I to se děje v Kongu

Cestovat letecky se tu vážně nevyplácí aneb jak se krokodýl teroristou stal!

Krokodýl teroristou

Kongoooo!!!!

Ranní pohled z okna hotelu avizuje vlhký den. Prší, přší, jen se leje, kam, medvěde, pojedeme, pojedeme do Konga, až Afričan zakuňká.
Dnešní ráno nasedáme na bus z Kigali do Bukavu. Během chvilky jsem se opět přenesl do Indie, za cestováním tamní dopravou. Jediný rozdíl, který pociťuji, je, že jsou na mě nalepení černoši. Intimně se seznamujeme, vytváříme proto kolem sebe potřebný prostor, ale bezúspěšně. Prostor pro moje nohy mezi sedačkami je poněkuď malý, a tak prostrkuji kolena kolem opěradla sedačky přede mnou. Jeden z černochů je okamžitě používá jako opěrku na ruce. Bez okolků přenáší celou váhu svého trupu do rukou a opírá se. Vydržel jsem takhle přibližně hodinu. Poté následovalo přerušení spánku mladého černocha a stažení mých nohou zpět pod moji bradu. Po osmi hodinách jízdy, kdy silnice společně se zkracující se vzdáleností k hranicím s Kongem dostává ráz tankodromu. Cestou zastavujeme na jednu čurací pauzu. Protahuji své rozlámané tělo a vylézám z autobusu. Hned mě oslovuje parta mladíků, Rvaňdanů, kteří se s úsměvem od ucha k uchu táží, jak se mám a odkuď jsem. Hodili jsme krátkou řeč, pak jsem vyrazil na obchůzku tohoto místa a nakoupit nějaký dlabanec. Zdejší banány stojí opravdu za to! Konečně jsem poznal, jak má chutnat opravdový banán. S těmi chemicky nadopovanými u nás v Evropě se opravdová banánová chuť nemůže srovnávat. Když jsme opouštěli autobus, řidič nám podal informaci, že zastávka potrvá 30 min. Bohužel, jak jsem vypozoroval, zdejších 30 minut je poněkuď kratších než normálně. Po 15ti minutách řidič startuje autobus a pomalu se rozjíždí. Stojím s otevřenou pusou 20 metrů od něj a říkám si, zda to myslí vážně. Z autobusu vyskočil černoch, který na mě začal gestikulovat, ať máknu, že mi jinak ujede. Dobíhám do autobusu, nastupuji již pomalu za jízdy a usedám zpět na svou sedačku. Řidič se bez ohledů na mé protesty rozjíždí. Protestuji, protože Daniela je někde venku na záchodě a žije též v pocitu, že má ještě 15 minut do odjezdu. Nakonec jsem musel rozpoutat menší revoluci v autobusu, aby řidič zastavil a já mohl odběhnout pro Danču. Běžel jsem s hlavou otočenou zpět, abych včas zaregistroval pohyb odjíždějícího autobusu. Danča naštěstí akorát vylezla ze záchoda a běží mi naproti. Společně se vracíme zpět do busu, kde spřízněné dušičky drží řidiče v šachu, dál od řadičky. Později jsme vypozorovali, že ujíždět pasažérům je normální. Jedna paní z našeho autobusu totiž odjezd nestihla a dojela nás až v další vesnici, kde znovu nastoupila. Stopla si totiž motorku, motorka nás dohonila, přinutila autobus zastavit a paní se opět zařadila mezi cestující ke svým taškám a malým dětem.
Na hranice s Kongem dojíždíme kolem 3. hodiny odpolední. Zde procházíme pasovou kontrolou, překračujeme zemí nikoho a vcházíme do místnosti imigračního úředníka. Ten si mě prohlíží, poměřuje moje pouzdro na kytaru a zvažuje, co asi za kanón v tom futrále převážím. Vyplňuje informace o mé osobě do veliké úřední knihy a dává pokyn usměvavé paní, aby mi vložila do pasu razítko. Vítejte v Kongu.
Vycházíme s Dančou ven a rozhlížíme se. Tak jsem tady. Na silnici pokračující dále do Konga není ani náznak asfaltu. Všude je obrovský frmol a hluk. Podél silnice posedávají a polehávají lidé, kteří kdoví na co čekají. Sedáme do prvního auta a to nás veze na základnu v Rue du Lac. Nacházíme se přibližně 10 minut cesty od hranic, na břehu ohromného jezera, kde je náš baráček, vsazen do strmého svahu a poskytuje úžasný výhled na jezero. U brány s nápisem People in Need Czech Republic nás vítá urostlý hlídač Hamza a několik dalších zdejších zaměstnanců. Během chvíle rozebrali všechny moje věci a odnosili je do baráku. Začíná koloběh seznamování, kdy si při třetím jméně již nepamatuji to první...a to mě ještě čeká pět dalších. Tak jsem tady...Bukavu, Kongo...místo plné zeleně, nádherné vyhlídky na jezero a usměvavých lidí. Težko uvěřit, že někde tam za kopcem je válečná zóna.

