Den třetí - zpátky do civilizace. A nebo ještě ne…?

Ráno se budím ve svém pelíšku s rozbřeskem. Je úžasné, jak se tělo přizpůsobí rytmu přírody, trávíte-li čas venku a nasloucháte svým potřebám. Jako již tolikrát před tím okamžitě se snažím vylézt ze svého peří a jít se protáhnout u vycházejícího slunka. V průběhu noci, jak na mě kapala voda z odtávajícího sněhu a srážející se vlhosti z mého dýchání, vznikly krásné rampouchy přímo nad místem, kde jsem ležel. Voda kapající na můj žďárák  k ránu zamrzla a zjišťuji,  že některé části mého vybavení jsou jen kostkou ledu. Kránu přeci jen teplota klesla pod bod mrazu. Měl jsem si s sebou vzíti jednoho z toulavých psů v Dharamsale. Ten by mi v boudě za kousek kaše udržel teplo až do rána.

Vysekávám se tedy z ledu a vysoukávám se úzkým průlezem.  Následuje to, co předešlý den. Rozbřesk, úsvit, mráz až praští. Ledový vzduch mě dokonale probírá ze spánku. Vybíhám hlubokým sněhem na skálu nad bivakem, abych se opět pokochal výhledem do okolí a vychutnal ten okamžik, který jsem tu popisoval. Poté se vracím zpět ke svému čtyřhvězdičkovému hotelovému pokoji (jen tu teplou vodu by si měli pohlídat). Rozbaluji polní kuchyni a pod dohledem Vostudy vařím ovesnou kaši. Mezitím slunce rozehřívá plácek, na kterém sedím, proto si vytvářím ze sněhu křeslo, lehám si do něj a odevzdávám se paprskům slunka.Vařím si čaj, pak oběd, čas jako by se zastavil a já užívám klidu a ticha kolem mě.



 Když už se slunko dostalo za půlku své denní pouti, balím své věci, loučím se s místem, děkuji za příjemný pobyt a vydávám se zpět. Nemá cenu se hnát vzhůru sám a bez vybavení jako sněžnice apod. Zastavím se v teashopu, pozdravím horala. Pak se uvidí co dál. K teashopu dorážím za hodinu. Již z dálky vidím několik skupinek nahromaděných kolem stanu. „Tak to vypadá, že má dneska rušno.“ A skutečně. Několik skupin Indů vyhrálo svůj boj a vyškrábali se na sedlo Triundu.



 Přicházím ke stanu a zdravíme se horalem jako staří známí. Vyptává se, jaké to bylo a jestli jsem se dostal,kam jsem chtěl. Odpovídám, že ano. „Sice ne na vrchol, ale tam, kam mě hory pustily, tam mi to dostatečně stačilo.“ Směje se.  Je to takový ten smích upřímný, plný pochopení. „Dobře jsi udělal, člověk musí přistupovat k těmto místům s pokorou a ne se je snažit pokořit. To ostatně platí i v životě a nejen v souvislosti s horami.“ Zakončuje svůj smích myšlenkou otce Fura.



Souhlasně přikyvuji. „Koukám, že ty tady máš rušno.“Pokrčí rameny a povídá něco o tom, že tohle zatím není rušno.


V době sezóny jsou tu lidí stovky. To se pak nedá srovnat. Místo se úplně změní. Naprosto s ním souhlasím. Už z těchto několika lidí, kteří mají potřebu pokřikovat a pobíhat sem a tam mám chvilkami kopřivku. „Zůstaneš tady přes noc?“ Ptá se mě. Ne, díky, raději půjdu dolů.  Skupinka mladíků kouřící cigaretu za cigaretou a plánující večerní párty mě trochu odradila od noci na tomto jinak klidném místě. Loučíme se a já začínám obezřetně sestupovat níže. Sníh je rozbředlý a cesta od lidí ušlapaná, což způsobuje občasné akrobatické kousky  při vyrovnávání rovnováhy a snahy nepadnout na zadek. Proti mně proudí další a další Indové. Nadšeni sněhem se nemohou  dočkat, až budou nahoře. Někteří vidí sníh poprvé, tak si ani nedokáži představit, co to pro ně musí být. Některé dámy potkávám dokonce v balerínkách a jedna byla v lodičkách. 


Konečně se dostávám na výšku, kde se sníh pomalu ztrácí a pod ním se objevuje zlatavá tráva. Jdu ještě několik kilometrů, když si uvědomím, že se mi ještě dolů nechce a že bych mohl strávit noc na některém z travnatých paloučků v kopcích nade mnou.




 Scházím z cesty a vydávám se do příkrého svahu. Po několika stovkách metrů, dostatečně daleko od cesty, odhazuji batoh na pěkném rovném paloučku. Pokračuji výše, abych se trochu rozhlédnul po okolí. Nacházím nějaké zbytky sněhu, takže vodu na dnešek mám zajištěnou. Bohužel žádný pramen ani studánka v okolí nebyl. 



