První dny v Manali

Začalo velké rozkoukávání, oťukávání místních zvyků a seznamování se s domorodci, kulturou a zvěří žijící s náma.
Skončil den odpočinku po náročné cestě, a tak vzhůru do práce. Je nutné domluvit jeep do hor, nakoupit zásoby jídla a pomůcek pro školu (jak zrovna nemusim nakupovat a pobíhat po krámech, resp. to nepatří mezi mé nejoblíbenější činnosti, tak tady je to přímo dobrodružství, které se nedá s nákupem u nás srovnat a vcelku si to užívám...). V neposlední řadě se snažíme vykomunikovat s Kargyakem nosiče a domluvit naše setkaní s nima. Tato část, tedy komunikace a domlouvání s Kargyakem, se jeví jako nejtěžší, jelikož by nás už nejraději měli se zásobama u dveří, ženou nás nahoru jak nadmuté kozy! Dokonce padnul návrh vzít v Manali helikoptéru a zkrátit si tak dobu výstupu. Bohužel je nenapadlo, že bychom si díky absenci aklimatizace zkrátili též dobu pobytu v Kargyaku a možná i na tomto světě. Takže se držíme původního plánu a děti musí vydržet ještě pár dnů bez gum, papírů a dalších propriet, které jim vezeme.

Cesta z města

Tak jsme včera navečír vyrazili z Dillí...po 4 hodinách jsme stále byli v Dillí...velice deprimující. Bylo to nikdy nekončící město. A ten provoz a lidi kolem. Kupodivu žádní ranění, mrtví ani jiné nehody při cestě. Tedy až na ten převrácený náklaďák v jedněch serpentinách, který jsme objížděli kolem druhé hodiny ranní. Ale to bysme ani nebyli my, aby se přece jen něco cestou nestalo. Jelikož vezeme do školičky nějaký materiál na střechu (konkrétně něco jako kulatou vrtuli, která se nasadí na komín a ono pak dovnitř nefouká) vláčíme s sebou papírovou bednu velikosti cca... jako kráva! Prošli jsme s tím do letadla, protlačili jsme to do taxíku a narvali i do busu, kde chtěli 10 rupiek příplatek. Říkal jsem si: ,,Teď už ji dovezem...A hle, komplikace přichází! V jednu hodinu v noci náš autobus zastavili policisté a vlezli do autobusu s dotazem: ,,Kdo veze papírovou krabici?!" Dělali jsme jako že nic, že spíme (to jsme ze začátku ani nemuseli dělat), když nás řidič práskl. A jeje. Okamžitě se vrhli na zavazadlový prostor způsobem ohaře chytícího stopu. Jelikož byla bedna úplně vespod, začali vyhazovat všechny zavazadla. Lidi z autobusu se sběhli a zvědavě koukali, co se bude dít. Já jsem rozlepil oko a šel se tedy podívat, o co se jedná a co je za problém. Po odpovědi ano, tohle je moje krabice, následovala otázka:
,,Jedete do Afganistánu?" To už mi secvaklo, odkud vítr fouká a že se nejspíš jedná o podezření z toho, že převážíme nějaké hlavice. To už se policista dostal k bedně a začal ji sápat jako lev. Vykoukly na něj kovové trubky a neznámá věc. Ten pohled, kterej na mě hodil, bych nikomu nepřál a i já sám jsem začal věřit, že prevážím součástky jaderné hlavice. Nastalo vysvětlování, co to je. No ale vysvětlete to, když nevim, jak se to jmenuje ani v češtině. Tak jsem začal popisovat školu, komín a tak dále a tak dále. Všichni na mě koukali jak na mimozemšťana. Nakonec pan policista někam zavolal, zamračil se a poslal nás pryč. Ufff. Ještě tak jít sedět za to, že převážíme vrtuli na hajzlík!!!
Do Manali jsme dojeli dnes kolem 10. ráno. Přestěhování z autobusu proběhlo tak rychle, že jsem si ani nestačil všimnout, že jsem vystoupil. Místní taxikáři jsou fakt prácechtiví! Teď už bydlíme a JUST RELAX. První noc v postýlce! hurejjjj.

První zážitky z cest,aneb jak jsme to dotáhli až do Indie

Tak a je to tady...Praha se s náma loučí chladným uplakaným počasím. My navlečeni do nejteplejších hadrů (několik vrstev), a to hlavně z důvodu ušetření váhy zavazadel (limit do 20 kg), se u odbavení pěkně potíme. To nejen kvůli tomu, že máme 4,5 kg přes váhu. Naštěstí na nás byla paní hodná a zavřela obě oči a nakonec i kasu a nechtěla po nás nic doplácet.

