Putování po Himálaji s No limits Group

Právě jsem odvezl 14členou skupinu No limits Himalaya na letiště a poniřen do vlastních myšlenek, při pohledech na zasnežené vrcholky hor, si dávám v paměti dohromady co se vlastně všechno dělo. Brzy to hodím do textu a společně s fotografiemi to naleznete zde. Prozatím pár fotek které udělala skupina No limits.

A jak to vše dopadlo...dovíte se zde: odkaz na článek na starém webu Stepas.cz

Upozornění

Dopracovávám zápisky z Čadaru a dalších cest od r.2014.
Společně s knihou "Do nitra Himálaje" to bude kompletní do konce tohoto roku :-)
Držte palce.

Přednáška Indie 2016 - Praha 31.5 od 18:30

Na oznámení, že pojedete do Indie, reagují lidé v zásadě dvěma způsoby: „skvělý nápad!“ nebo „tam by mě nikdo nedostal!“

Proč?

Snad proto, že některá indické nej přitahují a jiná odrazují, vyberte si sami: druhá nejlidnatější země světa, 7. největší stát světa, největší demokracie světa, používá přes tisíc jazyků a z toho 16 oficiálních, má jedno z nejrychleji rostoucích HDP světa, přesto asi pětina obyvatel žije pod hranicí chudoby a navzdory tomu je tenhle národ jeden z nejvíce obézních na světě. Hinduismus, islám, křesťanství, sikhismus, budhismus a desítky dalších náboženství.

Indie ale není uchopitelná statistikami a racionalita Evropana tady funguje až překvapivě málo. Snad proto je místním sloganem "Incredible India", tedy "Neuvěřitelná Indie".

Přijďte se podívat, zavedeme vás na jih Indie do Karnataky, Tamil Nadu a Goa. Zamíříme i na sever do států s krkolomnými názvy jako Uttarpradéš a Uttarakhand.

Dva baťůžkáři, dvě plyšové osobnosti, 6 týdnů a nespočet zážitků.

Welcome to Incredible India!

Odlet směr Bangalore

Úterý 17.2 Praha.

Celá zima v Čechách probíhá v duchu přechodů mezi jarním a podzimním počasím. Co si budeme povídat. To je zima, o kterou nikdo moc nestojí, a tak jsme se rozhodli vyletět za tropickým teplem jižní Indie. Jako by si z nás počasí, vědomo si toho všeho, vystřelilo a v den odjezdu napadlo v Praze několik centimetrů sněhu. Vyrážíme na letiště z Lucčina bytu v poledních hodinách oblečení do letního, včetně letních bot. Nemá cenu si brát příliš teplé věci. S váhou mého batohu jsem se dokonce dostal na hranici 14kg, což je snad nejméně, s čím jsem kdy cestoval. Velké překvapení nás v našem již letním až tropickém režimu čeká venku, kdy se naše letní polobotky zaboří do vrstvy sněhu a po několika okamžicích chůze v husté vánici jsme oba jak chodící sněhuláci. Než dojedeme na letiště budeme mít přibaleno několik kilo sněhu. Třeba se to v těch tropech bude hodit.   

