Marbel Canyon, Britská Kolumbie

Jedním z velkých lákadel oblasti, ve které žijeme, jsou rozhodně ledopády a lezení na ledu. Canmore přilehlé oblasti jsou populární ve světě ledo-lezců,  a kdo z lezců byl v zimě v Rockies, alespoň jednou si musí sáhnout na některý  z obřích ledopádů.  Deset minut jízdy od našeho ubytování se nalézá oblast Grassi lakes, kde v létě máte mnoho příležitostí ke sportovnímu lezení a v zimě se tu na některých místech vytváří kolmé masy ledu, kam se nejeden ledový blázen pouští s cepíny a potřebou to vylézt. Byl jsem mezi nimi, a odpoledne po práci se nám podařilo s pár známými několikrát vyrazit. Ale to je jiné story.

 

Teď si budeme povídat o výletu do Britské Kolumbie, za jedním takovým podobným ledopádem. Pojali jsme to expedičně a na cestu připojili na batoh i sněžnice. Jde s námi náš kamarád, bratr, syn, dobrý známý a uklízečka v jedné osobě, Filip. Jednou takhle povídá, že by si to chtěl zkusit, a tak mu to připravíme se vší parádou. Nahazujeme na batohy helmy, lana, šrouby, mačky a cepíny. Na nohy nazouváme sněžnice a vzhůru za dobrodružstvím. Výprava v pořadí s náčelníkem Štěpánem, pomocným učitelem Káťou a potahem Filipem vyráží podél řeky směr Marble Canyon. Již po několika ušlých krocích zjišťujeme, že sníh je pro naše sněžnice příliš kyprý a hluboký.

 

 

Po několika krocích se propadá sám náčelník až po pás a jednotliví členové ho postupem času napodobují. Vycházka se rázem mění v boj o přežití, kdy člověk musí vyhrabávat své zapadlé a sněhem zavalené tělo, odolávat posměchu a vtípkům z okolí a hlídat se, aby se smíchy nepočůral. Nakonec překonáváme několikakilometrový pochod divočinou. Nazpět budeme raději volit cestu normální, tedy oficiální vyšlapanou pěšinku. Před námi se otevírá kaňon s ledopády. Je tu poměrně rušno, ledy jsou obsypané lidmi. Nalézáme si své místo a navěšujeme lana. Dále už mohou mluvit jen fotografie. Jen dodám, v průběhu výpravy se nikomu nic nestalo a skupina se vrátila celá a v plném počtu včetně potahu Filipa, který byl tímto zasvěcen do tajů ledopádů a pádů.  

 

 

 

 

 

Paradise Valey 18.- 19.4.

  Po předchozích zkušenostech se skialpovým vybavením (ne)dostupným v místních půjčovnách volíme pro další průzkumnou výpravu něco trochu jiného. Light skitouring neboli lehké skialpové lyže jsou mezistupněm mezi skiapami a běžkami. Snad v tomto druhu již najdeme uspokojení. Vyrážíme odhalit zákoutí zasněženého Paradise valey, tedy v překladu Údolí Ráje. Plánujeme dvoudenní pochod na lyžích s přespáním ve sněžném záhrabu. Takže už ani netaháme stan, pouze dvě lopatky. Snad nám ještě něco sněhu nahoře zbylo. Jaro již dávno zaklepalo na dveře, ba dokonce prošlo dveřmi. V Canmoru máme 20ti  stupňová horka. Pán v půjčovně na nás kouká poněkud překvapeně, že si ještě jdeme půjčit lyže. Většina lidí již zimní sezonu odpískala.  Když jsme mu však řekli, kam míříme, přisvědčil, že tam bude sněhu ještě spousta.