Co  jsem ovšem zjistil je, že mám souseda. Když se pomalu šourám vzhůru do svahu, padesát metrů ode mně zahlédnu ve vyschlé trávě pár očí bystře mě sledujících. Zastavuji se, poklekám a sleduji toto místo. Náhle se to pohne a zpoza trávy vykoukne liščí hlava. A není to nějaká malá lištička. Spíše mi to přijde jako vlk. Zůstávám nehybně ve své pozici a lišák též. Jeho krásné zbarvení dokonale maskuje jeho tělo v suché zlatavé trávě kolem. Jenom špička ocasu je čistě bílá, jako by ji používal coby štětku k bílení své nory. Seděli jsme tam proti sobě tak půl hodiny. Náhle to lišáka přestalo bavit, znuděně se zvedl a oklikou zmizel v hustém houští. Byl velikosti vlčáka. Krásné zvíře. Uvidíme, jestli v noci bude chtít přijít na návštěvu a podívat se do mých zásob. Raději vše řádně poklidím. Scházím ke svému stanovišti,  rozhazuji spacák na suchou trávu.


Dnešní noc bude pěkně pod širou oblohou. Snad nebude měsíc svítit jako včera. Po večeři zalézám a s hlavou plnou všemožných myšlenek putuji napříč naší planetkou, různými místy za různými lidmi. A to vše při pohledu na rozzářenou oblohu plnou hvězd. Někdo moudrý, ani už nevím kdo to byl, řekl pravdivou věc. „Život neměříme počty nádechů a výdechů, ale okamžiky, které nám vzaly dech.“ Toto je jeden z nich . Jak málo stačí. Zvednout hlavu a zastavit se.

V noci mě budí nepříjemné pocity, že lišák mi očichává hlavu, že prohrabává věci a baští moji snídani. Pokaždé vyskočím a zmateně se rozhlížím, abych nakonec zjistil, že to je jen sen. Konečně je zase ráno. Plním žaludek, užívám výhled a po zabalení a uklizení místa, aby po mě nezbyla ni ulehlá tráva, pokračuji v sestupování k Daramsale.

Do Dharamsaly dorážím někdy po poledni. Hned na začátku města mě vítají opičáci, kteří mi dávají najevo, že bych do jejich skupiny zapadl, tak jestli se nepřidám. Jedna samička něco pokřikuje a odhazuje větvičku, co držela v ruce. Snad to není nějaký rituál, kdy vyznává lásku. Chápu, po třech nocích nahoře, vypadám trochu jako oni ale to ještě neznamená, že chci začít žít na stromě. Mavám rozčilující se opici a odcházím do hotelu, kde jsem byl před tím ubytován. Zde potkávám Jamese a Melanie, kteří nyní okupují Melanie pokoj.





James asi byl tak smutnej, že jsem zůstal nahoře a že nemá s kým sdílet prostor, že se nakonec Melanie ustrnula a nabídla mu spolubydlení u ní. Je hezké, jak dva cizí lidi, spojeni intenzivním zážitkem najednou odbourají zábrany a jsou spolu schopni sdílet životní prostor a krásné přátelství. Padl dokonce návrh, abych se přistěhoval k nim do pokoje a že tam budeme živořit ve třech, ale to jsme nakonec zamítli. Přeci jen trochu toho soukromí  člověk potřebuje. Pronajímám si  pokoj přibližně za 100 Kč na noc a skáču pod horkou sprchu. Jako nový člověk vcházím do naší restaurace, kde se všichni setkáváme a konečně jím zase něco jiného než rýži, poridge a čínskou polévku.

Hodnotíme uplynulý čas a sdílíme nápady kam se vydat příště. Melani se chystá setkat v Dillí se svou učitelkou. Budou spolu putovat po Indii, James se chystá do Manali. Nu a já…zůstanu pár dní na místě a uvidíme.

Je zvláštní, jak za pár dní dokážou lidé přirůst k srdci. Následujícího odpoledne se loučím s Jamesem a Melanie, jako by to byli moji odvěcí známí a setkáváme se takto každý rok. Každý se vydal svým směrem a možná někdy se naše cesty opět skříží. Nezbývá než popřát šťastnou cestu a někdy na shledanou.

Osiřel jsem. Myslím, že mi budou chybět naše diskuze, společné snídaně a večeře, škádlení i zlobení. Rozhodně s nima byla sranda. Ale jak je řečeno v jednom mém oblíbením českém filmu: „Na každém konci je hezké to, že něco nového začíná.“

 

 Pár fotografií divadla Svět o které jsem vás něchtěl ochudit!

 

 

 

 

    

Triund- den druhý

V průběhu noci, v našem útulném brlohu o čtyř stěnách a posteli, se intenzita vzájemného mačkání na sebe zvyšovala tím, jak klesala teplota. Muselo být kolem -10, nekontroloval jsem v noci teploměr, ale podle předpovědi a také když jsem se po několika hodinách probudil a chtěl se napít ohřáté vody vedle postele, rozbil jsem si téměř nos o kostku ledu, která na mě vypadla z ešusu. Něčekal jsem, že vydrží teplá, ale ani to že tak rychle ztvrdne.  Tak jsem hasil žízeň lízáním.

