Lake Minnewanka

Čas utíká jako voda a léto se pomalu chýlí ke svému konci. Je proto potřeba, před úderem tvrdých mrazů zimního období, užít si vody a zeleně, dokud to jde. Proto jsme se rozhodli propůjčit si na několik dní kánoi a vyrazit směr jezero Minnewanka. Toto jezero leží nedaleko městečka Banff a na délku má přes 30km, na šířku místy až 3,5km. Připojil se k nám i Kabík, který sice na lodi ještě neseděl, což kompenzuje svým nadšením a zapálením pro věc. Přeci jen jedeme na jezero a ne nějakou divokou řeku. Tam se nic stát nemůže. To byla slova, se kterými jsme přešli Romanovo zkušenosti s vodáctvím. Naučí se to cestou. Nakonec jsme se rozhodli vzít ke kánoi ještě kajak, protože cesta ve třech na jedné kánoi by byla náročná a tolik bychom si tu jízdu neužili.  

Óóó, jak jsme byli bláhoví a matička příroda nás pěkně vyškolila.  Jezero je jedno z největrnějších míst v oblasti a náš třídenní výlet na poklidném jezeru se záhy změnil v boj s přírodními živly a o návrat zpět.Všechny maminky, babičky a jedince se zvýšenou starostlivostí o své blízké upozorňuji, že následující řádky pro vás mohou být náročné. Přesto poukazuji na fakt, že je čtete, což znamená, že jsme se vrátili a vše v pořádku zvládli.

Ale nebudeme předbíhat událostem.

V pátek po práci vyzvedáváme lodě a vyrážíme směr Rockies a městečko Banff. Skupinu tvoří Káťa, Vostuda, Roman a já. Do vozu se k nám ještě přidává náš spolubydlící Kurt se svým kamarádem z Austrálie. Zatím co my budeme několik dní putovat a objevovat krásy horského jezera, oni dva budou výletit v okolí Banfu a pohlídají nám auto v základním táboře. Auto jsme naložili až po střechu. Je až neuvěřitelné, kolik věcí potřebují dva Australané pro kempování. K jezeru jsme dorazili kolem jedenácté hodiny večerní a ubytovali se v nedalekém kempu. Noci jsou již poněkud chladné, a tak jsme bez váhání rozbalili stany. Na druhý den ráno po řádné snídani v rychlosti vše házíme do auta a jedeme na místní informační centrum národního parku, kde je třeba zajistit povolení pro kempování na vyhrazených místech podél jezera. Dozvěděli jsme se, že je zrovna medvědí sezóna a naši čtyřnozí přátelé scházejí k jezeru pást se borůvkami. Některé kempy jsou z toho důvodu zavřené. Přizpůsobujeme tedy náš původní plán aktuální situaci. Měníme jednotlivé kempy a slečna za pultem nám též poukazuje na existenci pravidla 4. Údajně do této oblasti nemůže vpustit skupinku menší než čtyři lidé. Je to z důvodu bezpečnosti.  Na otázku, jak přišli na počet čtyř, mi není schopna odpovědět. „Je to prostě dost velká skupina na to, aby se jí medvěd bál!“ zdůrazňuje a odmítá nám prodat povolení do kempu pro nás tři. Marně jí vysvětluji, že jsme dva statní muži a ještě statnější žena a že s méďou si poradíme. Máme všechny potřebné domlouvací prostředky, od pepřového spreje až po dvaceticentimetrovou dýku, kterou ho můžeme naporcovat. Po chvilce ustupujeme a souhlasíme tedy, ať nám prodá o jedno kempovací místo navíc. To je poprvé, co platím poplatky i za Vostudu. „ Máte tedy čtvrtého?“ ptá se. Ano, pojede s námi náš kamarád. Odcházíme z informačního centra se smíšenými pocity. Je paradoxní, že jsme v následujících dnech potkali více lidí v menších skupinkách, jakož i rodinku se dvěma malými dětmi. Tato rodinka byla sice o počtu čtyř, ale dvě šestileté děti by stěží něco zmohly nad případným méďou. Bezpečnostní pravidla jsou zde spíše pro pláč a šikanu lidí. Na jednu stranu vás všude nabádají, co smíte a co nesmíte, na druhou stranu přijdete na trek a je to každému jedno. Jakmile překročíte pomyslnou hranici civilizace, stejně se musíte přizpůsobit zákonům přírody. V informačním centru jsou spokojení, že jste podepsali papír s bezpečnostními pravidly a upozorněními. Úřední šiml se napásl a je spokojen.