Naše nervozita z nedostatku sněhu neopadá ani při průjezdu Lake Louis, v jehož blízkosti leží Údolí Ráje. Dojíždíme na parkoviště, odkud se obvykle vyráží na trek a k našemu potěšení jako mávnutím kouzelného proutku, zde sníh leží. Nasazujeme lyže i batohy a vzhůru do Ráje. Z předchozích dvou expedic víme, jak dokážou cestu znepříjemnit nevyhovující lyže a máme poněkud obavy z první zkušenosti s těmito light touring ski. Po několika kilometrech však z radostí zjišťujeme, že pro tento terén a stoupání jsou ideální. Do kopce nekloužou a z kopce jedou. Na spodu skluznice mají šupinky takže odpadá potřeba mazat vosky. První dva kilometry ujíždíme po silnici, po ní nastupujeme do prudkého stoupání a po něm převážně po vrstevnici, polykáme kilometr za kilometrem. Kolem nás ve sněhu můžeme číst mnoho informací o ostatních uživatelích tohoto lesnatého terénu. Oteplilo se a zvěř se probouzí k životu. Údajně už vylézají i medvědi a po zimním spánku koukají, co by zakousli k snídani. Cestu nám převážně kříží vlčí stopy, jeleni, jedna puma a mnoho veverek. Když procházíme kolem skalistých stěn, Káťa s úžasem zvolá. Bílé horské kozy se pasou ve stěně nad námi. Když se řekne koza, asi si každý pomyslí:,, Proč jsou z ní tak odvázaný?" Jenže tento druh koz je velice těžké spatřit, jsou velmi plaché a k tomu i vzácné. Jsou to takový duchové Rocky mountains. Všichni o nich mluví, každý by chtěl vidět, ale jen někomu se ukážou. Jsme nadšení z tohom že se ukázaly zrovna nám. Ztrácíme pojem o čase a pozorujeme tiše ty obří tvory. S kozou to má podobné snad jen rohy. S xelikostí krávy a s obratností kamzíka se pohybují ve stěně, kam bychom se pustili jen s lanem a ještě i tak měli problém. Je neuvěřitelné, jak příroda obdařila tyto tvory dovednostmi někdy až popírající fyzikální zákony. Působí na mě majestátně a pociťuji k nim posvátnou úctu.Stojí tam jak strážci tohoto údolí, kteří rozhodují o tom, kdo projde a kdo ne. Inu je čas vyrazit dále, snad nás pustí. Cesta bude ještě dlouhá a kemp je daleko. Pokračujeme dále podél řeky a za několik kilometrů začínáme stoupat do kopců k Mortal lake. Odtud přetraverzujeme svahem do údolí Paradise. Tento úsek je jediný s rizikem padajících lavin, a tak se dělíme a pokračujeme v řádných rozestupech. Nad námi ční skalisté hory obalené sněhem. V tomto jarním období nejnebezpečnějším. Naštěstí, jak se ukázalo, většina lavinek už opadala a většinu lavinových polí šlo v klidu obejít.

A přichází slabší chvíle našeho lyžařského vybavení. Až doposud jsme pěli chválu…když tu se náhle před námi objevuje prudký kopec alias šupák. V prašanovém sněhu s volnou patou, měkkými botami a těžkým batohem na zádech se řítíme z kopce jak Suchánek v dobře známém filmu Sněženky a Machři. Jakákoliv snaha zatočit nebo přibrzdit byla odměněna pádem „tlamojidního“ typu. Z hlubokého sněhu se zátěží se vstávalo obtižně, někdy člověk ztrácel naději a smiřoval se již s tím, že bude muset počkat na oblevu. Tři sta metrů z kopce jsem sjel s rekordními 5ti pády, třema kotrmelcema, se sněhem až za trenkami. Nakonec stejně člověk zvolil osvědčený styl „záchod“ převzatý z běžkařského prostředí. Zvládli jsme to. Sjezd je za námi. Jsme v Údolí Ráje.

 

