Vítej, Alenko, v králičí noře, aneb dny v Rishikesh.

Den po příjezdu do tohoto malého městečka ležícího na břehu Gangy se probouzím v brzkých hodinách za úsvitu. Je třeba vyrazit na obhlídku a třeba se mi podaří někde potkat skupinu mířící k nějaké činnosti jako je zpěv manter a ranní meditace. Město je tímto proslulé a sjíždí se sem lidé z celého světa, aby navštívili místní ašrámy a následovali své učitele, kteří je navedou na duchovní cestu, pro ně potřebnou. V restauracích se normálně lidé baví o meditaci, energiích a různých alternativních metodách seberozvoje,  sebepoznání a třeba i realizace. Přicházím na hlavní ulici, vedoucí podél Gangy. Je kolem sedmé hodiny a zdá se býti prázdná. Jdu směrem od města k obnaženému břehu Gangy, posetém kameny a skalkami. Přes den se zde lidé omývají a posedávají na kamenech k meditaci. Nyní břech zeje prázdnotou. Kromě několika poutníků v oranžových hábitech posedávající či polehávající podél cesty. Připojuje se ke mně středně velký psík. Jako bych slyšel. „Budu Ti dělat doprovod, vidím, že to tady neznáš.“ Zajímavé, že mě opravdu vede, kam jsem měl původně v plánu jít. Na skalku, zařezávající se do Gangy a na jejíž vrchol se posadím. Ideální místo na sledování východu slunce a hovory s Gangou.  Sedím zde po nějaký čas, až si začínám všímat, že ulice a most vedoucí přes Gangu začíná ožívat a lidé hromadně nabíhají k jejich denním povinnostem. Zvedám se a za doprovodu psíka, říkejme mu třeba Allík, se navracím zpět do města.

Moje kroky jsou jasné. Včera jsme objevili výborný ovocný, řekněme, bar. Dělají výtečné šejky a ovesnou kaši s ovocem. To se musí, přátelé, vidět. Není to jen poridge, do kterého zamíchají nějaké ovoce. Je to jak umělecké dílo. Miska s kaší přistála společně s čerstvým džusem na stole přede mnou. Skoro se toho bojím dotknout, a to ne protože by to bylo nějaké odpudivé. Mladý Ind mi na té misce a v džusu vystavěl pyramidy z čerstvých kousků banánů, pomerančů, jablek, granátového jablka a něčeho, co neznám. To vše posněžil kokosem. Člověk se tak nasytí už jen pohledem. Sním tento výtvor a v průběhu snídaně se seznamuji s dvěma dámami středního neurčitého věku, jedna z Brazílie, druhá z Itálie, které zde tráví již měsíc.  Přijeli za jógou a doporučují mi místa, kam jít a kde se co děje. Bohužel používají spousta cizích názvů a určení míst, že se obávám, že jejich doporučení mi bude stejně k ničemu, poněvadž to nenajdu. Nakonec se chytám jednoho místa, které leží blízko druhého mostu přes Gangu a ten bych najít mohl. Jedná se o Ašrám, ve kterém se každé dopoledne sejdou lidé různých národností a zaměření za účelem společným. Zazpívat společně mantry. Nevím, jestli někdo u takové události byl, ale má to opravdu silný dopad na člověka. Rozhoduji se tedy jít tam.

Most nalézám velmi snadno a za mostem vcházím do spleti uliček. No tak tady něco najít, to jsem zvědav. Trochu začínám pochybovat, že udržím správný směr. Ale nakonec to hodím za hlavu a prostě se budu toulat, dokud neuslyším někoho zpívat.

Náhle se přede mnou objevuje Melanie. Nevěřícně na sebe koukáme a poté již oba s úsměvem od ucha k uchu jdeme k sobě. „ Co tady děláš?“ ptá se. „ To samé co ty.“Odpovídám s úsměvem. „ Víš, že tu je i James? Již jsem ho třikrát potkala na ulici.“ Říká mi rozzářeně. „ Já jsem přijela se svojí učitelkou a máme zde ženskou skupinu.“ Jdeme se sestrami na zpívání manter v Ašrámu. Přidáš se?“ „Zrovna jsem si říkal, že bych něco takového rád navštívil, a pokud nebude vadit moje přítomnost tvým sestrám?“ „Ne neboj, je to otevřená akce.“ Uklidňuje mě. Já se uklidňuji až teprve na místě, kdy vcházíme do haly plné lidí a jsou tu i muži, hurá. Už jsem se začínal bát, že upadnu do spár nějaké ženské skupiny, která každé ráno musí přivézt mužskou oběť. Až postupem času, když se rozhlížím a zjišťuji, o co se jedná, shledávám, že jsem na místě, kam jsem původně mířil. Paráda. Kolem mě jako by se mávnutím proutku rozesadila na podlahu smíšená skupina přibližně 100 lidí, všichni oblečeni v takovém tom u nás v Evropě nevšedním oblečení. Dalo by se říci alternativním. Tedy řekněme indickém stylu. To zní lépe.  Někdo je celý v bílém, někdo má pestrobarevné oblečky, šály, ženy sukně muži takové ty volné kalhoty s rozkrokem u kolen. Se svou černou outdoorovou mikinou a šedivými kalhoty sem moc nezapadám. Jediné štěstí, že to je značka Tilak a to znamená v místním jazyce něco jak třetí oko. Takový ten puntík na čelo, co si kreslí mnoho lidí kolem. Takže vlastně zapadám.