Cestou na naše startovací místo přemýšlím, jak mohli přijít na to číslo čtyř. Nakonec jsme se shodli, že mají nejspíš ozkoušeno, že nadprůměrný grizzly dokáže sežrat až tři turisty a jeden tudíž zbývá, aby mohl podat zprávu o incidentu. Naštěstí medvěd je více suchozemský tvor a pochybuji, že by se jal pronásledovat naši kocábku po jezeře. Po celý den jsme tedy relativně v bezpečí. V noci stejně spíme rozděleni maximálně po dvou.

Před námi se pomalu rozevírají hřebeny hor lemující naše jezero po celém obvodu. Hladina působí klidně. Fouká mírný západní vítr, který nám pro dnešek pomůže překonat nejdelší úsek naší cesty. Dvaadvacet kilometrů do tábořiště označeného jako  LM 22. Parkujeme na břehu těsně před hrází. Kdo máte lepší připojení, můžete se podívat prostřednictvím googlemaps na scenérii, která se nám naskytla. Odkaz zde: ( http://goo.gl/maps/LBEUf )

Sesuneme lodě z auta a začínáme nakládat všechen potřebný materiál pro příštích několik dní. Mezitím Kabíkovi vysvětlujeme zákonitosti kajakářství, přitažlivosti dna a dostává takové malé rychloškolení, jak se zachází s pádlem. Po poslední fotografii na břehu pokládáme obě lodi na vodu a vzhůru za dobrodružstvím.   

Počasí nám opravdu přeje. Svítí slunko, vlnky příjemně šplouchají o týl lodi a my se kocháme okolní scenérií. Musíme se držet co nejblíže břehu. V případě nějakého problému a převrhnutí lodě by v této vodě člověk neměl moc šancí. Než byste doplavali ke břehu, studená voda by vás paralyzovala a zastavila dech. Voda má zde kolem 7 stupňů, a to činí problém i v neoprenu. Dostáváme se k jižnímu břehu jezera a kopírujeme ho směrem na východ. V okamžiku, kdy jsme se dostali dále ze závětří západního břehu, opírá se do nás vítr až neuvěřitelné síly. Vlny se pomalu začínají zvedat a my máme co dělat, abychom udrželi loď tak, aby směřovala kam má.  Břeh po naší pravici ubíhá podezřele rychle a tato rychlost se zvětšuje, čím blíže k němu jsme. Jen tak pro zajímavost vyndám GPS a zajímám se o naši rychlost. Místy při nárazech větru se naše kocábka pohybuje rychlostí 22 km za hodinu. Průměrná rychlost je 14km v hodině, a to bez pádlování. Místy dokonce brzdíme, to když nám začíná rychlostí stříkat voda přes příď. „To těch dvaadvacet kilometrů za dnešek zvládneme opravdu rychle,“ povídám Kátě. Jen si nedovedu představit cestu zpět.