Nastupujeme do letadla, zatlačujeme poslední slzu při závěrečném pohledu na rodnou hroudu. Do Mnichova jsme letěli nejakým malým vrtulákem pro cca 60 lidí, byli jsme až překvapeni, do čeho nás Lufthansa natlačila. Nemohli jsme s sebou na palubu vzít ani příruční zavazadla, která skládali zvlášť někam za pilotní kabinu. Po nalodění jsme pochopili proč. Uvnitř letadla opravdu mnoho místa nezbývalo. Při cestě k mému sedadlu jsem musel být celou dobu zlomený v pase, jak kdybych měl housera. Kapacita byla naplněna na plný počet, i když podle rozhovoru stewardů mělo být na palubě 58 lidí. Plus dva není zase takový rozdíl, a tak se to neřešilo a letělo se.

V Mnichově nás přeložili do airbusu už trochu lepšího a hurá ven z Shengenu! Kolem nás už se to začalo hýřit lidmi s tmavší pletí a jídla podávaná při cestě začínala mít pálivější chuť. Snaha osmihodinový let přečkat ve spánku se nesetkala s velkým úspěchem, a to i přes to, že jsme s
Nikol měli pro sebe čtyřsedadlo. Spal jsem s hlavou do uličky schoulen na dvojsedačce, což se ukázalo jako nevýhodné. Hlava mi čouhala do uličky a každý druhý člověk do mě žďuchnul, nebo kopl. Když začali jezdit s vozíkama s jídlem, raději jsem přendal hlavu na druhou stranu. Let utekl nakonec jako voda...teda ani nevim...prostě uběhl...většinu času jsem vyplnil vymýšlením vhodné polohy ke spánku.

A je tu Dillí! Horko, dusno, vlhko a smog. Vybíháme do letištní haly, setkáváme se s Hildou, naší zélandskou dobrovolnicí, která nám bude pomáhat a dělat společnost v Kurgyaku do června. Společně bereme taxi a vyrážíme do ruchu velkoměsta. Už jsem slyšel, jak veselá je jízda v těchto zemích a brzy začínám litovat, že jsem si sedl na přední sedadlo. Řidičovo strategie jízdy nevypadala tak, že bysme na sobě kdy mohli pozorovat známky dlouhověkosti...Plyn, klakson, klakson, ubrat plyn, klakson, přidat plyn, jestě přidat plyn, už nejde přidat plyn, tak aspoň troubit a na závěr brzda - to až u cíle samosebou. Postaral se nám o pár soků, málem připravil o život několik chodců...ale všichni to tu berou tak nějak s nadhledem a bez rozčilování. Já být například ten chodec jdoucí po krajnici, tak se hodně rozčílim. Náhle se na něj vyřítí z protisměru šílenej taxík...už jsem se s ním loučil, když nějakým zázrakem nebyl zasaženej ani tím zrcátkem, které řidič v rychlosti sklopil.

Nejspíš tím, že se chtěl předvést a ukázat nám, že ví o Evropě, že se tam jezdí vpravo, přejel do pruhu, který, jak jsem pochopil, patřil protijedoucím vozům. Už z toho důvodu, že se zde jezdí za normalních okolností vlevo.
Ještě na závěr naznačoval protijedoucím autům, že překáží :). Dvanáctikilometrová jízda z letiště na ambasádu a toliko zažitků :D
Nu, jsem zvědav na zítřejší cestu, a to z Dillí do Manali, kdy pojedeme busem 12h, cca 800 km. To jestli nezešedivíme, tak už nikdy :)

Možná dám vědět, jak jsme dojeli. Teď jdu obnovit síly.
Přeji krasný den všem!
Ště a Méďa.

Nová kapitola Méďovo cesty

Přibližně za měsíc a něco zvedneme s Méďou krovky a přeplachtíme do kopců indické Himaláje, kde se zapojíme do jednoho českého projektu zvaného Sluneční škola. Toto místo zvané Kargyak postrádá moderní komunikační technologie a civilizační výstřelky vůbec, takže spojení bude minimální. Přesto se Méďa vynasnaží najít způsob, jak dodávat informace z dění kolem nás.


zdroj: www.surya.cz

Méďova Cesta ke Sluneční škole

Rádi bychom vás pozvali na promítání dokumentu o himalájském projektu Sluneční školy a následné besedy s účastníky projektu.

Celá tato událost se koná 31.3. (středa) od 19:00 v M-klubu na Skvrňanech. Budu rád, když dorazíte a vemte též své známé.

Dozvíte se krom informací o samotném projektu též o místě, kde budeme trávit s Méďou půl roku a také jak se případně zapojit aktivně do tohoto a podobných projektů.