připravit tolik lodiček a odnosit je ke břehu dá docela zabrat, obzvláště chlapům, kteří jsou na práci s květinami jako stvoření.  I když to ze začátku vypadalo, že nestíháme, nakonec vše proběhlo přesně podle instrukcí. Několikrát jsme museli odhánět zvědavé ženy, nabízející nám pomoc. „V žádném případě, je to byznys mužů!“ Zněla nekompromisní odpověď šamana.

Scházíme se se vším potřebným na určeném místě. Zde je vytvořeno jakési kruhové sezení kolem obětin (lodiček), vyskládaných na pestrých dečkách. Před těmito dečkami sedí v tureckém sedu čelem k řece plešatý, asi tak padesátiletý muž, oblečený v rudém rouchu. Před ním je zbudované provizorní ohniště a kolem sebe má vyskládané všemožné pomůcky, zvonečky, kleštičky a misky s rýží, cukrem, bylinkami a dalším pro mě neznámým obsahem. Sešlo se nás 27 chlapů ze všech koutů světa, počínaje Indií, Iránem, Španělskem, USA, Brazílií, Francií, Rakouskem…a dalšími. Českou republiku reprezentuji já. Tak snad nám neudělám ostudu.

Poslední instrukce a vstupujeme do imaginárního posvátného kruhu kolem šamana. Před tím než vstoupím, dva ze strážců kruhu nás u pomyslného vstupu očistí kouřem ze zapálených doutnajících bylin a ovanou proudem vzduchu ptačími perutěmi. Řádně očištěni na duchu, usedáme v kruhu kolem ohně. Šaman se představuje a vysvětluje, co se v další hodině a něco bude odehrávat. Posílá kolem do kola šamanskou hůlku, zdobenou kameny v jejímž středu je zasazen křišťál. Každý, poté co k němu dojde tato hůlka, uchopí ji pravou rukou sdělí své jméno a něco co mu přijde zrovna na mysl. Zakončení věty je provázeno mocným „Howg“ a následuje odpověď ostatních sborově mocným „Howg!“ Jsmenuji se Štěpán a jsem rád, že jsem zde s vámi,tady a teď! Howg!“ zaznělo z mých úst. Sborové „Howg!“ mi dalo najevo, že má slova byla vyslyšena. Všech dvacet sedm mužů se takto představilo s různými dodatky. Šaman zahájil oficiální obřad. K mému překvapení začal zpívat zpěvy indiánů Severní Ameriky. Doprovázen bubnem vydržel takto zpívat několik možná i desítek minut. Když dozněl rytmus bubínku a utichl šamanovo hlas, ujal se slova muž sedící vedle šamana. Vytáhl z pouzdra indiánsku dýmku míru. „Teda, projel jsem západ Kanady doufaje, že narazím na možnost zakouřit si pravou indiánskou dýmku se vším, co k tomu patří a bez úspěchu. Kdo by to byl řekl, že se mi k tomu poštěstí právě v Indii?“ Nu ale zpátky k rituálu. Muž nás instruoval, jak se dýmka drží, jak se posílá dále, jak se kouří. Kdo to nedělal, nedokáže si představit co to je za obstrukce. Například kouř z dýmky se nevdechuje a pouze natáhne do úst, odkud se vyfoukne do prostoru. Při vyfukování kouře je třeba myslet na přání, které jste napsali na šamanovo papírek. Tímto způsobem ho předáte do prostoru. Toliko instrukcí k jedné dýmce…začíná se úplně potit, abych to vše udělal správně a ve správném pořadí. Konečně se dýmka dostává ke mně. Je to pěkný kousek složený ze dvou částí perfektně do sebe zapadající. Šaman nám vysvětlil že první část představuje ženský element a druhá část jest mužský. „Jak do sebe krásně zapadnou“ říkám si. Slavnostně natahuji kouř do úst a nic. Musím ji rozfoukat. Bafám tedy jak starý děda Lebeda, snaže se rozdýchat pohaslý tabák v dýmce. Po chvilce se mi to podařilo a vyfukuji obáček kouře před sebe. Jestlipak to Velký Manitou viděl? Dýmka proběhla kolem dokola a přichází opět šamanova část. Zatímco muži kolem opakuji krátkou frázi, nejspíše mantru, šaman zahajuje obřad obětin a do zapáleného ohně za doprovodu mnoha slov, která nejsem schopen identifikovat, nepoznám ani v jakém jazyce jsou, začíná vkládat připravené ingredience. Posvátný oheň postupně mění v dým i poslední zrnko rýže a přichází na řadu velká spousta malých papírků, na které jsme se realizovali my. Postupně i ty se mění v prach a stoupají vzhůru v obláčcích kouře.