 

V noci, kolem čtvrté ranní se dostavil pocit, kterého se každý zimní vandrák obává. Konečně vyhřejete spacák, je vám teplo a najednou musíte jít čurat. Chvilku jsem se pokoušel to zaspat, zkoušel jsem i techniku dostat moč z těla hlubokými výdechy a podobně…člověka napadají kraviny, když se chce něčemu vyhnout. Nedalo se nic dělat. Musím ven. Vylézám ze spacáku a vybíhám před naši boudu. Obejme mě mrazivý vzduch, který se zakousnul do míst, která zrovna nemám přikryté oblečením. V těchto chvílích oceňuji vousy. I když chmýří, udělá to hodně při ochraně tváře. Nechodím ani moc daleko ode dveří a vykonávám potřebu. Chvilku jsem měl pocit, že rozprašuji sníh. Kouknu nad sebe a úžasem si téměř posněžím nohy. Nade mnou rozzářená obloha, miliardy a miliardy hvězd a hvězdiček svítí jedna přes druhou a vytváří dohromady nezapomenutelnou světelnou šou. V němém úžasu zapomínám na nepříjemný pocit tam dole, a jako bych slyšel, jak mi říká: „Hele, kámo, já sem hotov! Jestli nechceš, abych umrzl a odpadl, tak koukej nasadit gatě a šupajs do spacáku!“ Byla by to příliš velká daň za ten pohled, a tak uposlechnu a zalézám zpět do ještě teplého spacáku. 

 

O několik hodin později mě budí úsvit. Nechci propásnout vystoupení divadla Svět a ku překvapení mých dvou parťáků, kteří očividně nesdílí mé nadšení z východu slunce a  dávají přednost udržení tepla ve spacáku o něco déle, začínám na sebe navlékat  všechno své teplé oblečení. Venku je jasno, což znamená „sakramentská“ zima. Ještě než vylézám ven, všímám si Melanie, která nakonec vyhrála boj se svojí druhou polovičkou, která chtěla udržet tělo ve spacáku a také se začíná soukat ven. Ale to už mě nohy nesou do kopce k místu asi 500m nad naším domkem. Toto místo ve svahu nade mnou zdobí velké množství modlitebních vlajek. Již z dálky mě zahujala poměrně velká skála a jeskyně v jejím úpatí. Dorážím k tomuto místu značně zadýchán, brodě se někdy až po stehna sněhem. Divadlo začíná. Koukám k východu. Okraje oblohy jsou zbarveny do ruda a postupně přechází do oranžova, žluta až to končí blankytně modrou oblohou. Každou chvíli slunko vykoukne. V tento okamžik jako by vše ztichlo v napjatém okamžiku, jestli slunce vyjde nebo ne. I vítr přestal vát. Je to tady. První paprsek dopadá na moji sítnici a tvář téměř okamžitě polévá příjemný pocit tepla. Je to jak zázrak! Uvnitř mne dítě, které se tam schovává před dospěláckým světem, křičí, tančí a jásá! Nechávám na sebe působit paprsky se zavřenýma očima. Je to zázrak, hlavně když jste v horách a mrazivém počasí. Světlo prostupuje nejen mé fyzické tělo a dostává se do morku kostí. Když už byla ta zářivá koule z větší poloviny nad obzorem,  svět kolem mě rozběhl svůj denní rytmus. Ptáci začali zpívat, vítr se mi opřel do tváře a začal třepotat modlitebníma praporkama nade mnou. Před tím jako by vše stichlo v němém úžasu a očekávání (vyjde nebo nevyjde?).

 

Scházím zpět do tábora a shledávám se s oběma spolunocležníkama. Již z dálky vidím jejich rozzářené tváře, naplněné radostí ze slunného jasného dne. Přečkali jsme noc, to je důvod k radosti.

 

Společně odcházíme do Teashopu, kde nám místní horal již uvařil čaj a rýži s čočkou. Vydatná snídaně.

 

 

 

Probírám s ním můj další postup a zjišťuji, kudy vede cesta. Bude pravděpodobně těžké najít pěšinu schovanou pod množstvím sněhu. Hned po snídani neotálím a nahazuji batoh napakovaný jídlem na několik dní a vybavením na přečkání zimního počasí tady v horách.

 

 

 

 

Loučím se se svými parťáky a loučím se s horalem. Domlouvám se s ním, že když se nevrátím do dvou dnů, tak je něco špatně. Přeje mi hodně štěstí a dává poslední rady na cestu.

 

"Nemluvím s váma, takhle se zmáčet! A na ten čaj můžete zapomenout!"

 

Vyrážím ve svých ranních stopách vytvořených při cestě za východem slunce. Je fajn mít prošláplou cestu. Když se dostávám za místo mého raního kochání přichází na řadu dřina. „Království za sněžnice!I Nějaké obyčejné!“ říkám si v duchu, zatímco se pod tíhou batohu bořím někdy až po pás do hlubokého sněhu. Každý metr se v těchto podmínkách stává usilovným bojem. Po několika stovkách metrů, kdy jsem zpocený snad i na patách se dostávám k místu kde začíná pole obrovského kamení. Vypadá to, jako by zde vedlo koryto nějaké velké řeky, která si poskládala kameny do všemožných útvarů. Ale na tomto místě mi nepřijde řeka reálná. Vrhám se mezi kameny, které jsou mnohdy až několika- násobně větší než já a mířím si to stále vzhůru. Na tomto místě čelím prvnímu závažnému problému. Vítr navál kolem kamenů velké množství sněhu, který se nahromadil mezi kamením. Vznikla tak zde  mnohonásobně hlubší vrstva sněhu než v předchozím terénu. Na některých místech do kyprého, čerstvě navátého sněhu zapadám až po hrudník. „Tudy cesta nevede!“ říkám si a snažím se toto pole kamenů obejít. Bohužel to nejde. Shazuji tedy batoh a vydávám se prošlapávat cestu bez zátěže.