Nalézáme kemp, ani ne z důvodu, že bychom snad využili zapadané kadiboudy…ty jsme mimochodem ani nenašli. Ani jsme nehledali rovný plac pro stan. Chceme využít ocelových krabic, aby nám do rána nějaký zrovna probuzený méďa nezkonzumoval všechno jídlo. Po zimním spánku musí být pořádný hlad. Zahajujeme kopání záhrabu. Sondou zjišťujeme, že k dispozici máme přes dva metry sněhu. Po dvou hodinách kopání máme připravenou krásnou komfortní teplou jeskyňku. Venku již padla tma, a tak po večeři zalézáme do spacáků. Při zimním táboření toho člověk stejně moc dělat takhle po večerech nemůže. Před spaním jdu ještě odnést jídlo do Bear boxu. Několikrát se bořím hodně hluboko a bojuji, abych se vůbec dostal nazpět do našeho záhrabu. Až ráno zjjišťuji, že jsem měl při noční cestě k bear boxu společnost. Nalízám ve svých stopách stopy vlčí. Vypadá to, že mě sledoval až k našemu doupěti, obešel ho několikrát dokola, čuchnul ke vchodu, ale díky tomu, že vchod byl na dně metr a půl hluboké jámě, neodvážil se k němu skočit . Navíc jsem vchod zatarasil batohy a sněhem. Ale to je jen pro náš pocit. Vlk, i kdyby se odvážil strčit čumák do vašeho příbytku, bylo by to jen ze zvědavosti, jestli tam třeba nemáte věnec buřtů. Lidem se převážně vyhýbají a v Kanadě nejsou známy případy, kdy by zaútočili vlci na člověka. Až zpětně jsem si uvědomoval zvuky, které jsem slyšel, když jsem usínal. Bylo to, jako by se sypal se sníh ze střechy našeho příbytku. To jak se pan vlk  po ní promenádoval a čenichal. Ještě že byla dost pevná. Nevím, kdo by byl víc překvapen, kdyby se k nám propadnul.

Druhý den nastupujeme brzo ráno opět na lyže a pro zpáteční cestu volíme expediční styl mimo cesty. Všechny stezky jsou stejně zapadané dvěma metry sněhu, ale přece jen, jdete-li podle mapy a je tam značená stezka, víte, že tudy to bude schůdné. Nu, jdeme najít nějaké další varianty. Sjíždíme podél řeky, která přechází ve vodopád…tedy zatím ledopád. Ztrácí se mezi obrovskými kameny. Tyto kameny mají na sobě vrstvy sněhu a zdálky to vypadá jak kdyby měli kulicha. Nejednou se ukázalo, že tyto čepice jsou dosti nestabilní a mají tendence se sesouvat.

Po opět adrenalinovém a napínavém sjezdu konečně nastává rovina. Naše technika sjezdování se od předešlého dne velice zlepšila a množství pádů jsme zredukovali na minimum. I když i to minimum stálo za to.

Cesta podél řeky neustále testovala naši obezřetnost a pozornost. Sněhové převěje pod sebou často schovávaly bublající ledovou vodu, které sice bylo jen po kotníky, ale když si do ní člověk lehne, rozhodně to není nejpříjemnější. Úspěšně polykáme poslední kilometry k autu a s příjemnou únavou, ale i odpočatí před dalším pracovním týdnem, sedáme do vozu na cestu zpět do Canmore.



Egypt lake podruhé...tentokrát pořádně...

Zima je v plném proudu (toho času, kdy vznikal článek) a snažíme se nelenit. Blíží se další víkend, a proto již zvažujeme, kam by bylo dobré zamířit, abychom nasáli čerstvého vzdoušku v horách Rockies.  Naše rozhodování netrvalo dlouho. Z předchozího článku si pamatujete na naši neúspěšnou expedici na Egypt lake. Tak tedy co to zkusit znovu a tentokráte s pořádným vybavením? S ranním rozbřeskem házíme do auta batohy s vybavením na dva dny a plni vzrušení vyrážíme do půjčovny vybavení. Chystáme se půjčit skialpové vybavení se všemi potřebnými lavinovými proprietami. S pořádnou výstrojí chceme zvolit trochu jinou exponovanější cestu po hřebenech a sjet na naši trasu poněkud dále. Pak už jen vyšplhat na sedlo a sjet dolů k chatičce u Egypt lake. Zní to jako dobrý plán, mapa nám též říká cesta na pár hodin, takže pohoda. Avšak první zásek  nastal v půjčovně.  Půjčovna s vybavením od lyží přes horolezecké hračky, po kola a snad i lodě tam najdete, s kapacitou na dva plné autobusy japonských turistů, nás vyšplouchla. Majitel, který nás už dobře zná, už z dálky nasazuje protáhlý obličej. S dotazem co to bude dnes, je na něm vidět, že ví něco, co my zatím ne. „Skialpové vybavení a další hračky.“ Předkládám naše požadavky. „Toho jsem se obával,“ odpovídá. „Přijela kanadská armáda, že prý mají cvičení někde kolem a vypůjčovali kompletně všechnu skialpovou výstroj. Tak to je jak na potvoru. Začal horlivě přehrabovat vzdálený kumbál a nakonec přišel s lyžemi, které by nám mohly vyhovovat. Jsou ale na dámskou váhu a má jen jedny. A tak mi nabízí běžky. „Děkuji pěkně, s běžkami jsem si to užil posledně. Nedá se nic dělat, bereme, co je a nejprve zkusíme najít lyže v jiných půjčovnách v Banfu. Kvůli komplikacím, které můžeme směle hodit na kanadskou armádu, nakonec nastupujeme na lyže až kolem poledne.  Stále ještě máme 6 hodin světla. 