 O několik řad vedle mě vidím mikrofony a čtveřici lidí připravující si hudební nástroje. Dvě kytary, bonga, harmonium. Vše nazvučeno na mikrofon. No vypadá to na velký koncertík. Usazuji se na podlaze mezi ostatními a vyčkávám, co se bude dít. Nejprve vstupuje prošedivělý pán, oděn celý v bílém. Dává instrukce a informace k programu v Ašrámu. Asi to bude místní šéfík. Později se dozvídám, že se jmenuje Swámí Premba, což v překladu znamená Duchovní mistr Láska. I když na těle jsou patrné známky, že po tomto světě chodí již nějaký čas, oči má rozzářené, přetýká humorem a energii by mu mohl závidět kdejaký mladík. Poté se rozeznívají první akordy kytar a harmonia. Za zpěvu přichází paní západního zevnějšku, oděná v jednoduchém, avšak hezkém a čistém rouchu, podobný sárí, nebo jak to nazývají ty indické oblečky. Usedá uprostřed širší stěny obdélníkové místnosti do připraveného jakéhosi jednoduchého trůnu mezi soškami a zapálenými svícemi. Všechny v místnosti obdarovává úsměvem a jako by lidé pod jejím pohledem roztávali. Na této paní něco je. Vzpomínám si na podobné setkání s Jeho Svátostí Dalajlámou a mám nyní pocit deja vu. Jako by to byla jeho sestra. Se sepnutýma rukama se jí lidé kolem klaní a ona pozdrav opětuje. Vypadá to na Guru. Také se pokloním a poté všichni usedáme na zem. Paní v křesle začíná vesele mluvit a její projev mě utvrzuje, že je hodně podobná Dalajlámovi.  Také takové bezprostřední chování, na nic si nehraje, na úsměvech nešetří a moudrost jí padá z úst jedna za druhou. Pomalu každou druhou větu bych si rád zapsal. Je to jak otevřít knihu moudrosti a vyskakují na vás z ní myšlenky. Až později se dozvídám, že se jmenuje Shanitimay. V tomto Ašrámu tráví již 30 let s tím, že posledních několik let vznikají po světě další obdobná místa jako tento ašrám a ona nyní putuje mezi těmito místy v Austrálii, Spojených Státech, odkud je původně a myslím, že v Německu.

Po krátkém úvodu a rozhovorech s diváky,dává Shanitimay pokyn ke zpěvu dalších písní a místnost se opět rozeznívá pod tóny hudebních nástrojů a hlasy všech lidí kolem. Člověk si po chvilce připadá jako v transu. Kolem vidím lidi, kteří se různě přirozeně začínají pohybovat a třeba i tančit v rytmu písně. Převážně ženy zvedají ruce nad hlavu a kroutí se v rytmu indických manter oslavujících život. V Evropě by toto připadlo člověku poněkud zvláštní a probouzelo by to v nás strach z přítomnosti nějakých vyšinutých jedinců. Ale tady v Indii mi to přijde naprosto přirozené. Lidé odhazují své masky a oddávají rytmu krásné hudby a zpěvu, do kterého se postupně zapojují všichni. Co si budeme povídat, jsme v Evropě vychovávaný k tomu neprojevovat se navenek a ukrývat své, ať už negativní či positivní prožitky uvnitř sebe. A chraň Bůh, abychom je projevili navenek a tím ukázali svoji slabost. Slabost. Proč by zrovna projev radosti, či smutku, strachu či jakéhokoliv prožitku, proč by měl být označován za slabost, případně za vyšinutí. Když tak koukám kolem sebe, raději být vyšinutý a užít si život než ho prosedět v neutrálním projevu, hlavně nevyčnívat z řady, jak často zní kolem nás. Nejsilněji na mě působí píseň, kdy muži společně zpívají větu a ženy ji po nich opakují. Kdo bude mít zájem, zazpívám mu to doma. Znělo to asi takhle: „Tumi Barge re mana, Tumi Japa remana, Om Shree Ram Jaya Ram, Japa re mana.“ To se opakuje pořád do kola.  Hluboké drsné hlasy mužů, jsou doprovázeny jemnými hlásky žen. Vše dohromady tvoří dokonalý harmonický zvuk nesoucím daleko za okna této haly. Těžko se to popisuje někomu, kdo nikdy obdobnou věc nezažil. Je to jako by vás polévaly teplou vodou která hladí  a prohřívá každý ohyb vašeho těla a vy máte pocit, že tato voda stékající po vaší kůži, shromažďuje se a slévá před vaším solarem a odtud prýští daleko před vás v krásném vodotrysku.Rytmus hudby se pozvolna zrychluje a hlasy zesilují. Najednou mám pocit, že si chci vykřičet hlasivky! Řvu jako smyslů zbavený dokola text písně a ten se ztrácí v hlavním proudu, který se skládá z hlasů ostatních. Hudba pomalu doznívá a lidé se začínají opět zklidňovat. Poslední hlasy utichají a dále už se linou jen tóny kytar, harmonia a bubínky. I ty následně zanikají v tichu. Ticho. Všichni jako by se báli toto ticho narušit, byť jenom nádechem. Kolem mě vidím rozzářené tváře, úsměvy od ucha k uchu, občas se lesknou na tváři slzy. Bylo to opravdu intenzivní. Rozhodně dobrá terapie, jak se zbavit stresu a jiných zatuhlých věcí sedících na našich ramenou bránící nám normálnímu pohybu.  