Objevuje se nové reálné nebezpečí. Mezi některými z velkých kamenů, které jsou často schované pod sněhem, vznikly jakési škvíry, či štěrbiny, které jsou někdy až několik metrů hluboké. Sníh je pěkně zamaskoval a vytvořil tak perfektní past na medvěda. Proto se pohybuji ladností laně a každý kousek cesty pečlivě ušlapu, abych se ujistil, že nezmizím kdesi v hlubině. Jít ve skupině by znamenalo chvilkové zastavení a vytažení nebo vyhrabání propadlého chudáka zpět na povrch. Pokud ale jdete sami, je lepší se této situaci s maximální obezřetností vyhnout. Když konečně nacházím bezpečnou cestu a dostávám se přes toto „minové pole“, vcházím do řídkého lesa. Bohužel sněhu neubylo a stále se místy bořím až po pás. Prošlapávám cestu přibližně 300 metrů a poté se vracím pro batoh. Znovu a znovu opakuji tento postup, až se dostávám na místo, kde zastavuji. Cesta dále není možná nebo minimálně bezpečně možná. Skalnatý terén se rozrůstá, obrovské skalní útvary, balvany a suťoviska překryté množstvím sněhu a tvořící pás široký 80 metrů, jež je po obou stranách ohraničen prudkým svahem a strmými skalisky. Tak tudy opravdu nevím, jak cesta pokračuje. Rady od místního horala již nepomáhají a cestu teď mohu pouze odhadovat podle okolního terénu. Opět zanechávám batoh na sněhu a jdu prozkoumat další úsek.

Prohlubně, svahy a skaliska se zvětšují a já začínám mít obavy i z možných lavin. Všechno nasvědčuje tomu, že bude lepší to zabalit. Nějaký kopeček za to nestojí uvíznout v trhlině a čekat dva dny na vysvobození. Rozhoduji se tedy zůstat na místě. V okolí nacházím skálu, ze které se naskýtá úžasný výhled do údolí. Pod touto skálou buduji záhrab, moje příští nocoviště možná na dvě noci. Na dnešek  hlásí jasno, což pro mě znamená pád teploty hluboko pod bod mrazu. Spaní v takovém případě pouze pod širákem by nejspíše znamenalo, zvláště s mým spacákem do -10C, jisté noční problémy s termoregulací. Proto jediným východiskem a pro zajištění pokojné noci je třeba vybudovat kolem sebe dobrou izolaci. A taková výtečná izolace je právě sníh.

 Ať již eskymáci nebo jen lesní zvěř, v dobách jako tato vytváří si také ve sněhu nory a zahrabávají se hluboko do sněhu. Je to jejich jediná šance, jak tu zimu přečkat. Jak moc se máme co učit od matičky přírody. Sahám tedy do zkušeností převážně z Kanady a za necelé dvě hodiny stojí krásný útulný brloh, který by mi záviděl kdejaký zajíc nebo liška. Zatímco dokončuji stavbu, již se mi na vařiči ohřívá výtečná rýže s nějakými přísadami tzv. „co dům a okolí dalo“.

Obědvám, či večeřím (ani nevím kolik je hodin, řídím se podle slunce) a pak si dlouze vychutnávám na provizorním křesle ze sněhu čaj. Kouknu na oblohu. Slunce se pomalu blíží ke svému západu. Divadlo svět bude produkovat druhou část hry, jejíž první část jsem měl možnost zhlédnout v ranních hodinách. Usedám na skále a kochám se pohledem do rudě zbarveného údolí.

Kolem poletuje orel. Několik desítek minut sledduji jeho klouzavý let a hraní si s proudy. Jak ladně a bez námahy se dokáže pohybovat prostorem, zatímco využívá proudů a podmínek právě nastalých. Už chápu, že indiáni čerpali svoji filozofii ze zvířat jako toto. Jen pouhým sledováním, jako by se vám otvírala instruktážní filozofická kniha, jak s ladností a lehkostí procházet bytím. Po chvilce orel mizí za skalním útesem a zaměřuji svoji pozornost opět na světelné divadlo. Už chápu Malého prince, že mohl koukat na západy slunce někdy až 30x.

S medvědem Vostudou, sedíme na skále,chytáme poslední paprsky do kožichu. Posílám veselou myšlenku všem blízkým a v tu samou chvíli pociťuji, že jsou se mnou. Vnáší mi to úsměv do tváře a jsem vděčný za tento svět. Poslední paprsek mi mává zpoza hřebenu a mizí nadobro. Na druhé straně se oběvuje luna a přebírá kontrolu nad tímto světem. Společně s ní pociťuji silné ochlazení a již nedokáži sedět na svém místě. Scházím dolů za pološera a svůj večerní šálek společně s večeří vychutnávám již pod bílým svitem měsíce. Na tomto místě není prostor otálet a na něco čekat. Po západu slunce mrzne více a více, proto balím své věci a zalézám do bivaku. Jak se krásně člověk v této divočině přizpůsobí rytmu přírody. Je tma, zima, jdu tedy spát nebo alespoň do spacáku. Vyleze slunko, je světlo, proberu se a funguji. Člověk nepotřebuje ani řídit nějaký budík či sledovat hodiny.

