Přišel čas dát sbohem Canmore a Rockies mountains a vyrázit vstříc novému dobrodružství. Náš směr je jasný. Míříme na západ k pobřeží, dojedeme do Vancouveru a z něj se přemístíme lodí na Vancouver island. Toto místo nám totiž bylo opakovaně doporučováno! Tak se jedem podívat, co tam vlastně mají tak zajímavého.
Naše kocábka hrdě rozráží vlny a rackové poletují kolem nás. O dvě hodiny později jsme na Vancouver islandu.
Posledních pár dní před odjezdem trávím svůj volný čas v garáži hotelu, kde pracuji. Po několika dnech vzniká v našem autě značky Dodge Grand Caravan cestovní a lůžková úprava pro dlouhé cesty. Následující tři měsíce budeme žít v tomto voze, a proto se snažím udělat vše tak, aby to bylo jako doma.
20.5. dáváme sbohem našim přátelům v Canmore a se slzou v oku odjíždíme z této oblasti směrem na západ. Čeká nás cesta přes 1000 km na Vancouver island. Zde se odevzdáme přírodě a medvědům na dobu neurčitou. V den odjezdu, jak to tak bývá, čas plyne dvakrát rychleji. A tak se stalo, že i přes plánovaný odjezd v ranních hodinách nakonec ještě vaříme oběd a dáváme siestu. Naší spolucestovatelkou se na příští měsíc stává Peťa, kerou jsme potkali zde v Canmore. S podobnými cíli i podobným směrem se tedy přiřazuje do našeho teamu a hurá na západ. Náš team tedy tvoří Dodžík, Káťa, Peťa, Vostuda a Štěpa.
Kolem nás bují všude jaro a příroda se probouzí do nového roku. Nádherné staré stromy, převážně sekvoje na nás mávají podél cest. V několika parcích jsme zastavili a nasáli energii těchto úžasných lesů.
Naše první zastávka nás navedla do přírodní rezervaci přímo u silnice 93, po které jsme opustili Albertu a vstoupili do Britské Kolumbie. Zde nás oslovili prastaré sekvoje, které svojí ohromností překvapí kdekoho. Toto kouzelné místo a stromy působilo jako uvítací výbor při v stupu do nové etapy. Etapy, v níž známe jen směr... a i ten se může měnit. Můžete mít spousty plánů, ale jak se říká:,,Člověk plánuje a Manitou se směje!!!" A tak vám nezbývá než přijmout tu realitu, současnost a poddat se budoucím překvapením na cestě. Tento park byl prvním příjemným překvapením na cestě a poskytl nám místo k odpočinku a k uvaření večeře.
Kromě jiného nás celou cestu jako strážci zdraví medvědi černí. Jsou to ti medvědi, kterých je tu v BC mnoho, jsou drobnější a s člověkem se do křížku nedají.
Dokonce v jednom městečku, myslím, že to bylo kousek od Whistleru, jsme si zapůjčili kola a jeli se projet po okolí. Na okrajových částech města, mezi rodinnými baráčky, na chodnících i silnicích ležela velká spousta trusu. Říkal jsem si, jak mají neposlušné pejskaře, kteří po svých mazlíčcích neuklízejí výkaly. Brzo nás však místní paní vyvedla z omylu a vysvětlila nám, že to je trus od medvědů černých, kterých žíje v blízkosti města více jak 50, a že často chodí po těchto cestách. Na naše zděšené pohledy a dotaz, zda je to nebezpečné se paní usmála a povídá: ,,Však jsme se naučili žít vedle sebe a místní lidi je berou jako denní součást života." Potkáváte je na zahradě, kde si hrají děti, na ulici, když venčíte psa. Pokud dodržují obě strany pravidla, žádný konflikt nenastane." A opravdu za posledních několik let byste stěží hledali záznamy o napadení a poranění. Vztájemný respekt a tolerance je zde znát, což nás těší.
Projíždíme úžasnou kopcovitou krajinou, krosíme vysoká sedla a sjíždíme dlouhé serpentiny do údolí. Kolem nás se rozprostírá krajina indiánského kmene St'at'imc, kultury tak staré, že i Mayové se mohou jít klouzat.
Stoupáme přes několik sedel, silnice je občas na kanadské poměry překvapivě rozbitá a občas kličkujeme mezi spadaným kamením.
Spíme většinou v autě nebo ve stanu při cestě. Pokud projíždíte oblastí, která není turisticky populární, je spaní bezproblémové. Ale jak se přiblížíte k turistické oblasti, kde se vydělává na turistech, najednou spaní u silnice není možné a vy musíte spát alespoň v placeném kempu. Jinak by vás v noci několikrát přijela zkontrolovat a vyhodit místní policie
Neustálý pohyb v přírodě a mimo civilizaci se brzo začíná projevovat na některých členech posádky. Jdeme všichni trochu do zelena.
Po několika dnech cestování jsme v městečku Squomish. Ydena nás dýchá mořský vánek a vítá nás modravá hladina, která na obzoru splývá s oblohou. Jedeme několik hodin podél zálivu, až se před námi objevuje město Vancouver.
Přijíždíme do Vancouveru, dokupujeme poslední zásoby před cestou na ostrov a doplňujeme nádrž.
Ještě týž večer po příjezdu do města Vancouver se naloďujeme na noční trajekt plující do Victorie. Plujeme po klidné hladině černou nocí, nebe plné hvězd nad námi. Záře Vancouveru se pomalu vytrácí a zaplouváme mezi mnoho malých ostrůvků.
Naše kocábka hrdě rozráží vlny a rackové poletují kolem nás. O dvě hodiny později jsme na Vancouver islandu.
Co nás čeká na tomto místě? Co zde najdeme? Honí se mi hlavou spoustu otázek a myšlenek. V závěru se mi to podaří zvládnout a vytlačuji je pryč. Vyvolávají ve mně totiž ve mě nejistotu a nervozitu. Poté, co vyčistím hlavu s pohledem na horizont, mnou prostupuje pocit, kdy vnímám šplouchání vln, let racků, hlazení větru po tváři. Cítím, že jedu kam mám a že tam najdu to, co bude třeba. Smíření a oddání se toku událostí je jedna z nejdůležitějších stavů při cestování. Nemít očekávání a ono už vám to poskytne, co potřebujete. :)
Tak vzhůru za dobrodružstvím.