Ale zpět do reality.

Po několika písních přichází na řadu povídání. Paní se pouští do zajímavých témat a její projev je provázen všemožnými dotazy, které jako by směřovali její myšlenky. Po hodině povídání kdy se mohl do dialogu zapojit kdokoliv z publika. Dostávají se ke slovu i dva nejstarší účastníci.Paní  82 let stará, odněkud ze španělska a pán  84 let z Anglie. Smekám hluboce až kzemi ped těmito dvouma návštěvníky. Jeli ve svém věku celou tu cestu až sem do Rishikese aby zde potkali svého Guru, tedy duchovního učitele. Nejsem jediný z davu, kdo  neskrývá obdiv před těmito účastníky.Značí to jediné, na to se vydat za duchovním hledáním není nikdy pozdě, což mimochodem poznamenala i paní v křesle. Následuje další série manter, společně zpívaných. Místnost, jako by se zaplnila atmosférou, ve které máte pocit, že chcete létat a díky zpěvu a dýchání se cítíte skvěle. Jak by řekl alternativně smýšlející člověk: „Energie v místnosti proudí a mně se z toho začaly potit ruce.“ Přišlo mi to jako nekonečný okamžik tohtoto zpěvu a zároveň velice povznášející. Je velice příjemné vypustit vše z hlav, zapomenout na předsudky,  chmury, starosti a jen tak z plných plic zapět s radostí malého dítěte společně s další stovkou lidí různého věku, pohlaví i národností. Po dozvuku této mantry všichni sedí tiše a nechávají doznít dopad písně. Poté vystupuje pán v křiklavě žlutém triku a navrhuje ještě si zatančit. Pouští hudbu a všichni se zvedají a v rytmu hudby se krouti včetně 80 a více let starých účastníků. Mimochodem ta paní to rozjížděla asi nejvíce.

   Guru ShantiMaya konečně promluvila. Jako by mluvila za nás všechny. Děkuje za tento zážitek a zahajuje část sezení, kdy se jí lidé mohou ptát na cokoliv od duchovních věcí až po osobní problémy ve vztazích, rodinách a podobně. Je to taková hromadná davová terapie. Zjišťuji, že mnoho lidí kolem mě má obdobné prožitky, vnímání spousty věcí a dopady na jejich spiritualitu. Nebudu tady probírat jednotlivá otevřená témata. Čas od času sem možná vložím některé téma, které pocítím potřebu sdílet.

Nyní se vrátím k jednomu hodně zajímavému zážitku s touto paní v průběhu sezení. Donutilo mě to být více opatrný na své myšlenky a pocity, které zde mám. Slyšel jsem, že duchovní mistři, guruové a lámové dokážou poměrně dobře číst lidi a mít přehled o všem dění v sále. Ale přesto, jsou to jen lidé, kteří jsou z masa a kostí, žádní levitující bytosti pohybující předměty kolem sebe silou myšlenky a ohýbající železo pohledem. Nedával jsem těmto řečem příliš velkou váhu.

Shantima a její reakce na pokládané dotazy. Chvilkami jsem se musel hlídat, abych neměl otevřenou pusu příliš dokořán. Rozhodně tato paní vládne slovem a je moudrá. Přechází hbitě z buddhismu, do hinduismu, tu dává příklady z aboridžínských indiánů, tu předkládá odpověď čerpající moudro z křesťanství. Jak sama později dodává v odpovědi na dotaz ohledně jejího náboženství, uznává, že není vyhraněná. Čerpá to nejlepší ze všeho a hlavně ze sebe sama, což je věc, kde máme hledat všichni. Uvnitř sebe.