Přijímá po několika dnech toto nastavení.Usínám za zvuku dopadajících kapek na můj žďárák. Užjsem zapomněl, co s sebou přináší spaní v záhrabu. Pokud si totiž nepohlídáte strop vašeho příbytku a budou na něm nerovnosti či výstupky, začně se postupně na stropě srážet voda a ta následně kapat zpět dolů z těchto nerovností. To je daň za teplo. Naštěstí jsem společně se spacákem zasunut do žďáráku a ten by měl býti nepromokavý. Ulehám na záda, koukám malým okýnkem po straně ven. Je to, jak kdyby tam někdo svítíl zářivkou. Bílé ledové světlo osvětluje sníh, les  a skaliska kolem. Dostávám přímý zásah kapkou vody  do oka. „Ok, čas přehodit žďárák i přes vršek. Zahřívám se ve spacáku a je mi fajn. „A je je! Je to tady!“ To čeho jsem se obával, se dostavilo. I když jsem se „vysněžil co to šlo než jsem se začal složitě soukat do všech vrstev a do bivaku, další tekutiny z mého těla chtějí do světa. „Ach jo.“ Chvilku ještě  ležím a potom zahajuji rozbalující proces. V jednu chvíli jsem si říkal, že se prostě jen převalím na bok, rozepnu spacák a vyčurám se vele sebe. Pode mnou je vrstva sněhu, takže ta to snadno absorbuje. Ale raději nebudu riskovat. Určitě bych si načural do spacáku.

Po několikaminutovém procesu odbalování, kdy hrozilo reálné nebezpečí že se počurám, konečně stojím před bivakem a jsem překvapen, kolik tekutin se do mě vešlo. V údolí se rozléhá mé hluboké „úúuufffff.“ Hotovo. Dneska je vetší zima než včera. Proto moc neotálím a jen tak letmo přeběhnu pohledem opět rozzářenou oblohu. Je světlo jak za dne. Několika minutový proces zabalení a když konečně ležím, přecházím spokojeně do úsporného režimu. Ještě si pořádně prodýchávám a prohřívám spacák. Během několika minut nevím o světě… „To byl, ale pěkný den, viď Alberte?“ zní mi oblíbená hláška z neméně oblíbeného filmu.

Copak asi přinese zítřek? Uvidíme. Necháme se překvapit. Jako ten orel se nechám nést vzdušnými proudy a s otevřenýma očima vyhlížet něco k snědku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

"Expedice" Triund

V půl sedmé zazní v pokoji budík a James ho bleskově a automaticky vypíná, aniž by se probudil. Kdybych už neměl mělké spaní z očekávání naší výpravy, asi bych si toho ani nevšiml a zaspali bychom. Vyskakuji, ač se mi nechce, z vyhřátého pelechu a vzpomínám si na králíky, kterým se taky tak nechce skákat z klobouku. Jsme jak ten Bob a Bobek. Říkám Jamesovi: „Vstávat, už je čas!“ Zpod deky se  ozývá: „ Ne, mami, nechci dneska do školy!“ „Koukej mazat smrade,“odpovídám se smíchem „nebo to řeknu tátovi!“. James po chvilce vylézá a dáváme se dohromady k naší expedici Triund. Byli jsme dohodnuti s Melanie, že ji vyzvedneme v 7h a půjdeme na snídani do restaurace. Přicházím k ní se čtvrthodinovým zpožděním, James v těsném desetiminutovém závěsu za mnou. Německá dochvilnost se naštěstí u Melanie neprojevila, asi proto, že má kořeny v Polsku sama ještě nebyla připravena. Řádně posnídáme, abychom měli na ten náš nastávající výkon dostatek sil. V osm hodin nahazujeme batohy a vyrážíme směr Dharamkot.

 

 

Cesta hned zpočátku prudce stoupá vzhůru a já začínám litovat, že jsem si dal dvojitou snídani.Čeká nás stoupání přes 1000m výškových. Nálada a morálka ve skupině je veselá. Pořizuji fotografie usměvavých obličejů mých spoluhoralů, abych jim mohl nahoře připomenout, jak byli veselí, až na ně přijde trudomyslnost z únavy. Vybavení obou parťáků je slabší. Jeden má horský batoh a druhý pohorky. James jde ve svých jediných botách, sportovních teniskách, a na sobě má kalhoty, které si koupil včera v sekáči. Melanie na poslední chvíli sehnala holčinu, která měla stejně velkou nohu jako ona, a zároveň byla majitelkou prošláplých pohorek. Přesvědčila ji a nyní si to vyšlapovala v pohorách a pláštěnce. Podle slov místních a když jsem se bavil s jedním Kanaďanem o tomto treku,  je to na pohodu a  nahoře je prý i možnost sehnat ubytování v místním teashopu. Předpokládám tedy, že to nebude trek s vysokými požadavky na vybavení a mohli by to zvládnout.

 

 

 Holt tu chvilku, co se budou brodit sněhem pod vrcholem, budou muset zvládnout.  James má mnoho vtipných průpovídek a veselých historek. Jsem zvědavý, jestli mu to vydrží nahoru. První část přes vesnici Dharamknot a na sedlo nad ním procházíme překvapivě rychle. Tímhle tempem bysme tam mohli po poledni být. Je to celkem asi 14km až do místa určení. Za prvním sedlem ve výšce 2300m přichází první sníh. Obloha se zatahuje. Přijde nějaká přeháňka, ale už jsme tady nahoře a tím pádem se deště nemusíme bát. Když, tak bude sněžit. Jelikož je cesta dobře viditelná, nemusíme se bát ztracení v nepříznivém počasí. 