Na letišti po odbavení nás zaujala mapa světa na podlaze před odletovými tabulemi. A tak jsme si cvičně zkusili jaké to je být oběma nohama v Indii. Před námi je 19h dlouhý let přes Paříž, Bombaj do Bangalore. V Paříži na nás čekala první nástraha v podobě páskami ohraničené cesty. Znáte taková ta ohraničení, tyčové stojany propojené páskou, která zajišťují, aby se lidé drželi v řadě a přistupovali k odbavovacím přepážkám, bezpečnostním  a pasovým kontrolám v řadě. Humor Francouzů se projevil a v jedné takovéto lajně na cestující čekalo zajímavé překvapení. Představte si, že vstoupíte do jedné z takovýchto vodících lajn a ta vás vede labyrintem až na jejím konci zjistíte že se jedná o slepou uličku. S Luckou jsme se trochu škodolibě bavili sledováním uspěchaných lidí, kteří se náhodně rozhodli pro tuto lajnu a na jejím konci po několika otáčkách se probrali z jakéhosi transu, když je vyrušil fakt, že nemohou dále. Ti méně bystří se vrátili, ti více na zemi se prostě protáhli pod páskou do vedlejší lajny. Díky tomuto divadlu jsme přečkali až k pasové kontrole a už koukáme na letadlo, které nás donese až do Indie. Tentokrát se cesta letadlem obešla bez akčních vložek a napínavých scénářů jako při poslední cestě (viz zde). Až mi přišlo, že jsem byl o něco akčního ochuzen a že mě okradli o několik letových hodin. Nejspíš to vzali nějakou černou dírou nebo zkratkou. 

 

Při minulých cestách jsem měl dost času plně prožít cestování v letadle, vysedět si mozol na zadku a shlédnout mnoho filmů v nabídce letecké společnosti.  Tentokráte, možná též díky společnosti Lucky, vše uběhlo rychle a najednou jsme na indickém letišti v Bombaji. Procházíme pasovou kontrolou, vyzvedáváme batohy a přejíždíme na terminál letiště pro vnitrostátní lety. I na tomto letišti si všímáme vtípku se slepou lajnou (jako v Paříži), tentokráte vytvořenou do spirály uprostřed haly. Za dobu, co čekáme na autobus mezi terminály, se do ní chytil jen jeden Ind.

Nastupujeme do letadla, které nás bere do Bangalore.  Na letišti nás vyzvedne Lucčina kolegyně z práce, která žije v tomto nemalém městě. Jak se někdy vyplácí pracovat v mezinárodní firmě, která má pobočky o celém světě. Aradhna pro nás přichází hodinu po přistání. Posledních 20 minut před setkáním trávíme v kavárně před letištěm. Zaznělo do okolí jen několik písniček za doprovodu kytary, jako Dokud se zpívá, Hotel California a klepání na nebeskou bránu, když se objevuje u vstupu žena s holčičkou a mávají na Lucku s úsměvem přes celou hlavu. Nakládají nás do auta a jedeme na první setkání s jižní Indií k nim domů, kde nás několik dní nechají přebývat.   

První dny jižní Indie

Příjemné mít takhle po příletu odevřenou náruč hodných místních lidí, kteří nás uvedou do ruchu života jižní Indie. Pro řádnou aklimatizaci je to velice užitečné. V předchozích letech jsem byl většinou vržen do ruchu a nestačil jsem lapat po dechu.

 

Aradhna nás poté, co jsme se trochu zmátožili po letu, vyvezla za krásami Bangalore. Bangalorský palác, kde jsme mohli vidět zatím jen umělé slony v životní velikosti, setkat se s novomanželi a prohlédnout si kromě paláce také obřadní halu, kde právě skončila indická svatba.

 

 

První indické jídlo, poměrně dosti pálivé, jak u jižní kuchyně bývá zvykem, podráždilo naše chuťové buňky. Naše průvodkyně nás poté vzala na návštěvu Iskcon Krisna temple, kde máme možnost nasát   energii hinduistického prostředí a naučit se řádně zpívat mantru Hare Krisna, Hare Rama…

 