„Nyní zahájíme společně zpěv Gajatry mantry a za společného zpěvu budeme vkládat květinové lodičky na řeku. Každý z mužů bere po jedné, zapaluje z posvátného ohně svíci a odnáší loďku do vln řeky Gangy. Všech 108 loděk usadit na hladinu zabralo dobrou půl hodinu. Díky tomu, že jsme je tam pokládali postupně a již padla úplná tma, mohli jste vidět více jak sedm set metrů dlouhou šňůru světel, táhnoucí se po řece jako had a mizící v dáli za ohybem. Krásný pohled. A děláme to pro dobrou věc. Poslední loďka mizí na vodní hladině a my se vracíme zpět k šamanovi, stále ještě zpívajícímu mantru. Zvoní na velký zvonec, který má při ruce a děkuje nám za účast. Do údolí řeky se ještě naposledy rozlehne sborové a mužné „HOWG“, a pak se mlčky rozcházíme k svým provizorním domovům.

Tak mám za sebou další z nevšedních zážitků. Věřím, že to alespoň drobet přispělo k dobru planety. Jak přispějete dneska vy?  Myslím, že jedna malá myšlenka nikoho nezabije. Zdravím tímto nejen indiány severní Ameriky, ale i vás do Čech a těším se zase na nějakou příležitost zapálit dýmku míru třeba s vámi. „Howg!“

"Born To Be Wild" aneb probuďme svého Einfielda

"Get your motor runnin'

Head out on the highway

Lookin' for adventure

And whatever comes our way

Yeah Darlin' go make it happen

Take the world in a love embrace

Fire all of your guns at once

And explode into space"

Tak tohle je začátek písničky z kultovního a mého oblíbeného filmu Beztarostná jízda, který mi zněl v uších když jsemsi šel pro svého Roial Einfielda. Už bylo dosti meditací, manter a oslav Shivy. Je na čase alespoň na chvilku změnit činnost a přijít na jiné myšlenky.

 Jako pokaždé v Indii, i letos si neodpustím podráždit motocykl a probrázdit zdejší highwaye(tankodromy) křížem krážem. Jako Peter Fonda usedám na motocykl, kynu dlaní na technika, který mi dáva poslední instrukce před odjezdem a nakopávám první rychlost v převodovce. V motoru to lehce loupne, celý stroj cukne, jako by se chtěl začít vzpouzet. Ale znám tyto mašinky, je to s nimi podobné jako s divokými koňmi. (Teda ty tolik neznám, ale myslím si to!) Stačí jim držet uzdu zkrátka a ukázat jim, že z nich nemáte strach a potom cválají jako beránci. Ze zkušeností z Indie kontroluji při rozjezdu hlavně klakson. Je to jedna z nejdůležitějších součástí motocyklu zde v tomto kraji. Nemusíte brzdit, nemusíte svítit či blikat. Hlavně, že vám to troubí! Před několika lety mi dokonce dali na výběr, zda-li chci motocykl, kterému brzdí předek a nesvítí světlo nebo nebrzdí předek svítí světlo a navíc k tomu má dvojitý klakson.Technický stav motorek a vozidel vůbec, je někdy žalostný (brzy se sám přesvědčím). Ale to se mi na Indech líbí. Používají všechno, dokud se to neobrátí v prach. Jaképak: "Je to starý model" nebo "už není v módě"...

První kilometry jsem se snažil udržet stroj nalevo, poněvadž podle pravidel se zde tak jezdí. Když po několika desítkách kilometrů zjišťuji, že tu neplatí žádné pravidlo a že se jezdí tam, kde je aspoň část silnice, rezignuji. Platí tady striktně pravidlo silnějšího, většího a s větším klaksonem. Z tohoto ohledu si uvědomuji, že jsem, po chodcích a kravách na vozovce, ten nejnižší účastník provozu a podle toho i jedu.

Cíl je jasný, k začátku řeky Gangy. Údajně krásné místo.

Motorka si vesele bublá, místy jedu i po poměrně nerozorané silnici podél řeky, kolem mě krásné zalesněné hory národního parku. Srdce plesá a z plic se ozývá hlasitý výkřik "Hůůůůáááááááá!" Člověk to musí nějak ventilovat.