S každým výškovým metrem navíc se zvětšuje i množství sněhu. Jsme více a více zahaleni do mlhy, padajícího sněhu a bičováni větrem. „Kde jsou ty slibované vyhlídky,“ zazní občas ironicky z Jamesových úst. „To bylo slibů o krásných horách, pěkném počasí, že jsme raději nezůstali v kavárně,“ pokračuje dál v pošťuchování a vtipkování. Je to pro něj první takovýto výlet do vyšších hor a i přes tyto humorné výstupy je na něm vidět, že je plný očekávání i obav z toho, co bude nahoře. Ale znáte to, volání po nových věcech, volání divočiny je silnější než cokoliv jiného a z Jamese pramení chlapecká radost a nadšení. „Vydrž prďka, vydrž“ říkám mu česky, což se samozřejme setkalo s nepochopením. On snad neviděl Sněženky a machry! Ti Australané... 

 

 

Po několika hodinách chůze se dostáváme za půlku, na místo zvané Magická vyhlídka. Jeden z místních si zde postavil Teashop a nyní se na nás usmívá z výdejního okénka. Nabídka jako obvykle. Čínská polévka, sušenky, čaj s mlékem a cukrem a rýže s čočkou. Shazuji batoh a chopím se hrnečku s čajem. U stánku postávají další čtyři Evropané a jeden místní. Přijdou mi trochu blízcí. Znáte to, když jste daleko od domova a náhle vidíte skupinku, která vám přijde, že to jsou vaši krajané. Zdravíme se anglicky, já postávám opodál, aby se mi podařilo zachytit něco z jejich rozhovoru. A hle. Jsou to naši bratia, Slováci! Radostně se zdravíme, tentokráte česky a podáváme si ruce. Jedná se o skupinu Slováků, lékařů, kteří pracují na jihu Indie pro jednu humanitární organizaci. Jsou zde v Indii již šest měsíců a je to na jejich chování vůči domorodcům znát. Neberou si servítky a je vidět, že s místními umí jednat. Vybavení mají obdobné jako moji kolegové, včetně tenisek. „Tak vidíš, Jamesi, nejsi sám.“ Vyráží chvilku před námi, alespoň nám prošlapou cestu.

 

 

Jamesovy boty jsou nyní již od permanentního brodění sněhem kompletně promočené. Navíc mu začínají mrznout ruce. Nemá zde totiž ani pořádné rukavice. Loučíme se s prodavačem a odmítáme jeho poslední snahy  vnutit nám pronajmutí dřevěných holí za 100 rupií na den.,,Tam nahoře bude potřeba, tam hodně sněhu!“ Vycházíme a držíme se stále viditelné cesty. Ale kdo ví, jak dlouho bude viditlná. Počasí se stále zhoršuje.Sněží jak o závod a sněhová pokrývka roste každou minutou. Melanie již začíná zaostávat za námi a často na ni musíme čekat.V jednu chvíli dokonce ztrácím stopy a scházíme z cesty. V tento okamžik je vidět, že již zmizel nebo poněkud zamrznul úsměv na tvářích mých spolucestujících. Naštěstí se po několika desítkách metrů brozením sněhu teméř po pás, dostáváme zpět na pevný podklad. Melanie má plátěné už pěkně nasáklé vodouu. Jamesovo tenisky jsou již kostkami ledu a počasí se stále zhoršuje. „Myslím, že už jsme teměř tam,“ říkám ve snaze pozvednout morálku v družstvu. Odpovědí je mi  jen mručení a rychlé dýchání. „Cítím teashop na vrcholu a taktéž slunce.“ Bereme nějaké věci z Melanie batohu, abychom jí ulehčili. Její strhaná tvář nasvědčuje  o tom, že už toho má tak akorát dost. Přemýšlím, jestli je čas na to vytáhnout fotografie pořízené na začátku, ale pak se raději rozhodnu neprovokovat. Určitě si říkají: „Kam jsme to zase vlezli, kam jsme se to nechali zlákat..“    

 

 