Modlím se, aby vítr odezněl, a zítra jsme nepádlovali proti němu. Tato představa mně děsí. Kdybychom dnes jeli opačným směrem, dost možná bysme spíše couvali a nakonec museli zvolit cestu po suchu. Po necelé hodině pádlování se dostáváme z dohledu našeho přístavu a kolem nás se rozkládá pustá divočina. Zastavujeme na břehu, kde vybíráme klidnou zátočinu, chráněnou před větrem. Potřebujeme se přiobléci do větru a pojíst nějaké dobroty. Kolem nás se rozkládá krásné ticho, které je narušováno pouze šploucháním vln o břeh a šuměním lesa.  Člověk by se zde zapomněl velice snadno. Zahledíte se do dáli, necháte se unášet uklidňujícími zvuky, až bych zapomněl na dalších 12 kilometrů, které nás čekají. S tímhle větrem se však nebojím, že bychom to nestihli do setmění. Strach mi nahání velikost vln.

 Přijde mi, že se stále zvětšují a naše otevřená kánoe není stavěná na přílišné vlnění. Opouštíme tedy zátočinu klidu. Zapojujeme se opět do větru. Uplně cítíte to zrychlení, jak se do vás a do lodě opře vítr a jediné, o co se snažím, je držet směr. Dostáváme se přibližně do poloviny naší cesty, kde je potřeba překonat jezero na druhou stranu. Z této pasáže mám největší hrůzu. Musíme vždy čekat na zmírnění větru, abychom mohli jet kolmo k němu. Při každém následujícím poryvu nám to stočí loď opět po větru. Bojujeme tedy o každý metr a ze všech sil se snažím udržet loď šikmo naším směrem. Kazí nám to však vysoké vlny. Místy si připadám jak na horské dráze. Některé z vln už mají bíle čepičky a začínají se lámat. To svědčí o jejich narůstající síle. Roman, který se drží celou dobu za námi, náhle mění směr a rozhoduje se jet s větrem. Drží ho to stále podél břehu. Vzdálenost mezi námi narůstá a  marné je naše volání, aby se držel u nás. V případě, že by jedna loď měla problém, může jí ta druhá pomoci.

Takhle jsme v tom už každá loď sama. Kabík se nám vzdaluje a my bojujeme s udržením rovnováhy na sílících vlnách. Zrovna to máme na obě strany tak kilometr. Na tomto místě jsme plně odkázáni na naši loď a chyba bude tvrdě potrestána. V duchu se modlím, aby už jsme byli u břehu. Kabík se nám chvilkami ztrácí z dohledu mezi vlnami. Už je mezi námi vzdálenost větší než kilometr. Teď jestli se zvrhne, ani si toho nevšimneme. Občasná vlnka mi opláchne záda a připomene mi, abych přidal. Po přibližně půlhodinovém boji se dostáváme na druhou stranu. Paradoxně nemůžeme zastavit a odpočnout si, jelikož zdejší břeh bičují silné vlny, právě ty, které si s námi tak pohazovaly před chvílí. Kdybychom se přiblížili ke kraji na tři metry, vzala by nás vlna a vyhodila na kamenitý břeh jako chcíplého vorvaně. Boj tedy ještě nekončí. Ale pocity jsou už lepší. Alespoň víme, že máme šance doplavat ke břehu, v případě zvrhnutí. Kabík není přes celou šířku téměř ani vidět. Pouze žlutá tečka v dáli místy naznačuje, že se stále drží nad vodou. Již se rozhodl k překonání jezera na druhou stranu a teď bojuje s poryvy stejně jako my předtím. Jen to má ztížené, musí jet téměř kolmo, aby neminul naši cílovou stanici, Kemp LM 22.

Zatímco kotvíme v našem kempu a jako námořníci, kteří konečně dosáhli pevné půdy pod nohama, si klekáme  a líbáme oblázkovou pláž. S napětím sledujeme boj Romana a větrných živlu. „Sakra, to by chtělo popkorn k téhle napínavé šou…“ Sedíme na pláži jak v kině. Fandíme a podporujeme, co to jde, ale to je tak jediné, co pro něj můžeme udělat. Už se dostal za polovinu. „Ještě deset minut pádlování a jsi u nás.“ V duchu ho povzbuzujeme. „Na to, že jede poprvé na kajaku a snad i na lodi vůbec, tak jsme ho moc nešetřili, co?“  V uších mi zní věty vyřčené před tím: „Jedeme jen na jezero, to je stojatá voda, tam nic nehrozí…“a tak dál.