Zrovna když se jeden mladík ptá na to, jak se má vyrovnat s utrpením, bídou a násilím druhých, kde najít tu sílu, která nám pomůže s tím vším se vyrovnat, ulítám ve svých myšlenkách. Odpověď, kterou sděluje, je jednoduchá a praktická, ale uvnitř sebe se dostávám trochu do rozporu s tím, co říká. V době pobytu v Kongu, kdy člověk viděl ledaco, přemýšlím, jak by tito lidé sedící v sále dokázali pomocí tohoto jednoduchého návodu vyrovnat se s tím vším násilím a utrpením. Být v kůži těch lidí. Před očima mi probíhají tváře znásilněných žen, dětí bez rodin. Začíná ve mně boj, kdy mám chuť zakřičet, co to tady povídáte, jeďte tam a uvidíte co, kde bude vaše vyrovnanost a klid tváří v tvář zlu. Náhle mě z mého vnitřního boje a cesty zpět do Konga vytrhává drsný a nekompromisní hlas Shantimay. Téměř  vykřikla:  „Přestaň! Přestaň! Vrať se zpátky! Buď tady!“ Polévá mě horko. Přece to nemohlo patřit mně. Sedím mezi desítkami lidí s falešným pocitem imunity, či neviditelnosti. Hledím jí do tváře. Její přísný pohled směřuje někam nade mě. Co to má znamenat? Rozhodně to zafungovalo a já se téměř okamžitě ve svých myšlenkách dostávám do přítomnosti. Její pohled zaměřený někam nade mě, což je divné, protože tam nikdo není, pomalu sklouzává dolů a….kouká mi do očí. Několik minut sedíme a hledíme na sebe. Bojím se s pohledem uhnout. Hledím zpříma a hlavou mi poletují myšlenky „Co to má sakra znamenat?“.Čím dále však hledím do očí, tím více se uklidňuji. Opakuje znovu, teď již klidným hlasem: „Zůstaň tady.“ Sedím na podlaze, v tureckém sedu, celý sál je potichu a nikdo neví, o co se jedná. Slyšeli byste jehlu padnout na podlahu. V duchu se omlouvám a Shantimaya se vrací k předchozí řeči. Slyšel jsem o tom mnoho příběhů od jiných lidí, ale až dnes jsem se přesvědčil na vlastní kůži, jak silné to může být. Rozhodně si nemá cenu před touto paní na nic hrát. Garantuji vám, že do konce sezení jsem se pomalu bál myslet na cokoliv. Získala si mě. Jak svým vystupováním, tak svými schopnostmi empatie až telepatie. Již chápu, proč sem za ní lidé jezdí. Po hodině povídání mám pocit, jako bych prolistoval desítky moudrých knih. Dává znovu prostor zpěvu a poté  se rozcházíme. Ještě než odešla, upozorňuje přítomné, že následující den zahajuje jeden specifický výcvik určený pro buddhistické mnichy. Učení, vycházející z tibeckých buddhistických tajných nauk, které dostala svolení šířit. „Případní zájemci jsou vítáni a nemusíte být mniši“ zaznívá z jejích úst.  Shantimaya odchází, zatímco ji celý sál zdraví ve stoje, se sepjatýma rukama a pokloněnou hlavou. Poté, co odešla, nastává v sále ruch a lidé si sdělují své prožitky. Svámí Premba svolává zájemce o  daný devítidenní výcvik. Neměl jsem v plánu zde zůstávat devět dní, ale ta paní si mě získala. Navíc odmítněte něco takového, už jenom ze zvědavosti. Chtěl bych ji více poznat. Třeba při tomto meditačním výcviku bude možnost. Hlásím se tedy u Premby a zapisuji se do tohoto kurzu.  Kurzovné je dobrovolné a každý může dát podle svého uvážení. Myslím, že s těmito lidmi kolem mě ještě čeká hodně legrace.  Už teď se cítím jako doma a ne jako cizinec. Zvláštní. Jsou tu lidé ze všech koutů světa, různých národností, barvy kůže, pohlaví. Jako byste se znali roky. A přitom mnozí s těch lidí tu nejsou déle než já. Odcházím z haly v příjemném rozpoložení a mířím si to rovnou do centra na pořádnou porci ovocného šejku a nějaký gablík do žaludku. Poté se přesouvám na břeh Gangy před jiný z Ašrámů, kde se připravuje večerní Ganga Arti, o které jsem již psal.Zde mohu dovršit poměrně pestrý den trochou zpěvů Ganze a západlu Slunce.   

Večer v 9 uléhám do postele a usínám tvrdým spánkem. To by člověk neřekl, jak dokáže být duchovní činnost vyčerpávající. Připadám si, jak kdybych slezl všechny hory v okolí. Tak Alenko v říši divů, šup do králičí nory.         