Krása staré budovy, dokonale zpracované sochy, posvátné oltáře a obětiny propojené s plným oddáním se a odhodláním návštěvníků, hlásící se k tomuto odvětví, v nás probouzí úctu a očarování. Přeci jen žijeme v kultuře, kde jsou lidé v „duchovnosti“ poněkud introvertní. Najednou kolem vás je mnoho věřících, kteří klekají na kolena, dotýkají se s pokorou čely podlahy, aby tak projevili úctu, klaněje se sochám znázorňujícím různá božstva. Vše provázejí obětiny v podobě darování květin, ovoce i peněz, někteří věřící jen v tichosti sedí v pozici lotosového květu a tiše si pobrukují mantry k meditaci. Na chvilku si sedáme v jedné z největších hal mezi ostatní a jen tak v tichosti nasáváme a pozorujeme dění kolem. Trochu uzemnění nás ale čekalo v předposlední části chrámu, kde jsem měl pocit, že jsme vstoupili do obchodního centra. Neuvěřitelné množství stánků s duchovní literaturou, modlitebními pomůckami, plakáty a fotkami duchovních mistrů, ale také například hračkami, které získávají  zájem nejmenších  návštěvníků.  Ti pak dlouze naléhají na rodiče a vyžadují její koupi. Připomíná mi to tržnice na pouti. Tak je jasné, že chrám si na svoji údržbu musí nějakým způsobem vydělat. Procházíme poslední pasáží před východem, kde návštěvníci dostávají mističku zeleninové rýže. Když už jsou nasycení po duchovní stránce, je třeba, aby se nasytilo i fyzické tělo. Zatím nejsme přivyklí na zdejší stravu, a tak se raději tomuto pokrmu s vděkem vyhýbáme.

 

Následujícího dne odjíždíme do Mysore, kam nás Aradhna chtěla vzít a ukázat místní skvosty. Cestou navštěvujeme další prastarý chrám Šivy, Šri Rangavadi Temple. V Mysore procházíme zdejší velkolepý palác a po něm vyrážíme do jednoho z významných buddhistických klášterů nedaleko od Mysore, do městečka Kushalnagar.

 Přijíždíme v podvečer a rovnou se ubytováváme v jednom z místních  hotýlků v blízkosti kláštera.  Klášter podle informací číšníka v restauraci, kam jsme zašli na večeři, otvírá brány v 6h ráno a začíná den pujou.  Konečně zase uslyším několik mnichů broukající posvátné texty, hrající na bubny a troubící na mušle. Opět mé tělo zabalí vibrace těch pradávných slov manter, broukaných pokornými mnichy, prostoupí mnou vůně pálených obětin a mé oči ozáří pestré barvy nástěnných maleb a zlatavých soch. 

 

Noc v hotýlku byla zajímavá proto, že jsme v pokoji s Luckou nebyli sami. Již při první návštěvě koupelny na mě vyskakuji dva švábi, jejichž překvapení a zmatené pobíhání poukazuje na fakt, že dnes společnost nečekali. Hbitě se chytám kyblíku a naháním švába po zdi. Zabíhají do štěrbin. No, ještě že to neviděla Lucka. Musím ji připravit na to, že tady máme společnost. Nestihl jsem to a prošla si setkáním sama psychicky mnou nepřipravena. Nicméně se zachovala statečně a s oběma jedinci si určila, kdo se v jaké části koupelny bude pohybovat tak, aby neohrozil život svůj ani toho druhého. Po sprše zalézáme oba do postele a zhasínáme. Něco mi šimrá pod polštářem. Rozsvěcuji a nadzvedávám polštář. Vyskakuje na mě šváb tak pět centimetrů dlouhý. Srážím ho na zem a chytám nádobu, do které bych ho mohl polapit. Vše se odehrává tak rychle, že si toho Lucka nestačila všimnout. „Co se děje?“ táže se. „Ale nic, jen jsme nebyli v posteli sami.“ Odpovídám a hledám místo, kam se asi ta potvůrka přerostlá schovala. Představa, že po mě v noci poleze, mi zrovna moc nevoní. Nadzvedávám svoji botu a hle, hoří. Utíká tryskově podél postele pryč.  Schovávaná, kterou hraji se švábem, nabírá na obrátkách, protože se nechce nechat zapikat. Zalézá pod Lucky botu na podlaze a myslí si, že o něm nevím. Už mě to nebaví. Je to hloupé zalézt pod botu, na kterou se šlape. Stoupám si náhodou  na botu a pod mou nohou se ozve hlasité zakřupání. Lucka se překvapeně podívá „Tak už ho asi máš, že?“ ptá se. „ Jo, jo. Už šel spinkat a nebude nás více rušit.“ V duchu se mu omlouvám, ale zároveň poukazuji na fakt, že jsem mu dal několikrát na výběr odejít v míru a pokoji dveřmi. Nyní holt bude spinkat.    