Rwanda, země tisíce kopečků!

Za doprovodu Roberta a dalších německých spolucestujících jsem spočinul na rwandské půdě před imigračním úředníkem na letišti v Kigali. Zdejší úředníci jsou jako ve všech rozvojových státech. Arogantní, povýšení a vy jim musíte předhazovat vaši pokoru a úctu. S výrazem pokorného člověka, s odevzdaným úsměvem před jednoho z nich předstupuji a podávám mu potřebné náležitosti. Hned se na mě obořuje, že potřebuje vidět dopis z rwandské ambasády, která mi udělila vízum. Tato záležitost v mém případě neproběhla a jediné, co jsem měl k dispozici, byla žádost o vízum. Jednu věc si musíte pohlídat. Pokora ja jedna věc, ale sebejistota druhá. Při jednání s úředníkem je to jako s divokým zvířetem. Dáte najevo strach a nejistotu a skočí vám po krku! A tak našeho malého imigračního úředníka, nafouklého jak ropucha, schlazuji sebevědomým důrazným upozorněním, že o víza jsem zažádal a že mi byla udělena. Jen mi nestihli poslat tento dopis. Volal jsem na ambasádu a tam mi to potvrdili. Tato informace byla poněkud zavádějící. Nikam jsem nevolal a jistotu, že mi víza přidělili, jsem měl asi tak jako jistotu, že jednou dostanu Nobelovu cenu za mír. Sebejistota však úředníka natolik přesvědčila, že se ani nezvedl a nešel si to ověřit. Trochu mě ještě potrápil při dotazu na místo mého pobytu v Kigali. Moje odpověď "v nějakém hotelu" ho neuspokojila a požadoval konkrétní adresu. Po pětiminutovém přehrabování a listování v mých poznámkách, kdy jsem viděl, že mě vážně do země bez této informace nevpustí, nalézám útržek papíru se jménem nějakého hotelu v Kigali. Naštěstí jsem si ho jen tak pro jistotu napsal, abych měl taxikáře kam směrovat. Tento papírek mi zajistil vstup.
Kigali je pěkné město, všude jen zeleň, tráva, palmy. Máte pocit, že jste v lesích. Jediné, co mi narušovalo tento příjemný pocit, byla vysoká koncentrace zbraní. Na ulici vidíte ozbrojené hlídače obchodů a bank. Ti mají většinou brokovnice. V centru potom doslova na každém rohu stojí voják s plně automatickou zbraní. Po setmění se tyto hlídky zdvojnásobily. I když město působí klidně, spořádaně a bezpečně, o vojáky zde není nouze. Zítra vyražíme do Bukavu, přes Rwandské hranice do Konga. Jaké to bude tam? Kdo ví?

První zpráva z Afriky

Přibližně v 6h ráno spočinula moje noha na africké hroudě v Etiopii ve městě Addis Abeba. Let z Frankfurtu byl dlouhý a poněkud méně pohodlný. Vzpomněl jsem si na dobu cestování po Indii. Aktuálně jsem měl jen o málo více místa kolem sebe než při cestě z Dillí. Navíc jsem seděl na sedadle, které nešlo sklopit a 6h letu, kdy sedíte narovnaní jak pravítko...není to žádný šlágr. Ethiopian Airlines mají sice dobrá letadla, ale poněkud odpoužívaná.
Již v letadle se ke mně připojil mladý Němec, Robert, který míří stejnou cestou do Rwandy. Letí tam za svojí černošskou přítelkyní, kterou potkal před časem v Německu a nyní se rozhodl přestěhovat za ní do její rodné vlasti. V Německu ho údajně nic nedrží a prý to může být dobrá zkušenost žít s její rodinou, najít si práci v Kigali a stát se Afričanem. Nezbývá než mu popřát štěstí v lásce i v soužití s odlišnou kulturou.
Nyní sedíme v odletové hale Addis Abeba a nasáváme afrického vzdoušku.
Další zastávka bude v Kigali. Držte palce. Brzy se z Vostudou ozveme.

Vyrážíme na cestu

Přátelé,

čas neúprosně prošel kolem a najednou už mi zase u postele stojí batoh větší než já sám a na jeho čele se houpe hnědý medvídek. Vostuda se už nemůže dočkat další "experience".

Děkuji všem za podporu a za to, že jste.

Budeme s méďou ve spojení a předávat to, co je třeba :).

V sobotu večer mě čeká let z Mnichova do Kigali a poté po zemi cesta do Bukawu. Držte palce.

Ste a Vos