Lanovkou jsme se dostali do Sunshine village a odtud míříme severně po hřebenu směrem na Egypt lake. Počasí nám přeje. Slunko svítí a ani občasný obláček není schopen zastínit jeho záři. V kontrastu s tou bílou peřinou kolem nás je ta modrá obloha dnes nějak víc modrá. První kroky na půjčených skialpech provází pocity kosmonauta pohybujícího se po měsíci. Nesehnali jsme nic lepšího než sjezdové prašanové lyže, vyznačující se velkou plochou a poměrně velkou váhou. Většinou se tento typ lyží používá do hlubokého prašanu, kdy se necháte vyvézt nejlépe helikoptérou na některý z hřebenů a chůzi si užijete jen od vrtulníku k okraji svahu. Asi nikdo nepředpokládá, že by se s nimi někam šplhalo do kopců po svých. Jelikož jsme se vyvezli nahoru lanovkou, mělo by se dále jít po vrstevnicích a teoreticky bychom nemuseli tolik trpět při výšlapech a jen využívat potenciálu těchto lyží při sjezdech v prašanových svazích. To byly myšlenky, které jsem si z počátku namlouval. První hodina chůze byla jak za odměnu - z mírného kopečku a rovinatým terénem. Po naší pravé straně vidíme údolí Sunshine, kterým jsme před nedávnem šlapali na běžkách. Nad námi se tyčí skalnaté hřebeny pod námi ostré svahy padající do údolí. Jsme na jakémsi mezistupni mezi těmito dvěma exponovanými místy. Půl kilometru široká rovina tvoří schod mezi skalisky a údolím. Podle neporušeného sněhu široko daleko je vidět, že tudy dlouho nikdo nešel. Orientace s naší mapou o měřítku 1:100 není, jak zjišťujeme, úplně ideální. Jsme se nepoučili z minula... Podle mapy rovina a před námi se odhaují skalisté prohlubně, údolíčka. Terén je opravdu členitý. Proto nakonec raději volíme sestup do údolí, kde už to známe. Vyrážíme tedy jedním žlabem, kterým podle mapy vede cesta, směrem do údolí.

  Nalézáme zde staré stopy lyžařů, což nás ubezpečuje, že jedeme správně. Nu, hned zpočátku jsme si museli otestovat již zmiňovaný potenciál lyží. A když už něco dělat tak pořádně. Stopy lyží tudy vedly a zpočátku jen z mírného kopečka. Po několika minutách se však z mírného kopečka stává svah a z něj pak „padák jako kráva“. Před očima mi běhají záběry těch adrenalinových bláznů, co sjíždějí taková ta skaliska a podobný sebedestruktivní věci. Před týdnem jsem na ně koukal v televizi. No a dnes to máme naživo. Naštěstí se ty skalisté úseky daly objet a pokud člověk  udržel styl „šoupák“, byl v pohodě. Po chvilce šoupání s těžkými batohy na zádech už to člověku  ani nepřijde. Exponované místo vám zevšední a vy už jen jedete stejně jako doposud a snažíte se udržet na nohách. Velký sklon svahu mi připomene až hůlka zapíchnutá do svahu při jedné z přestávek. Při pohledu na ni zjišťuji, že aby držela, musí být téměř souběžně se svahem. Že jsme si nevzali ty cepíny... Ale lyže nás podržely skvěle a už se dostáváme za hranici „padáku jako kráva“ a dále pokračujeme lesem z mírného kopečku. Tento sjezd je jak za odměnu a oba si ho s Káťou  užíváme. Hledáte si cestičku mezi stromy, podjíždíte a přejíždíte padlé kmeny, vyhýbáte se potůčkům a pařezům, které zcela nepřikryl sníh. Jen ten velký batoh na zádech se občas zasekne mezi dvěma stromy, a to pak zamrzí…