Ráno se probouzím s očekáváním malého dítěte, které se probudí na Štědrý den a nemůže se dočkat, až půjde ke stromečku. Vyrážíme za východu slunce a odchytáváme  kousek od hotelu motorovou rikšu.  Ta nás vysazuje o dva kilometry dále u brány kláštera. Již z dálky slyším zvuk trumpet svolávajících na ranní pudžu. Vcházíme dovnitř areálu a kolem nás se to hemží mnichy v tmavě rudých hávech. Procházíme komplexem budov a chrámů a  zalézáme do jednoho z největších, ze kterého se linou zvuky bubnů, zvonků, hlahol a mručení mnichů.

 U vstupu mě ovane vůně pálených vonných tyčinek. V chrámu sedí na  stovku mnichů, v řadách vedle sebe a všichni hromadně zpívají mantry, hrají na zvonky, činely, bubny, trumpety. Jejich zvuk prostupuje do morku kostí. Hluboké hrdelní tóny modlitebních písní se linou prostorem jako jeden hlas. Mniši všech věkových kategorií, sedící v tureckém sedu v jakémsi transu, kývají se v rytmu zepředu dozadu. Usedám na podlahu a Lucka mě následuje.

Zavírám oči a nechávám se unést těmi tóny a nabitou téměř jiskřící atmosférou. Po několika desítkách minut sezení se zavřenýma očima přicházím opět k sobě a začínám se více zajímat o prostor kolem. V zadní částí chrámu, proti hlavnímu vstupu, na sebe jako první upoutají pozornost čtyři několikametrové pozlacené sochy Budhů. Po levé straně soch sedí na vyvýšeném podiu skupina 12ti mnichů ve zlatých rouších. Pod podiem, kolmo na ně,j sedí v řadách zbývající skupiny mnichů. 

Blíže ke středu sedí mniši s bubny. Za nimi pak skupina s činely, zvonky a malými bubínky. V pravém zadním rohu chrámu sleduji několik mnichů s velkými trumpetami. 

Při obvodu zdi napravo od nás sedí skupina osmi mnichů, jako by na to vše dohlížela zpovzdálí. Dokázali jsme zde s Luckou sedět nehnutě hodinu a půl. Na to, že to byl Lucky první klášter a první budhistická pudža, podala dobrý výkon a vydržela to. Sice měla posléze drobné připomínky na prosezený zadek a poněkud jednotvárný repertoár mnichů, ale jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní nýbrž intenzivní. Aspoň si ujasnila, že by nechtěla vstoupit do řádu a být mniškou. Zadek by to nezvládl. Po hodině a půl, i přes stále pokračující pudžu, vycházíme ven z chrámu a jdeme se projít do přilehlých zahrad. Objevujeme další zajímavá zákoutí a menší chrámy. V každém z nich běží paralelně s hlavním chrámem doprovodné pudži. Kolem deváté doráží z hotelu Aradhna s dcerkou a připojují se k našemu prozkoumávání kláštera. Následně vyrážíme na indickou snídani. 

Po snídaní balíme všechny věci a míříme zpět do Mysore, kde nastoupíme na noční autobus směrem na Tiruvannamalai a k posvátné hoře Arunáčala, kam bychom měli dorazit právě v době úplňku, tedy významného období, které provází slavnostní události věřících kolem této posvátné hory, nazývané též pupkem světa. 

Ale o tom až zase příště.

Tak a je to tady- další cesta s Vostudou...