Často vidím podél cesty upozorňující cedule: "Nezastavovat, zóna padajícího kamení". To mi připomíná , že se nacházím na místě, kde je třeba očekávat neočekávatelné. Ale co se stalo za dalších několik kilometrů, to jsem opravdu nečekal!

Přibližně po 30 km přijíždím na staveniště. Místní silničáři zde upravují okolí vozovky a asfaltují cestu.Zpomaluji tedy na rychlost kolem 25 km v hodině.

Náhle mám pocit, jako by se motocykl prodlužoval, či co? Posez se mění, úhel řidítek se mění. Co to má znamenat ??? Přední kolo, jako by se ode mně vzdalovalo. Ale to už slyším podezřelé zvuky a je mi jasné, že je něco špatně! Skřípění štěrku o svody z motoru naznačují, že mám závadu na podvozku. Ani nemusím zastavovat. Byl jsem zastaven motocyklem sám. Z divokého hřebce se náhle stává umřelá haitra. Zůstávám sedět na motorce, která již odmítá jakéhokoliv pohybu. Umřela. Slézám a motorka samovolně stojí, protože si pěkně lehla na bříško.

Urezlý svár rámu pod řidítkama nevydržel nerovnosti vozovky a rozhodl se ukončit tuto cestu.  

Okamžitě se sbíhají lidi z okolí stavby. Přijíždí dokonce i buldozer, pracující opodál, aby se řidič podíval, co se to tu děje. Zklesle, trochu nepřítomně hledím na rozpadlý stroj. "Tak s tímhle už nikam nedojedu."

Během několika minut je kolem mě na dvacet lidí. Někdo přistavil židli a usadil mě. Náhle se ocitá hrnek čaje v mých rukách. Nikdo nemluví anglicky ale všichni, jako by měli potřebu se mnou mluvit. Kolem zní hindi a já se jen úsmívám a pokyvuji hlavou na všechny strany.  Najednou se přistihuji, že sedím na krajnici rozestavěné silnice, před rozpadlou motorkou, popíjím čaj a kochám se výhledem na okolní scénérii. Jako bych zastavil na šálek čaje nikoli nuceně, ale plánovaně. Čaj, to je věc. Přiložíte hrnek k ustům, zhluboka nasajete nosem vůni čaje do plic a zhluboka vydechnete. Poté usrknete trocha té tekutiny do úst, rozlije se přijemné teplo po patře.Přivřete oči abyste vychutnali chuťtohoto čaje. Každý chuťový pohárek ve vašich ústechpracuje na plné obrátky. Otevřete oči a před vámi se rozléhá zalesněná krajina plná zeleně a zvuku ptactva. No kdo by odolal. Chvilku jako bych zapoměl kde jsem a co tu dělám.   

Z mého kochacího rozpoložení mě zpět vrací lidé  kolem mě. Rozhodně mě mile překvapila otevřenost a přátelskost místních lidí. Aniž bych o něco prosil, automaticky berou mou motorku, přenáší ji mimo vozovku a volají do půjčovny, odkud pochází. Poté, když se přesvědčili, že tomu Evropanovi nic nechybí, vrací se zpět ke své předešlě činnosti. Často lidi říkají, "Vau, ty cestuješ sám!" z jistého hlediska se dá říci nikoliv. Alespoň ne v Indii. Žije zde 1,2miliardy lidí, takže je malá pravděpodobnost, že byste byli na cestě sami. Zde se mi to potvrzuje. V kritických situacích jako je tato, je krásně vidět, že nejsme sami. Když je potřeba, je kolem nás dosti pomocných rukou. Jen je vidět. Pokud tam nejsou, jste buď v poušti a nebo je něco špatně na vaší straně.

   

Rozhlížím se, odkud asi ti lidé přišli. Myslel jsem že jsem na silnici zařezávající se do zalesněného svvahu.Až nyní si uvědomuji, že jsou podél cesty provizorní přístřešky. Makáči se jdou postavit zpět kolem buldozeru, který přerovnává terén opodál.

Zůstávám sám se svoji židlí,  čajem a na dvě části rozpadlou motorkou. Musím se začít smát nad nastalou situací. Nikdo mi vlastně neřekl, co se bude dít a co se dozvěděli po telefonátu s půjčovnou. No, měli tedy snahu. Ale moje hindi neni až tak silná, takže snahy o znovuzopakování všech podaných informací v angličtině vzdávám po několikátém pokusu, kdy je mi znovu a znovu je mi odpovězeno v hindštině.