Přijíždíme do údolí. Zde jsme si posledně dávali svačinu. Čeká nás teda ještě pěkný kus cesty. A zase to šlapání do kopce. „To je zase dovolená...“ Znáte to -  jak se člověk na něco těší, nemůže se dočkat, až bude dělat nějakou aktivitu a posléze, když to nastane, si v hlavě říká: „Co tu zase dělám, já se snad nepoučím, co z toho mám? Místo abych někde odpočíval, tak se tady dřu.“ Tenhle stav většinou trvá, až do okamžiku, kdy dosáhnete vrcholu…a odpověď přijde sama, na všechno zapomenete, koukáte kolem sebe, dech se zastaví a vy si užíváte tohoto okamžiku. „Tak proto to dělám…“ 

 

Bohužel na sedlo dorážíme se západem slunce, už se začíná stmívat. Ještě nás čeká sjezd k Egypt lake. Bohužel už za tmy. Naštěstí sedlo je frekventované a nalézáme zde stopy  i vyjetou pěšinku, která nás snad dovede do cíle.  Sjíždíme lesem s čelovkami. Jak dvě světlušky projíždíme lesem a okolní zvěř z nás musí mít srandu. Chvilkami si připadám jak Homolka na horách. Do chaty se dostáváme úderem deváté hodiny večerní, již za úplné tmy. Přivítala nás útulná chatička s rozpálenými kamny. Již druhým dnem tu totiž přebývá skupina Němců.  Tváří se trošku překvapeně, když se zjevujeme ve dveřích. My však jejich přítomnost vítáme. Chatička je pěkně vytopená a my se můžeme rovnou pohodlně zašoupnout do spacáků. „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale přátelé, stálo to za to. Jsme tu. Egypt Lake bylo dobyto. 

Druhý den po snídani vyrážíme okouknout jezero a údolí. Všude je tolik sněhu, že i to jezero máme problém najít. Bez lyží člověk není schopen udělat krok. Prostor kolem nás je ohraničený vysokými vrcholy a hřebeny. Člověk si při pohledu nahoru připadá tak nějak malinký. Začíná sněžit, a tak pakujeme všechny věci a vyrážíme na cestu zpět. Nejvíc se těším na sjezd ze sedla dolů. Ze sedla až k parkovišti je to z mírného kopce, a tak by naše cesta zpět mohla být rychlá a hlavně odpočinková. Jen se nahoru dostat. Husté sněžení přechází v déšť. Než se dostáváme nahoru, rapidně se otepluje  a naše cesta se stává ještě zajímavější. Sníh se lepí zespodu na skluznici a musíme se silně odrážet i z kopce. Zažili jste někdy situaci, kdy stojíte na svahu, špičkami dolů a zákony fyziky říkají, že jako těleso A stojící na nakloněné rovině o úhlu alfa, se máte dát do pohybu, avšak zákony gravitace přemohl zákon tření, což pro nás znamená co? Dřít i z kopce.

No co, člověk nemá mít přehnaná očekávání, pak totiž nebude zklamaný. Vytáhli jsme zatraceně těžký sjezdový lyže do toho kopce, abychom je pak zase s těžkým srdcem  snesli dolů. Když jsme zde byli s běžkami, dolů to jelo jako namydlené a skoro jsme se přizabili. Ale co, nemůže být vše ideální. Takhle alespoň příště oceníme kvalitní sníh odpovídající našemu vybavení. Každopádně Egypt Lake je pro nás zakleté místo a letošní zimu je už rozhodně pokoušet nebudeme.