Už jsou vidět zřetelně strhané rysy v Kabíkově tváři. „Ten nás bude za to nenávidět a už s námi nikam nepojede“ říká Káťa. „Kůůůrva, já se na to vy….“ Ozývá se z dálky. Je to dobrý. Žije. „Huž jsem myslel, že se k vám nedostanu!“ Pokřikuje Roman z dálky. „Jsem kompletně promočený. Vlny mi šly přes loď a nateklo mi do ní.“ Jeho příď najíždí na břeh a my ho hrdě poplácáváme po zádech. Zvládli jsme to. Roman zaměňuje naštvanou náladu, která ho při boji s živly udržovala při výkonu a nedala pocítit únavu, za radostnou a uvolněnou náladu, která je mu bližší. Taky proč se neradovat. Jsme v cíli. Alespoň pro dnešek. Jeho radost nezkazí ani zjištění, že má všechny věci v lodi promočené, včetně spacáku. Jdeme tedy rozbít tábor a rozdělat oheň abychom usušili věci a uvařili zaslouženou odměnu. Ten večer se nám připomenul pan vítr ještě jednou a poukázal na naše chybné kroky při kotvení lodí. Sedíme u ohně a hřejeme své údy, když tu náhle slyšíme rachot, praskání ztrácející se v silném větru. Náhle po pláži kolem nás proletí jedna z našich lodí. „Sakra!“ Zapomněli jsme je uvázat. Vytáhli jsme sice naše lodě dál od vody na okraj lesa. Nepočítali jsme však s tak silným větrem, který by naše lodě vyzvednul do vzduchu a odnes o dvacet metrů dále. Naše kánoe byla sice uvázaná, ale ta ztrouchnivělá větvička kterou jsem vybral spíše pro pocit, že je loď uvázaná, nevydržela dané zatížení a odlomila se.  Vybíháme a chytáme obě lodi. Naštěstí, až na pár šrámů se jim nic nestalo. Jak snadno tady člověk přijde o dopravní prostředek. Řádně lodě znovu zatěžujeme a uvazujeme k pořádným stromům. Teď už by musel přijít hurikán, aby je odnesl. Stejně tak na noc zabezpečujeme stany. Po pořádném jídle a zabezpečení tábořiště proti medvědům, odcházíme do stanů nabrat síly na další den. Budou potřeba, pokud vítr neustane. Les, ve kterém se tábor nalézá, kvílel pod nápory vichřice. Jen jsem si říkal, jak jsou asi odolné stromy kolem našeho stanu. Jestlipak, když jsme přežili vodu, nás nepotluče nějaký padající strom? Únava nakonec zvítězila nad strachem a usnul jsem. Spal jsem tak tvrdě, že by mě nevzbudil ani méďa grizzly zajímající se o nás dva.

To jsem zvědav, co přinese další den.

Pokračování příště.

Přátelé,
kdo se chcete trochu ohřát v těchto mrazivých dnech, zastavte se na plzeňské radnici, kde probíhá výstava fotografii Život rovníkové Afriky.
Ve Čtvrtek 22.11. proběhne přednáška Daniely na toto téma, která vám povypráví své zážitky a prožitky z této destinace. Více informací viz. odkaz níže.
Všichni jste srdečně zváni.

http://www.cvtplzen.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=478:ivot-rovnikove-afriky-k-nahlednuti-na-plzeske-radnici&catid=70:kulturni-akce&Itemid=100

Tak přátelé,
 tento víkend se koná cestovatelský festival v Praze. Kdo chce nabrat inspiraci a poznat zajímavé lidi, tak toto je jedno z míst kam zavítat.