Trocha ochutnávky ze dne v Rishikesh

Tak jsem na své pouti konečně našel místo, kde nejsem jeden z mála vážících si západů slunce a dokonce mohu říci, že jsem tu jeden z mnoha. Tak jako se před lety Beatles zamilovali do tohoto místa, i já jsem zde našel zalíbení a rozhodl se proniknout do hloubky života zde.  

 

 

Již samotný fakt, že město leží na březích posvátné řeky Gangy vytékající z himálajských kopců, činí toto místo atraktivní pro poutníky i turisty.  Ti se zde míjejí se Sádhuvi(svatými muži) z místních Ašrámů. 

 

 

Přes řeku se dá dostat po dvou závěsných mostech. Kdo nemá rád výšky a trpí nepříjemnými pocity, když se vám chodník pod nohama houpe, raději by to měl na druhý břeh vzít lodí. Jak je ale patrné, nikdo tímto problémem moc netrpí a jediné co vás trápí při přecházení je vysoký provoz motocyklů a krav. Cestou přes most je dobré si ohlídat tlupy opičáků, pro které je provazový most rájem. Občas mají tendence vám něco sebrat a vyšplhat s tím někam do výšin. No a hoňte se pak za nimi.  

 

 

 

Tenhle pán jim nejspíš panuje. Hanuman, bych ho nazval soudě podle opičího ocasu (který se na fotku nevešel), kyje a zevnějšku.

 

 

 

Nazelenalá barva vody je v těchto místech ještě krásně čistá, což povzbuzuje k rychlým očistným koupelím. A očistný nejen pro tělo, ale i pro ducha. Aby ne, když má voda kolem 10 stupňů.

 

 

Před jedním z Ašrámů se každý den pořádá obřad zvaný Ganga Arti. Můžete přijít, společně s mnichy zazpívat mantry posvátné řece a poděkovat Slunci za další den. Uprostřed tohoto všeho se zapálí ohně, do nichž v průběhu obřadu vybraní účastníci pod vedením mnichy obětují rýži, květiny a směs bylinek.     

 

 

K tomu zní mantry doprovázené harmoniem (něco mezi klavírem a tahací harmonikou), bubínky a zvonky. Aby to bylo řádně slyšet, vše je řádně nazvučeno z nemalých reprobeden.

 

 

Atmosféra je opravdu silná. Zpěv tohoto mladíka a jeho kolegy proniká hluboko pod kůži. Někteří lidé sedí se zavřenýma očima a poletují někde nad obzorem, jiní hledí do plamenů, pomalu polykající dřevo. 

 

 

 

 

 

 

 

Nikdo si však nenechá ujít ten pohled na Slunce, blížícího se k horizontu, připravujícího se ke spánku. Tento okamžik den umírá a rodí se noc. Mlčky hledím do té záře a v duchu si odříkávám svoji mantru "Díky Slunce za tento den, jsem vděčný za tento okamžik, za tento nádech a přicházející výdech. Nechť se opět vrátíš a Tvé paprsky přinesou klid a mír všem cítícím bytostem."   

 

 

 

Vracím se zpět z transu, do kterého jsem se při této "modlitbě" či přání dostal a rozhlížím se kolem. Ženě, sedíc naproti mě se zavřenýma očima, se třpytí slzy na tváři. Mnich v oranžovém rouchu sedící vedle, hledíc na západ, začíná něco brumlat a při tom cinkat zvonkem. Naše pohledy se setkají a on s úsměvem od ucha k uchu kyne ke slunci. Z jeho očí září dětská radost a štěstí. Ani nemusíme mluvit, aby jsem hned pochopil, co mi chce říci.     

 

 

Intenzita bubínků a zpěvu roste. Začali již zpívat úplně všichni přítomní včetně mě. Neznám slova ale jako by ze mě samovolně vycházela.

 

 

Mniši přináší lampy s posvátným ohněm a dávají je mezi lidi. Ti nad plameny protahují dlaně a jako by směrem k sobě proudem vzduchu od dlaní přitahovali do svého nitra teplo a světlo těchto lamp.

 

 

 

Lidé se shlukují kolem lamp. Když si každý alespoň sáhnul na lampu, přichází poslední fáze. Osobní oběť řece. Plující nádobky z listů, naplněné kvítím a zapálenou svíčkou, vyráží na svou pouť po proudu řeky. 

 

 

Do svého košíčku můžete vložit své přání nebo modlitbu a vyslat ji po řece k cestě za naplněním.

 

 

Celý obřad trvá snad hodinu a končí přibližně 20 minut po západu slunce. Ještě naposledy se ošplouchnout vodou z řeky a lidé se pomalu rozcházejí ke svým příbytkům.