Tak a je to tady. Vostuda opět na letišti na Ruzyni. A kampak to letí. Překvapení se nekoná  a letenka i víza v pasu opět poukazují na východ od domova...Indie. Tentokrát jsou ovšem dvě významné změny. První, k medvědovi Vostudovi a ke mně se připojila ještě králice Kículka a člověčice Lucinka, parťáci do času hezkých i těžkých, opora při konfrontaci s indickou kulturou. Druhá změna je cílová destinace. V předchozích letech jsem s Vostudou trávil většinu času na severu v horských oblastech himálajských a nejníže sklesal do Rišikeše, což je stále na severu. Nyní  vyrážíme na průzkum jižní části Indie, kterou známe zatím jen z vyprávění cestopisných knih. Navštívíme zde významná místa, nasajeme indickou kulturu jihu. Členové naší expedice jmenovitě jsou tedy Lucka, Vostuda, Kiculka a já. Čtyřčlenná smíšená skupina dává nový rozměr mému dosavadnímu cestování.

Cestovat po Indii v páru,  s blízkou osobou, a navíc s králíkem, co vypadá jak oslík. Ono je to hned veselejší, když se můžete podělit o východ slunce nad Bengálským zálivem, popít společně odpolední čaj nebo vychutnat západ slunce při pohledu z Arunáčaly.

 Rozšiřuje to ovšem také zodpovědnost. Při cestách osamoceni jen s Vostudou jsme byli zodpovědní pouze za sebe a nemuseli brát ohled na nikoho jiného. Chtělo se nám jet, jeli jsme, chtělo se nám zůstat a sedět celé dny v na vrcholu opuštěné hory, zůstali jsme.  Jsme také oba zvyklí na Indii takovou, jaká je, se svými klady i zápory. Na obrázcích propagačních prospektů nalézáte lákavé obrázky prosluněných netradičních oblastí, zabalené do roucha mystiky, romantiky a duchovních  prožitků. To vše aby bylo celistvé, skládá se však i z těch oku nelahodných obrazů a prožitků. Uvedu několik příkladů. Krásný prastarý hinduistický klášter vyvažují desítky žebráků, kteří se na vás sesypávají s prosbou o almužnu pokaždé, když se přiblížíte, a vám nezbývá než je všechny neustále odbývat. Západ slunce z  hory nad městem doprovází chůze potemnělými úzkými uličkami s klackem a pepřovým sprejem v ruce, zaháněje smečky pouličních psů, kteří štěkají na neznámé cizince. Jízdu rikšou exotickou krajinou s krásnými výhledy do palmových hájů vyvažují desítky minut trávené dohadováním se s řidiči o ceně. Klid a bezpečí hotelového pokoje v rušném a chaotickém městě vyvažuje spánek na dřevěné posteli, zachumlaný do moskytiéry, zpoza níž pozorujete rušný život na podlaze pokoje. Nejen koupelnu v tomto pokoji totiž sdílíte se šváby, komáry. Vše je pěkné v rovnováze.  A je jen na nás naučit se přijímat obojí bez toho, aby nám to kazilo náladu. Navíc při tomto „studiu života “ nalézáte radosti v nepatrných maličkostech, jako je toaletní papír, čistý pokoj, kousek přírody bez lidí, úsměv lidí kolem.

Do tohoto všeho se s námi odvážně pustila Lucka a králík. Přijímáme tedy všichni zodpovědnost též za druhé. Volíme cestu takovou, aby byla snesitelnější a komfortnější pro všechny. Lucka ani králík nepatří mezi ty, kteří by se jen tak něčeho zalekli, ale rozhodně netouží po tom měsíc se nemýt, dělit se o postel se štěnicemi  a několika Indy, či spát v neznámém prostředí uprostřed lesů se všemi možnými živočichy a hmyzem kolem.   