"Hmmm."Tak počkám. V Indii plyne čas jinak. Snad se něco začne dít, uvidíme. Po hodině přichází nějaký pán a ptá se, jestli chci něco k jídlu. Děkuji mu, že nemám hlad. Přistihuji se, že mu to povídám v češtině. Anglicky stejně nemluví. Ale vypadá to že nonverbální komunikace funguje. 

Nu co, kdyžuž jsem tady, takse trochu porozhlédnu. Navštěvuji nekteré přístřešky kolem. U jednoho mladá žena dokončuje hygienu své malé ratolesti, která je více zaneprázdněná bílou tváří opodál než studenou vodou dopadající na její snědé tělíčko.

Zdravím ženu, mávám na děťátko a popocházím o kus dál, kde dvě odrostlejší holčičky perou prádlo.

Když mě zpozorují, jedna z nich se začne šklebit a utíkat pryč, schovat se za nedaleký barel. Zpovzdálí slyším smích starého muže, který na ni něco volá a ona se opět vrací nejistě ke své činnosti.

Opodál potkávám muže, který po nehodě volal ze svého mobilu do půjčovny motocyklů. Zjišťuji, že to je místní operátor mašiny na míchání asfaltu. Upocení, teměř nazí makáči nejdříve zatopí ve velikém kotli, který ohřeje nádobu s asfaltem. Ten se poté míchá se štěrkem a nakládá na náklaďák mechanickými pásy.  

Muž mě bere do své kabiny, kde mi hrdě ukazuje množství čudlíků, za které zodpovídá. Uznale pokyvuji hlavou a on mi v hindi vysvětluje co k čemu je. Už se ani nikomu nepokouším vysvětlit, že hindi nemluvím. Usmívám se a kývám hlavou.  

Když se vrátím opět ke své židli hodinu poté, vše je stále při starém. Motorka stojí tam, kde jsme ji odložili. Po nějaké aktivitě ze strany půjčovny ani vidu ani slechu. Kyž už začínám žvažovat variantu, že pojedu zpět stopem, přichází muž s telefonem a dává mi ho k uchu. Na druhém konci slyším technika z půjčovny, který mi oznamuje, že již vyslal opraváře a bude tam za třicet minut.Ptám se ho, co tu bude technik dělat. Motorka je ve stavu, kdy pochybuji, že ji opraví. Nakonec mu oznamuji, že s dnešním výletem končím a ať mi zařídí odvoz zpět do Rishikesh a že se s ním potkám v kanceláři. Vracím telefon zpátky muži a ten dostává nějaké instrukce. Poté copoložil telefon, kyne na skupinu makáčů a něco volá. Ti zastavují náhodně projíždějící kamion. Vykulený řidič kouká, co se děje. Nežse naděje, kluci pracovití otevřeli nákladní prostor a sunou motorku na korbu. Vysvětlují něco řidiči a usazují mě vedle něj.

"Tak to bylo rychlé," zní mi v hlavě. Ani jsem se nestačil rozloučit z mými zachránci. Mávám jim z okýnka, zatímco náklaďák se rozjíždí.

Projíždím tou samou scénérií, ale tentokrát si užívám pohled z kabiny náklaďáku. Taky to má své kouzlo. Motocykl si spokojeně sedí na korbě, řidič se na mě uculuje. Po deseti kilometrech zastavuje. Z jeho posuňku chápu, že jde pozdravit místního Babu, který bydlí v příbytku z igelitu a kamení vedle silnice. "5 minut" ukazuje mi na prstech a mizí v daném příbytku. Ok, ale v autě nezůstanu. Jdu za ním a zvědavě nahlédnu do obydlí. Někdo by si řekl, ten je zvědavej jak opice. Ano, ale díky tomu se taky dostane člověk na místa, kam by se normálně nedostal. Uvnitř malé místnosti sedí na zemi tři muži. Řidič, toho poznávám, v rohu se krčící muž středního věku a zarostlí muž v oranžovém rouchu. Nejspíš Baba. Baba na mě kyne abych šel dále. Zouvám se, i když nevím jestli to je normálně potřeba na hliněnou podlahu. Uvolňuje mi místečko na dečce vedle sebe. 