 

 

 

Jen ti, pro které je domovem ulice, zůstávají kolem rozdělaných ohňů a připravují se na další noc. 

 

Jak jsem znovu začal chodit do školy.

Návrat z hor byl náročný. Už z toho důvodu, že večer po návratu se zhoršilo počasí a několik dní pršelo, byla zima, občas sněžilo a můj kožich ne a ne vyschnout.

Znáte tyto dny, kdy jste kvůli špatnému počasí nuceni trávit čas uvnitř a jediné místo, kde se zahřejete, je v pořádném péřovém spacáku a u talíře dobré polévky. A tak se stalo, že na mě začala jít trudomyslnost.

Inu jak proti ní bojovat. Přeci hudbou. Náhoda tomu chtěla, že jsem zavadil o pána, který právě před nedávnem otevřel školu tibetských hudebních nástrojů. Okamžitě jsem se zapsal do hodiny. Každý den od 1 do 2:30 budu docházet do školní lavice společně s dalšími studenty.

Znáte tu nervozitu, když jdete poprvé do školy a nevíte, co vás tam čeká? Jaký bude učitel, jací budou spolužáci, budu to zvládat? S těmito myšlenkami stoupám pomalu do schodů k malé učebně. K mému potěšení ke mně byl pan učitel  vlídný a od začátku hodný. Nevím, jestli to bylo výškovým rozdílem(jeho hlava mi dosahovala k prsům) nebo prostě měl novodobý přístup k žákům založený na respektu a toleranci.

Horší to je se polužáky. Sedám si na zem, mezi dva kluky. Obdržel jsem kytaru a začínám se s nástrojem seznamovat. Tu si všimnu, že na mě jeden ze spolužáků zírá. Usměji se tedy a na znamení přátelství mu mávám. Vyplazuje jazyk a říká něco tibetsky, čemu nerozumím. Opětuji toto nepřátelské gesto a otáčím se od něj. Asi to bude sígr třídy. Musím si na něj dát pozor.

 Ostatní spolužáci vypadají klidně, jeden se na mě dokonce usmívá. To by mohl být můj kamarád do budoucna. Uvidíme, jak se to vyvine.

 Hodina začíná. Na tabuli se objevují čísla a čáranice a mě začíná popadat panika jako vždycky, když nevím, o co běží. Za chvilku na mě přijde řada, abych dokázal, že vím naprosto přesně, o co běží! S pohledem tonoucího baseta koukám po třídě a hledám záchrannou ruku. Klučina, který se projevil na začátku přátelsky, mi ukazuje, co máme dělat. Jo, bude to kamarád na život a na smrt. Ale nic neuspěchat.

A přišla přestávka. Učitel odešel ze třídy. Nyní se ukáže, co je ve mně. Musím si dát pozor. Sígr třídy mě sleduje a v nejbližší době si mě otestuje. Pak se rozhodne, jestli budu po zbytek docházky šikanován, nebo si získám autoritu a ubráním svá práva.

 Přišlo to rychleji než jsem čekal. Malý Tashi, jak se jmenuje asi tak osmiletý Tibeťan, bere svou kytaru a několikrát mě jakoby náhodou bouchne do kolene. ,,Zachovej klid. Bude to dobrý, hlavně nepodlehnout a udržet se" probíhá mi hlavou. Odstrkuji mu hrdě kytaru a posuňkem (jelikož nemluvíme stejným jazykem) mu naznačuji, že je rohatý zvířátko. Jako by do něj vjel blesk a vyskakuje do bojového postavení! V ruce drží bankovku. Nejspíš po mě chce peníze. A je to tady. Ostatní ve třídě mlčí. Pátrám očima po někom, kdo by mi poskytl alespoň nepatrnou oporu. Všichni se však Tašiho bojí. ,,Kde je ten učitel, když ho zrovna potřebuji." Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Prý to pomáhá v krizových situacích se uklidnit. Vyplazuji na Tašiho jazyk. Ten rozzuřen tímto provokativním gestem vykračuje proti mně. Nemám kam ustoupit. Sedím v koutě. Nezbývá než zaujmout bojové postavení. Nasadím do tváře výraz maurských válečníků, který jsem se naučil při pobytu na Novém Zélandu. Jestli jste ho někdo někdy viděl, toto gesto je tak strašlivé, že často zažene protivníka bez bližšího kontaktu, což je ideální. Malý Taši, neznalý ještě světa a tohoto výrazu, je zaskočen. Zaváhá, zavrávorá a omylem šlápne na kytaru. V ten samý okamžik vchází do třídy učitel, který vidí Tašiho, jak šlape po vzácném instrumentu, zatímco zbytek třídy, včetně mě, hraje "Do, Re, Mi,Fa,So,La,Si,Do". Popadá Tashiho a odvádí ho do vedlejší učebny, odkuď slyšíme již jen pleskání a brekot. Ostatní spolužáci ke mně vzhlížejí s obdivným pohledem a uznale kývají hlavou a s úsměvem říkají: "Tashi bum, bum".