Co nás v tedy příštích několika týdnech čeká? Po předchozích zkušenostech s Indií vím, že plány zde až tak moc nefungují a v případě cestování a objevování reálné Indie je třeba se více pohybovat v čase přítomném. Přizpůsobovat se aktuální situaci a více než o plán se opírat o vize a intuici. Přijmout tento způsob cestování mi chvilku trvalo, ale Indie je skvělá učitelka a poslední rok mi to vcelku už šlo. Teď je třeba tuto schopnost předat i zbývajícím členům výpravy. Lucku oplývající schopností plánovat a Indií neposkvrněnou čeká nový rozměr života. Pominu-li  věci na venek se projevující, tedy špínu, prach, nepořádek, pokojíčky v hotelech, které žijí vlastním životem, přichází na řadu procesy a emoce vnitřní, které zdejší kultura dokáže vzbudit. Plány se mění v prach hned poté, co se do nich zapojí indický vliv, iluze se rozpouští pod neustálou masáží obchodníků a lidí, kteří vidí v Evropanovi chodící kasičku. Při cestě takovéhoto typu sáhne člověk do svých nejhlubších zákoutí, uvědomí si opravdové hodnoty a nalezne na druhém to, co očima je neviditelné. Tak uvidíme, jak nás Indie učitelka provede touto etapou našeho společného bytí a jak nás stmelí.

Přibližná vize je taková, že z Bangalore dojedeme na východ do Tiruvannamalai, prozkoumáme východní pobřeží, poté přejedeme za tygry a slony na západ do horského pásma Nilgiris a do národního parku Mudumalai. Dále na sever po pobřeží přes Goa až do severních oblastí Indie. Cesta dlouhá. Opěrné a známé body jsou dva. Příletové místo Bangalore a odletové Dilí. Co bude mezi tím je v rukách všech těch indických bytostí, bůžků, démonů hodných i zlých, guruů, budhů a dalších.

Držte palce a pošlete občas pěknou myšlenku a úsměv po zimním podvečerním chladivém vánku u nás v rodné domovině. Stejně tak my vám pošleme veselou myšlenku z cesty po Indii.

Novinky

Jelikož se začínám více a více koncentrovat na aktivity kolem kulturních akcí a akcí pro školy, vzniknul nový web. Zde je k nahlédnutí aktuální přehled přednášek a workshopů, které zajišťuji.

Díky za šíření.

www.stepas.cz
 

Dopis od jedné studentky

Rád bych se podělil o jeden dopis, který mi přišel od studentky jedné plzeňské ZŠ. Téma Demokratická republika Kongo.

 

Ve zpětné vazbě mi napsala toto:

 

"Po besedě o Kongu jsem měla pocit viny… Nevím moc z čeho ale měla jsem ho, ale zároveň jsem najednou byla, jako bych prozřela, jako bych zčistajasna věděla o Africe a všem, co se tam děje úplně všechno! Vzhledem k tomu, že tátova firma postavila školu v Tanzanii a naše třída bude možná pomáhat dětem, které tam budou chodit, mi tato přednáška dost pomohla k pochopení tamější situace a vím mnohem lépe, co bychom pro ty děti mohli udělat. Během besedy jsem si myslela, že kdybychom dali samopaly všem, všichni by pochopili, že to není k ničemu, ale už na konci té besedy jsem věděla, že by se tam akorát všichni zabili a neuvědomili si to, dokud by nebyli do jednoho mrtví… L A také jsem si v tu chvíli uvědomila, že na každém řešení bude něco, co to všechno nějakým, byť nepatrným způsobem naruší! Kdyby někdo uspořádal atentát na tamního prezidenta, také by se tím nic nevyřešilo, protože by nastoupil jiný, který by mohl být ještě horší. Kdyby tam vtrhly armády celé Evropy a vyplenily to tam, možná by se tím něco získalo i kromě bezpočtu mrtvých, ale takovýhle problém by za pár let a možná i měsíců vyvstal někde jinde a všechno se nedá řešit krví! Kdybychom odtamtud odvezly všechny nevinné lidy a vojáky pozabíjeli, což by bylo stejné, jako to, co dělali oni, nebo je dali do vězení či polepšovny, a pak nevinné vrátili, nastaly by problémy s určením, kdo je „vinný“ a kdo už ne a také problémy s lidmi, kteří by třeba nechtěli odjet ze své rodné země, byť jen na pár měsíců. A pak bychom také museli řešit, kam bychom je ukryli mezi tím, co bychom se starali o jejich „armádu“, když do Evropy ani jinam „nemůžou“. A co kdybychom ukryli i „vinné“ (nevědomě) a pak to začalo znovu?! Nemá to řešení… A je to hrozné… nerada bych se k tomu dál vyjadřovala, ale zároveň cítím, že to musím posílat dál a dál, aby to věděl celý svět…