Kolem Světa  http://kolemsveta.cz/

Old Baldy Trail

Tak opustíme zasněžené Calgary a vrátíme se ještě do teplých dnů nedávné letní historie, kdy jsme se vypravili na další cestu po horách. Tentokrát se k nám připojili dva naši noví přátelé, spolubydlící Irka Katarina a Australan Kurt. Oba dva jsou spíše lidé městského typu, ale rozhodli se to napravit a začít více objevovat přírodní krásy Kanady. Už se totiž nabažili ruchu velkoměsta. Naším úkolem  bylo je tzv. trekově (výletně) odpanit. Něco podobného podnikli poprvé a měli jsme to štěstí být u toho. Přípravy na cestu proběhly vcelku rychle. Oba se na naši radu oblékli víc než na procházku po Downtownu a přibalili extra energetické svačinky.

Náše cesta směřovala do oblasti Kananaski na Old Baldy Trail.

Jedná se o poněkud méně frekventovaný trek, kdy místy ztrácíte stezku pod nohama a značení zde žádné není. Katarina a Kurt nám však věřili a následovali naše kroky stoupající pozvolna vzhůru podél horské bystřiny až ke vzdálenému sedlu. Pod tímto sedlem by podle mapy mělo být jezero, kde jsme naplánovali koupel.  Toho, že nás slepě následovali, asi občas litovali. To poté, co jsem špatně odbočil a zamířil si to po pěšince, nejspíš od lesní zvěře vzhůru do svahu a poté traverzem podél něj.

Roman, který už za tu dobu nabral zkušenosti, se nenechal zlákat a vyrazil po správné cestičce, dál podél říčky. Stále jsme si byli na dohled, avšak my jsme se pohybovali přibližně o padesát metrů výš nad roklí a Roman cupital pod námi. Až po chvíli jsem zjistil, že cesta se nám pomalu vytrácí pod nohama a svah se více a více svažuje. Po pěti minutách už bylo jasné, že tudy cesta nevede. To už se nám ztratil též Roman někde v hustém porostu pod námi. Marné bylo volání,marné bylo pískání. Roman se neozýval. Za normálních okolností byste si řekli: no tak co. Holt se sejdeme až zpět u auta. Ale v této oblasti nejsme sami, jsou zde hlášeni medvídci Grizzly. Člověk se musí držet ve skupině a dělat řádný rámus, aby medvěda vystrašil. To se nám očividně dařilo, ale Roman nikde. Když už se svah stal neschůdným, rozhodli jsme se seběhnout zpět k říčnímu korytu a pokračovat dále schůdnější cestou podél něj. Irové, jak budu nadále nazývat náš přírůstek Kurta a Katrin, jen tiše cupitali na konci skupinky a ani nedutali.Začali jsme sjíždět po suťovisku dolů a místy se vyhnuli oklikou skalním stěnkám.

Konečně jsme zpět u řeky.  Roman nikde. Nemá ani nic na obranu proti případnému méďovi, což nás ještě více znervózňuje. Voláme do okolí jeho jméno. Nic. V měkké půdě vidím jeho stopy a tak se vydáváme po nich. Vedou dále nahoru. Místy to však vypadá že vedou též dolů. Naše stopařské dovednosti narazily na oříšek. Vypadá to, že nás hledá a že šel nahoru dolu a zase nahoru...a nebo dolů, nahoru a zase dolů? Máme jen dvě možnosti. buď je nahoře nebo dole. A tak pomalu pokračujeme vzhůru. Jak to tak bývá, když člověk hádá, vždycky je to to druhé, i v tomto případě jsme to potvrdili. Zanedlouho jsme byli napadeni šiškami do zad a shledali jsme, že útočníkem je právě Roman, který nás doběhnul. 