 Vyhrál jsem! Přebírám post lídra třídy.

Všichni za mnou po hodině chodí, podávají si se mnou ruku s nabídkou přátelství. Jediný, kdo sedí v rohu a rozkošně se uculuje je Dolma, z třídy Španělské kytary, o kterou všichni moji spolužáci usilují. Vypadá to, že ji můj úvod také zaujal a nechci předbíhat, ale myslím si, že mě má ráda. Nechám to týden uležet a pak jí zkusím napsat psaníčko, jestli zajdeme na zmrzku.  

Na druhý den před hodinou za mnou Tashi přišel a na znamení usmíření mi mlčky podává oříšek. Přijímám tento dárek a on takto obdarovává i zbytek třídy. Asi nechce, aby to vypadalo že mi podlejzá. Ale co! Co bylo, to bylo. Třeba se zněj vyklube ještě dobrý kámoš.  Musíme přece spojit síly proti účovi...

Pár záběrů z Dharamsaly.

 Kráva a modlitební praporky. Dvě věci, bez kterých by Dharamsala nebyla Dharamsalou.

 

Místní lesy ukrývají mnoho pěkných pousteven, čortenů a stup. Jen se nebát a vydat se je hledat.

 

 Ženy odpočívající po náročném výstupu posilnici.

 

Tak tihle prevíti vám můžou občas pěkně nabourat pohodu.

 

Místní toulavá psiska uzavřeli dohodu s opičákama o vzájemném ignorování.

 

Pokud je plný žaludek, podělí se opičák i o žrádlo.

 

 Jdete-li kolem něj, nekoukejte mu do očí. Je-li to rváč, bere to jako výzvu a skočí na vás. Věřte mi, taky jsem nevěřil, že tahle chlupatá příšerka může být agresivní.(V Rishikesh dokonce v tlupách  šikanují místní turisty) 

 Kolem Dalajlámova sídla vede asi 20 min. okružní stezka, na kterou se každý večer místní vydávají, aby si prošli mantry a rozloučili se tak s dalším dnem.  

 

 Nejen lidé chodí před západem pročíst mantry a zatočit modlitebním mlýnkem.

 

 

 

To je vlajek. Místo meditace pod Dalajlámovou zahradou. Kdo má rád hodně barev kolem sebe, toto místo je ideální. A počkejte až zaduje vítr. To bude zpěv! 

 

Neustálé vrzání mlýnků naznačuje přítomnost velkého množství budhistů. Proč si taky nezatočit?Svět tím rozhodně nepokazíme...

 

 

 Při procházce po horách se ke mě připojil divoký pes.

 

 Alespoň je s kým sdílet pohledy do údolí.

 

 A nejen s divokými psi...Tahle kráva však chtěla více, než jen sdílet pohledy do údolí. Ukažte jí trochu romantické duše, výhledů a adrenalinu v horách a bude vaše. Hned by se líbala.

 

 

 

 

Zato tenhle bejček byl poněkud rozrušen, když jsem ho našel při odpočinku na jednom z posvátných míst. Asi neměl zrovna dobrou náladu.Hlavně z hluboka dýchat.  

Zprávy z Indie

24.1. Doletěl jsem v pořádku do Dillí a strávil zde 3 dny intenzivního přivykání si na zdejší kulturu. Nic se nezměnilo. :)
26.1. Odjíždím směr Dharamsala dnes večer v 6:50. Doufám, že tentokrát ten čaj s Jeho svátostí vyjde :) Držte palce.
27.1.  Ve 5 h ráno jsem po dlouhé cestě s  velmi uspěchaným řidičem (pravděpodobně dřívější zkušebním jezdcem stáje Ferrari)dorazil do Dharamsaly. Jeho rychlost se dá posoudit i z faktu, že jsme měli přijet v 7:30 ráno a dorazili jsme o 2,5h dříve než bylo v jízdním řádu. Změna prostředí oproti Dilí je patrná už z prvního nádechu! Úžasný horský vzduch. Záporné ionty jenom skáčou.
V autobusu se ke mně připojil Australan obdobného věku, vizáže a taky bez hodinek a ponětí, co je za den. Zarostlý jak Krakonoš. Příštích několik dní v rámci úspor sdílíme pokoj a podnikneme pár výletů kolem. Hurrrá do hor.
Mimochodem Dalajláma zatím není doma, takže na čaj zatím nepůjdu.
28.1. Návštěva Tibetského doktora-zajímavá zkušenost
Zítra vyrážíme do hor na Triund(2900mnm),zde přespíme, James s Melani se vrátí do Dharamsaly a já budu pokračovat dále na Lakagot(3350)-Lahes Cave (3598)- Indrahar pass (4375) a zpět.
Celkem asi 45km. Plánuji tak do pondělí.
(Pro ty starostlivější nechávám konkrétní informace na hotelu s přesným datem nejpozdějšího návratu a instrukcemi, koho a jak kontaktovat, kdybych nedorazil do určeného data. Starosti si dělejte až příští týden ve středu 4.2.(Na týden mám zásoby). Tou dobou, jestli se tady na blogu neozvu, pak jsem potkal Jetyho a společně jsme se vydali do Tibetu vyhnat Číňany. Do té doby na mě myslete v dobrém a přejte dobrého počasí. (Potom taky samozřejmě):)