 "Tak co se tady děje, kluci" říkám si v duchu a sleduji prostor. Baba ve svých rukách žmoulá marihuanu a míchá ji s tabákem. "Á, tak o to tady běží." Naplňuje dýmku a společně s ostatními ji podpaluje. Natahuje ruku ke mě a naznačuje ať si také dám. "Holy" poznamenává. Tak přece jen nějaké slůvko v anglině znají. Odmítám a s úsměvem od ucha k uchu sleduji jak se tito tři muži přenáší do stavu propojení se Shivou (podle výkladů některých místních).

Když dokončili rituál s dýmkou, vycházíme s řidičem ven. Má beztarostná jízda se rázem mění v jízdu na tobogánu. Řidičovi se rozšířili zorničky, rozmluvil se a bez přestání povídá, aniž by čekal na nějakou reakci a registroval, že mu nerozumím. Hlavně udržet náklaďák na vozovce. Jsem připraven případně zasáhnout, ale není to třeba. Vypadá to že  to není poprvé, co takhle řídí. Nuž posledních 15km jsme si oba užili, každý po svém. Konečně vystupuji před půjčovnou. Moje cesta za dobrodružstvím je u konce. Alespoň tedy tímto dobrodružstvím. Poněvadž žijeme v neustálém dobrodružství. Nevíme dny ani hodiny, kdy na nás něco nečekaného vyskočí, a to nemusíme být v Indii. Nutí nás to býti bdělí a mít oči dokořán. Děkuji za tuto zkušenost , zážitek a jsem vděčný za to, že mohu sledovat dnešní večer, krásný západ slunce.

"První pád vodopád!"

Pocítil jsem lehkou potřebu vypadnout z města od lidí a být někde v přírodě. Na doporučení několika známých vyrážím směr údolí s vodopády. U vstupu do údolí platím 30 rupií, jako poplatek za vstup a začínám stoupat vzhůru po prašné silnici v kamenitém svahu. Čím více stoupám, tím více stromů a zeleně kolem mne je. Konečně se dostávám zesilnice a ubírám se po lesní pěšině, která mě přivádí k prvnímu z vodopádů.  

Zeleně a stromů přibývá. Nikde ani živáčka. Průzračné tůňky pod vodopády jako by neustále opakovaly dokola..."Pojď, skoč do mě!"

Nemusí to mockrát opakovat a během okamžiku mou prochází jakoby elektrický šok ze studené osvěžující vody. 

U jednoho z vodopádů potkávám mladé Indy, kteří posedávají na břehu, nechávajícee se osvězovat  alespoň proudem chladného vzduchu s rozpraškem vody. Kynu na pozdrav a mizím dál v hloubi lesa.

Stromy jsou zde neuvěřitelné. Připomínají mi Baobaby. Obrovské kořeny prorůstající do okolí a nemenší koruny překrývající oblohu. Z větví visí liány a já mám co dělat, abych si nezačal hrát na Tarzana.

Nakonec jsem to nevydržel. Potkávám obrovský strom, jenž roste na skále přibližně pět metrů vysoké. Tato skála má oblý tvar a strom jako by ji svými kořeny objímal, pravidelně, kolem do kola. Odhazuji batůžek a vrhám se ke skalce. Chytám se silných kořenů a šplhám vzhůru. Již překonávám skalku a nyní šplhám po krásném stromu. Výš a výš. Připadám si jak ty opičky pobíhající kolem. Třeba tam nahoře nějakou potkám. Dostávám se tak 15 metrů nad zem a otevírá se mi neuvěřitelný výhled do kraje. Už chápu, proč vydávají opičáci ty skřeky. Taky mám potřebu začít vřískat do kraje. Přesto ve mě nakonec vítězí ticho a mlčky, abych na sebe neupozorňoval, sedím v koruně tohoto starého stromu.   

Seděl jsem tam do soumraku. Ještě že jsem si vzal čelovku. Sbíhám zpět do údolí a cestou po silnici  mi zastavuje terénní auto. Dva indoušci mi naznačují, ať nasednu. To se hodí. Běžet za tmy zpět do Rishikeshe, přibližně 5km vzdáleného, by se mi nyní nechtělo. Navíc mám na sobě mokré věci z koupele a nerad bych si tu uhnal třeba vlka.  

Utéct občas do přírody a být tam z toho na větvi se rozhodně jednou za čas vyplácí. Vřele doporučuji.