Pokračujeme tedy dále společně a již se nerozdělujeme. Pomalu se nám s narůstající výškou začínají otvírat neuvěřitelné pohledy na skalní masivy kolem nás. A co teprve nahoře. Plazíme se podél říčky, která se postupně vytrácí. Podle mapy voda vede tímto údolím a my musíme odbočit o tohtoto údolí. Dohadujeme se nad mapou a zjišťujeme, že díky nepřesnosti kanadských map (co taky čekat od map s měřítkem 1:100tis) můžeme být na několika místech a každé z těch míst by znamenalo odbočit někam jinam. Nakonec jsme dali hlavy dohromady a vyrazili směrem, kterým by mohlo to jezero být.    

Po dalších několika desítkách minut dorážíme do kamenitého údolí, kde by podle mapy mělo být jezero. Ale jezero tu není. Jen uprostřed suťoviskového pole bují hojně tráva a jiné rostlinky. Tak tam asi kdysi to jezero bylo. Neztrácíme naději a pokračujeme v hledání. Nakonec se zadařilo a za jednou terénní nerovností se objevuje menší jezírko s průzračnou vodou. Irové usedávají na břehu a z dálky nevěřícně sledují, co se bude dít. Shazujeme svršky a s Káťou se postupně vrháme do ledové vody. 

Studená voda nás krásně osvěžila a my byli  důkladně připraveni na další výstup, tentokrát na vrchol Old Baldy Knoll, 2374m.n.m, který se nalézal o stovky metrů výše za nic netušícími Iry, kteří se bláhově domnívali, že už půjdeme zpět. Ani jeden z nich nebyl zvyklý na dlouhé výlety, a tak už toho měli tak akorát. Slíbili jsme jim ještě doma, že si sáhnou na dno svých sil a ač irka říkala, že už nemůže, bylo nám jasné, že  vydrží dvakrát tolik.

 Následující stoupání bylo nad všechna očekávání. Na dno svých sil jsme si nakonec sáhli všichni. Suťoviskovým žlabem jsme se drápali vzhůru a každý náš krok vystřídal skluz o necelý krok zpět. Šlo to tedy velmi pomalu. Po určité době jsem se raději nedíval zpět, abych se vyhnul rozzuřeným a zoufalým pohledům Kurta a Katrin. Nakonec se zadařilo a tento žlab jsme překonali. Když jsme se dostali na travnaté pláně, stoupalo se už o mnoho lépe.  Přibližně dvě stě metrů před očekávaným vrcholem jsme se posadili do travnatého porostu a doplňovali energii  výhledy do kraje. Již se nacházíme dosti vysoko, takže jsou pěkně vidět vzdaléné hřebeny Rockies mountains.  

Po dostatečném odpočinku, lehké svačince a krásným výhledům, se všem členům výpravy vrátila  morálka, Irové dokonce začali vtipkovat. Vidina brzy dosaženého vrcholu nám napumpovala novou sílu do žil, a tak vyrážíme jako střely na zavěrečný výstup.

 A konečně!

Vrchol dobyt!

 Mlčky vedle sebe stojíme a nasáváme tu krásu, kterou dokáže vytvořit jen matka příroda.

 Celá skupina se řadí k hromadnému vrcholovému foto, usedáme do trávy, rozbalujem zbylé svačinky a po jídle  uléháme k půlhodinkovému odpočinku. Klid okolních hor, hřejivé slunko a prohřátá tráva nás brzo ukolíbá k příjemnému šlofíku.

 Ale je na čase vyrazit na cestu zpět. Večer se neúprosně blíží a my se chystáme jít  prostředím, kde to medvědama žije, tak ať je aspoň vidíme.

Medvěda jsme neviděli, zato jsme u cesty našli několik takových pěkných bobečků, ze kterých se ještě kouřilo, což napovídalo o blízkosti techto přerostlých medvídků. Naštěstí jsme analýzou trusu zjistili, že mají zrovna boruvkovo-brusinkové období. To pro nás znamená, že pokuď nevypadáme jako obří brusinky, nebo nemáme kapsy plné borůvek, nebudeme pro ně zajímaví z hlediska potravy.