 

Moc bych vám chtěla poděkovat za tu besedu i zato, co jste pro ty nevinné dělal ty 4 měsíce pobytu, i když toho možná bylo méně, než je potřeba a než bude potřeba. Důležité je, že jste tam byl a své poznatky předáváte dál v „pohodlnější“ formě, než kterou jste zažil!

 

Děkuji, a přeji vám hodně štěstí na dalších cestách!!! J "

 

Pozvánka na několik akcí

Srdečně Vás zvu na několik setkání a přednášek které proběhnou v druhé polovině listopadu v Plzni a Brně.

18.11. 18:00 M-klub Skvrňany, Plzeň  PUTOVÁNÍ SE ZVUKEM

 25.11. 19:00 Čajovna Mezi stromy, Brno- střed  PUTOVÁNÍ MALÝM TIBETEM

26.11. 18:00 Brána k dětem, Orlí 17, Brno -střed  PUTOVÁNÍ SE ZVUKEM

Těšíme se na společné prožité chvíle.

více info na www.stepas.cz

Aktuální zprávy z cest:

Aktualizováno 10.8.

•   Tak mám za sebou zajímavá setkání, Dalajlámou počínaje po další poutníky konče, zajímavé cesty do hor (několika denní pochod do Markha Valey, které v důsledku záplav nebylo možné projít a tak jsem to vzal zkratkou přes jiné kopce), expedice na Stok Kangri (6100m vysokou horu, která nedopadla úspěšně z hlediska dosažení vrcholu, ale zato dopadla úspěšně ve smyslu návratu všech zúčastněných zpět do civilizace. Opět hory ukázaly svoji moc a spláchly deštěm cesty, proto bylo třeba cestu do údolí hledat i v náročných terénech, někdy až dech beroucí). 

  Dále se rozepíši o několika dnech v sedle motocyklu a objevování prastarých klášterů v Ladaku. Denis Hooper a Peter Fonda by mi záviděli ten stroj, který mi přenesl bezpečně po horských cestičkách. A  tentokráte se ani nerozpadl ve dví. 

  
  

  Cestu do Sluneční školy jsem musel pro nepřízeň počasí a odříznutí v Lehu zrušit. Nu snad se do školy ještě někdy podívám. Za poslední dva roky dva pokusy a ani jeden úspěšný. 

  
  

  Nyní jsem se po 19h (450Km) jízdy minibusem, po cestě která prý dříve byla silnicí, dostal přes hory do Manali a začínám pomalu opouštět vysoké sněhem pokryté Himálajské kopečky. Směřuji to na jih za teplem. Příští destinace Dilí.

   

27.7

Jsem v Lehu a vlivem dešťů jsme kompletně odřízlí od internetu a spojení se světem. Jestli čtete tyto řádky, tak se mi podařilo ukecat nějakého místního, kdo vlastní satelitní telefon a poslal jsem tyto řádky tímto způsobem (ne moc levným), nebo nějaká dobrá duše letící do Dilí to vzala s sebou na disk a odeslala z nížin. Jsem v pořádku, a dokonce jsem si i zvykl na výšku. Při přejezdu z Manali jsem měl zdravotní problémy a několik dní si poležel. Teď se rozkoukávám po okolí, rekognoskuji terén, poznávám nové lidi. Pokud vše půjde, jak má, vyrazím během několika dní směr Šhingola a dál škola v Kargyaku. Tam pobudu tak do začátku srpna a poté se vrátím zpět do Manali a pak do Dilí. Kolem 10.8. bych měl již být znovu napojen zpátky na civilizaci. Uvidíme. Všechny zdravím a pozdravuji. Až se dostanu na mail, odpovím všem, co nejspíš čekají na moji odpověd. Mějte strpení…je možné, že se na internet dostanu až v srpnu.