Posledních několik stovek metrů si připadám jak před rokem v Zanskaru. Bičován větrem, sněhem a boříce se do hlubokého sněhu, začínám si sám říkat, kam jsem to zase vlezl. Jak se asi cítí moji spoluhoralové. Mám na sobě alespoň odpovídající vybavení, odpovídající tomuto místu a podmínkám. James už musí ztrácet nohy a Melanie jsem nějakou dobu neslyšel. Je stále s námi. Otáčím se a vidím oba, jak cupitají v mých stopách propadající se nad kolena do sněhu. Melanie už nemůže a každou chvíli se zastavuje a popadá dech. Náhle jako zázrakem, po vystoupání prudkého svahu vzhůru, se mlha rozestoupí a mým zraku se otevře pohled na malý stan, teashop ležící na sedle Triundu, našeho cílového místa. Otáčím se k ostatním a volám: „Jsme tady, přátelé!“ Z posledních sil vydává James zvuk znějící jako hurá a dobelhává se ke stanu. Přesně v tu v samou dobu, kdy jsme dorazili do cíle, se jako zázrakem  mraky a mlha rozplývají a vítr utichá. Je to, jako by nás nedozkoušel a po dosažení cíle jen otočil knoflíkem a tu hrůzu vypnul. Pod námi se otevírá nádherný pohled do údolí. Slunce vyhrává boj s posledními obláčky a prohřívá naše těla. Připadám si jak ještěrka, která se podává slunci a snaží se pojmout každý foton přicházející z té zářivé koule nad obzorem. Shazuji težký batoh stoupám si čelem ke slunci a k nádherné vyhlídce do údolí. Mám pocit, že mohu létat. Chce se mi křičet nebo explodovat, prostě uvolnit to napětí z předešlých chvil. Stan se otvírá a z něj vylezá skupinka slováků, které jsme potkali o několik stovek výškových metrů níže. Také jsou vidět rozzářené úsměvy na jejich tvářích, které vneslo vyšlé slunce a konec bouře. Všichni, jako malé děti, pobíhají před stanem, koulují se, fotí a užívají toho výhledu. Jen James poněkud méně radostně zaléza do stanu k malému ohništi, kde místní horal rozdělal oheň. „Necítím prsty na nohou a ruce.“ Koukám na jeho narudlé dlaně které nejeví známky tepla. „Rychle se prohřát, udělej pár cviků a prolej se horkým čajem.“ Koukám na jeho ruce a zjišťuji, že má na jedné ruce téměř modrý a oteklý prst. Nesundal si prstýnek a v důsledku změny nadmořské výšky mu otekly ruce. Tím, že si nechal  prsten,  omezilo se proudění krve do tohoto prstu a nyní to vypadá na závažný problém. „Cítíš ho?“ ptám se. „Moc ne, jak mám zmrzlé ruce, tak je vůbec necítím.“ Shoda několika faktorů a máme tu takovýto problém. Díky otoku není možné prsten sundat. Ten se zvětšuje. Je to nejspíš i teplem a rozprouděním krve v Jamesovo končetinách. „To musí dolů.“ Sedáme si vedle ohniště a snažím se násilím prsten stáhnout.  Nejde to. „Hmm, snad nebudeme muset amputovat.“Říkam ve srandě ale nasledně si uvědomuji že to až tak sranda není. James na mě vyděšeně hledí. Zkusíme prst namastit nějakým olejem a pokusíme se o další stažení. Po usilovném boji a zlomení si jednoho nehtu, konečně prsten dostávám přes oteklý kloub.  James a jeho prst je zachráněn.

 

 

Poté vysedáváme po okolí, popíjíme čaj a užíváme v klidu scenérie. Místního horala provozující stan s občerstvením se ptáme, kde je možné se ubytovat. „Hostel je zavřený, sorry. Pán, co má klíče od baráčku nacházejícím se o několik desítek metrů výše odešel včera a vrací se až za tři dny. Vyděšené pohledy mých dvou parťáků směřují ke mně. Z jejich očí lze vyčíst, že cestu dolů dnes už nezvládnou. Hlavně Melanie je vyčerpaná k padnutí. Znám tyhle místní lidičky. Snaží se vás uvést do situace zoufalství a pak, když nevíte kudy kam nabídnou řešení, samozřejmě za lepší poplatek. Snažím se zachovat chladnou tvář a přistupuji na hru majitele teashopu. „Nu, nevadí, sněhu tu je dost, tak si kdyžtak vykopeme záhrab.“ Říkám naprosto vážně. „Když nám půjčíš nějaké deky, budeme vděčni.“ James na mě kouká s lehkým úsměvem a říká si…ten dobře blafuje. Kdyby chudák tušil, že jsem neblafoval. Udělat si záhrab nebo najít jeskyni, by bylo pro nás jedno z nejreálnějších řešení. A nebo prostě zůstaneme na krku tady tomu prodavači, nehneme se z jeho stanu a bude to. Mladý Ind, ošlehaný větrem s tvrdými rysy ve tváři chvilku mlčel a už to vypadalo, že jsme na tuto konverzaci zapomněli, když řekl: ,,Nu, mám tam nahoře jeden pokoj, ale není tam topení  ani záchod. „To jsme ani nečekali. Je tam postel nebo nějaká matrace? “ptá se Melanie. „Jo, to tam je. A dám vám extra deky.“  A je to. Po nabrání sil nahazujeme batohy na naši poslední dnešní túru, přibližně sto padesát metrů nad teashop. Zde stojí malá hliněná stavba s plechovou střechou.

 

 

 Vstupujeme do našeho pokoje. Vypadá to spíš jako sklep, ale v těchto podmínkách člověk ocení jakékoliv závětří a místo ke schování před mrazem. Celou místnost zabírá dvojpostel. James a Melanie se vrhají do postele, převlíkají moktré věci a zalézají do spacáku. Jamesovi trvá ještě značnou chvíli než zahřeje své nohy promrzlé z tenisek. Rozbaluji proviant a vařím čaj, zatímco na mě z rohu místnosti hledí dvě zakuklené klepající se larvy. Hrnec čaje zvedl morálku a rozpustil ztuhlé tváře. Jako zázrak prožíváte pocit, kdy mrazem ztuhlé tělo prochází  tato horká tekutina a vy jste v poloze ležícího střelce zabaleni do všeho, co je k mání. „Dobře, přátelé, je čas na těžké zbraně!“ Jelikož jsme pořádně neobědvali, pociťuji nedostatek cukrů a energie. Vytahuji z batůžku suchary, burákové máslo a med! Jako čerstvě vylíhlé kobylky se vrhají mí dva parťaci na připravené potraviny. Vařím ještě rýži. Obědo-večeře šampionů mizí v nás třech jako v popelnici. „Teda to bych nevěřil, jak mi může chutnat kombinace rýže, burákového másla a sucharů s medem“ Povídá ještě se olyzujícíJames. „Hory Tě naučí stravování. To člověk ocení kdeco. I samotnou horkou vodu.“ Faktem je, že si neuvědomujeme vzácnost těchto věcí, které nám v průběhu života v „civilizaci“ zevšední a nekdy jimi až opovrhujeme. Jak se ale čolovek dostane do krajní situace jako tato, pak se hodnoty vrátí zpět, kde byly dříve.