Přesto zvyšujeme hlasitost našich rozhovorů a děláme více zvuků, především když procházíme hustými křovinami a mlázím.

Nakonec jsme po celodenní dřině a odříkání dorazili zpět k autu a vydali se na cestu zpět do města. Irové se chudáci několik dalších dní nemohli pořádně hýbat. Potkávali jsme je v kuchyni vždy pokulhávající a sténající bolestí. Ale přesto to byl pro ně údajně jeden z nejlepších zážitků v Kanadě. Jak se řáká: "Zážitek nemusí být pozitivní, ale musí být intezivní." A to tento byl.  

Aktuality z Calgary

Přátelé a kamarádi, rodinko.

Konečně se nám podařilo vyhrabat se z návalů sněhu. Poslední dny jsme trávili odklízením sněhu z chodníků po celém Downtownu.

Ve městech jako je Calgary znamená 10 cm sněhu na chodníku velký problém nejen pro chodce, ale i pro provozovatele budov.  Překvapivě ze statistik za poslední roky vyplývá, že v Calgary napadne v průměru 17cm ZA ROK. Nám napadlo 40cm za dva dny.  Všichni provozovatelé a majitelé budov odklízejí sníh z okolních chodníků jako o život.  Jsou motivováni pokutami, kterými hrozí město a nebezpečím žaloby ze strany chodců. Ono totiž když si zlomíte nohu na chodníku, vina padá na majitele pozemku, že ho neodklidil. To, že paní šla v podpatkách, nad tím už se nikdo nepozastaví.

Tedy abych byl přesnější - shánějí lidi, kteří by to odklidili. No a k tomu jsme se nachomýtli s Vostudou a Káťou. Práce je to dobrá. Záčínáte v 1 hodinu ráno, a do 7h musíte být hotoví na všech přidělených pezemcích, aby lidi mohli jít do práce. Teploty se pohybovaly posledních pár dní až na hranici -20C, což zintenzivňovalo zážitek a prožitek z této činnosti. Většinou, když vytrvale sněžilo, po odklizení sněhu na všech chodnících jsme začali znovu od začátku, protože na místě, kde jsme byli jako první již nebylo poznat, že jsme něco odklidili. Často mi v hlavě zněla Nohavicova Ladovská zima.

Ještě štěstí, že mám k tomu samohybný 80ti kilový kartáč, který přehazuje sníh do strany. Představa, že to vše čistíme hrablem vyvolává křeče již v tak bolavých zádech. Sníh vylétá před mašinou až tři metry vysoko a pokud máte smůlu, zavane silný protivítr a vše se vrátí zpět na vás.

Největší sranda, přátelé, je čistit sníh podél zaparkovaných vozidel. Snažíte se, aby se kartáč o nic nezachytil a nezpůsobilo to odchýlení ze směru a kolizi se zaparkovaným vozidlem. Většinou po projetí chodníků podél aut při pohledu zpět zjistím, že místo aut tam jsou jen obrovské hromady sněhu. To mě majitelé budou mít rádi, až ráno přijdou k autu a najdou jen hromadu sněhu. Zatím jsem se však s agresí ze strany majitelů aut moc nesetkal. Oni, když vidí jak jsem obalen ve sněhu já, řeknou si, že ještě dopadli dobře. Často je sníh též prosolen od silničářů a po několika hodinách odklízení takového sněhu  mohu říci, že slaneček by mi záviděl prosolenost. Jedno vím určitě. - polévky si teď nějaký čas solit nebudu.

No, prozatím je sníh odklizen, teploty pomalu stoupají a v příštích několika dnech očekáváme horka až +1...takže hurá na mytí oken.  

   

.