1.2. Právě užívám horkého obrovského hrnku čaje a ČOKOLÁDOVÉHO-sýrového dortu (nevim proč tomu říkají sýrový, sýr jsem v něm nenašel)!!! Několikadenní pobyt tam nahoře naplnil očekávání a velice rád se o ně s vámi podělím. Teď potřebuji dostat do žaludku něco jiného než rýži, vločky a čínskou polévku!

Můžete se těšit na:
(Verze pro kamarády) - zápas o holý život(ne můj), teměř amputovaný prst na ruce a omrzlé nohy, setkání s divokou šelmou himálajských kopců, boj se vše spalujícím sluncem, spaní v záhrabu v teplotě jež ani můj teploměr neustál a brození sněhem, občas zapadající až po pás.
(Toto je verze pro rodiče) - pohodovou procházku po krásných kopečkách, lehké mrazíky způsobující nepatrné problémy mých kamarádů, kteří podcenili vybavení, vyhlídky, roztomilá zvířátka, slunné počasí, pohodlné spaní, krásný čerství snížek, prostě ideální dovolená!

Co mají obě verze společného: Neuvěřitelné východy a západy slunce a vyhlídky, kterých jsem se nemohl nabažit.
Posílám trochu toho himálajského vzdoušku a energie těch míst i za váma.
2-3.2. Tak nějak jsem se zastavil a trávím čas převážně  v poklidu po okolí hostelu a hotelu. Prší vydatně celé dva dny v kuse a všechno už začíná být  pěkně vlhké, včetně oblečení. Člověk nemá pořádně kde to usušit, topení zde není, tak vlhnu dále. Díky chladnému počasí (na pokoji mám kolem 8 stupňů)a častým výpadkům elektřiny si už ani nepamatuji, kdy jsem se pořádně myl. Ale dobré zprávy: zapsal jsem se do kurzu tibetské kytary...Chodím na lekce a je to docela sranda. Pravda, na hodině sedím společně s dvěma osmiletýma tibeťánkama a trochu vyčnívám z řady, ale lepší začít pozdě než nikdy, že?

7.2. Sobota. Jdu na poslední hodinu tibetské kytary a večer se naloďuji do vlaku směr Rishikesh. Několik lidí mi doporučilo tento směr a navíc jsem potkal tři dámy z AAA, které uvítaly můj doprovod v nočním vlaku. AAA znamená Anna z Anglie, Augusta z Ameriky a rAchel z Austrálie. Doufám, že se z toho štěbetání cestou nezblázním :) Jinak je příjemná změna mít po svém boku kromě medvěda a lišek taky spolucestující lidského druhu.
Příští zprávy budou snad již z Rishikeshe. Tam se mi, doufám, podaří nahrát i fotky. Tady to rychlost internetu nedovoluje a tuhle jsem viděl šneka jak odhazuje svůj notebook a říká, že se na to může vy...kašlat.Takovouhle rychlost prý ještě nezažil.
8.2.
Noc trávená ve vlaku  AC2 mi silně připomněla cestování s ČD. Avšak tentokrát jsem ocenil nedochvilnost. Ještě, že měl vlak spoždění, jinak by nám ujel. Trochu jsme podcenili dopravu z Dharamsaly na nádraží v Phatankot. Ale vše dobře dopadlo a už drncáme. Rozjeli jsme hned po nástupu kytarovou seanci a od 8 do 11 zněli vlakem písně české i anglické. Druhý den na zastávce, když jsme vystupovali v 8hodin ráno v Rishikeshe, ke mě přistoupil směle jeden z Indů a se svou ženou a poděkoval za večerní produkci. Že prý to není v Indii obvyklé. To potěší, když to lidi ocení. Tak jsem mu též hned vysvětlil, že v Čechách je tradicí, když nastoupíš do vlaku, tak se hraje a zpívá!
Nyní užívám teplého počasí a chladivé vody posvátné řeky Gangy. Svůj doprovod AAA jsem ztratil někdy po obědě a od té doby je neviděl. Pravda, po společné 16h cestě potřebuju trochu klidu a testosteronu. Asi otevřu pivko a kouknu na fotbal.  Už se těším na normální postel a žádnou angličtinu kolem...