 

 

S plnými břichy se připojujik larvám a taktéž zaléhám vedle těchdvou. James, jelikož přišels letním spacákem, má nárok ležet uprostřed. Z obou stran se na něj tiskneme a vytváříme sitak potřebné teplo. Obzvláště mezi mnou a Jamesem to teplo má více významů. Ale v zimě člověk zapomíná na bariéry a navíc je mezi námi ochranná bariéra v podobě dvou spacáků. Jsem za ní rád i z jiného pohledu. Představte si, že člověk který má problémy s trávením sní naráz rýži, burákové máslo, med a suchary a proleje to čajem. James měl problémy s plynatostí už před tím, ale po tomto vydatném jídle se zněj stal ornamentně ucházející balonek.  Už se ani neomlouval a abych pravdu řekl, přestal jsem ty výstřely do spacáku vnímat. Po hodině ležení v klidu a poslouchání disharmonických zvuků linoucích se z Jamesovo kalhot, se náhle usazuje na posteli. „Něcoje špatně. Žaludek mám jak na vodě, bolí mě hlava, asi se mi chce zvracet.“

 

Po krátké diskuzi se shodujeme  s Melanie, že se projevuje únava a výšková nevolnost. „Neříkej mi, že se ti udělalo špatně z mého jídla.“ Říkám rýpavě. Vytahuji lékárničku. Z předešlých zkušeností těchto hor znám lék, který pomůže.Místní horalové používají v těchto případech kombinaci zázvoru a česneku. To tady zrovna nemáme. Vytahuji Dračí krev, lék z Peru, který jsem dostal na cesty od Martina. Kolikrát už byl nápomocný. To aby se Martinovi za tento dar karma jen třpytila. Několik kapek do horké vody a James to do sebe trochu nedůvěřivě nalévá. „Je to odporné,“ křiví obličej. „To víš, zdravé věci nejsou vetšinou  moc dobré. Znovu uléhá a za několik minut slyším, jak v klidu pochrupuje. Takže to zabralo. Spánek je pro něj to nejlepší, co nyní pomůže. Ležím další hodinu a poslouchám oba, jak pochrupují. Venku už je úplná tma. Nedá mi to a vylézám ze spacáku, nabaluji na sebe oblečení a vycházím ven. Otevírá se mi pohled na rozzářenou oblohu plnou hvězd. Procházím se za svitu měsíce po křupajícím sněhu. Mraziví vzduch mě příjemně osvěžuje ve tváři a při každém nádechu cítím, jak mnou prochází ta čistá horská energie. Ani nevím, jak dlouho jsem se toulal po okolí. Každopádně jsem se vrátil příjemně promrzlý. No a ten pocit, kdy vklouznete do ještě vyhřátého spacáku. To je paráda. Usínám spánkem spravedlivých. Ještě poslední myšlenky prolétají napříč dlouhým a pestrým dnem a říkám si, kde asi budu spát zítra. Melanie a James se vracejí zpět do Dharamsaly a já již sam (tedy s Vostudou) půjdu vzhůru do kopců, pokračovat dále za hranice civilizace, do čisté přírody.

Ale to už bude povídání na příště. Škoda, že jsem nekoupil kulaté sušenky. Zasloužili bychom si je všichni.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě dodatek k medicíně

Po odchodu od doktora navštěvuji zmiňovanou "lékárnu" kde mi mladé usměvavé tibetské ženy namíchají bylinky. Pln očekávání hledím do výdejního okýnka. Paní mě volá, abych to obešel dveřmi. Také ji byla asi nepříjemná ta přepážka mezi námi. Vcházím tedy do místnosti, kde jsou regály plné přípravků. A už dostavám do ruky můj příděl na příští měsíc. Jsou to... králičí bobky! K mému překvapení dostávám několik pytlíčků naplněných kuličkami velikosti králičích bobků. Pytlíček ke snídani, pytlíček k obědu, pytlíček k večeři. Já snad ani nic jiného nemusím jíst."Vezmete tři kuličky tohoto a čtyři kuličky tohoto, rozdrtíte a s horkou vodou zapijete."instruuje mě mladá žena. Ke každé denní době dostávám přesné informace o přípravě. Tu před jídlem, tu po jídle, tu půl hodiny tu okamžitě. Potřeboval bych na to speciální školu.Vypadá to že příští měsíc nebudu dělat než že drtit kuličky a namíchávat je ve správném pořadí.

Připadám si jako důchodce, když u večeře vyndávám taštičku plnou medikamentů a hledím abych na něco nezapomněl. Naštěstí moji parťáci, Melanie s Jamesem jsou na tom stejně. Sedíme u večeře a probíráme, co za lék nesmíme zapomenout vzít.

 

Tak takhle teď vypadá můj jídelníček

 

 

Ty igelitové pytlíky jsou všéchny mé...