Jinak z událostí kolem, tři dny v posteli a dávání se dohromady. Poté jsem začal přivykat na místní kulturu a začal chodit do meditačního centra. Zde jsem se setkal s velice zajímavým mnichem ze Srílanky. Padli jsme si do oka. Ještě s dalšími lidmi z centra jsme jeli doChoglamsaru na nedělní puju. Zde se těšte na vyprávění o zajímavém programu, na jehož konci hlavní láma požádal, aby se předvedl, kdo má co sdílet, ať už slova, píseň…cokoliv. Jelikož jsem přijel se svým ukulele na zádech, moji spolucestující věděli, že v tomto mám nějaké možnosti nabídnout a poukázali na mě. Poté jsem byl vyzván lámou, abych se předvedl před cca 250 lidmi v hale. Jak to dopadlo, to si počtete později, až znovu připojím na internet.

Mějte se rádi!

 

15.7.

Dorazil jsem do Lehu. Jdu si trochu poležet a dát se dohromady z náročného přejezdu, který se nám poněkud zkomplikoval deštěm a sesuvy půdy. Díky tomu jsem byl nucen trávit noc v 5000 m.n.m, což po aklimatizaci na pouhé 2 tisíce v Manali a rýmičkou, znamená až život ohrožující situaci.  Vše dobře dopadlo, všichni v pořádku v Lehu a vy se můžete těšit zase na další akční povídání...Hory ty nás nešetří. A jakmile jste agentem MSR se všemi povinnostmi kolem, pak to je umocněno ještě více. Jdu si dát čaj. .

 

13.7.

Vyrážím dnes v noci z Manali busíkem směr Rothang pass a dále přes kopečky do Ladaku. 12h na cestě na jejíž konci mě čeká...no kdo ví?  Další zprávy a příběhy za pár dní.

12.7.

Pro rodinu: Vše v pořádku, let super, projel jsem Dilí bez problémů a nyní sedím v Manali, na úpatí Himálaje a směřuji přes Keylong, Darcha do Lehu. Ozvu se z dalšího internetového připojení což bude asi až v Lehu.

Pro přátele: Brzy zde popíši, krom jiného, i adrenalínový zážitek z průběhu letu z Dubaje do Dilí, kdy jsem se stal Jamesem Bondem a zachraňoval letadlo před teroristickým útokem!

Nové Dilí mi uvítalo s otevřenou náručí tak vřele, že jsem byl unesen řidičem rikši a zavlečen proti své vůli do starého Dilí a místních slamů. Některé věci prostě člověk nevymyslí a až Manitou je cestou vytvoří! Plánujte a slyšte smích!

Jinak pro vás platí také to pro rodinu! :)

Další zajímavé setkání

Tak jsem v důsledku různých událostí zůstal v Lehu. Je to zvláštní pocit, když chcete odjet a nemůžete. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré! Včera jsem zašel na letiště uvítat Dalajlámu a dnes jsme se setkali znovu tentokrát v jedné ze škol, kde přednášel studentům. Na čaj jsme ještě nezašli, máme oba nabitý program, ale pracuje se na tom.

 Každopádně padala opět inspirativní slova, myšlenky a radost pohledět na to jak se dokáží lidé spojit skrze jednu osobu.

Tashi delek.

Cesta z Dilí a aklimatizace v Manali

 Následujícího rána se probouzím kolem  11.h, posbírám svých pár věcí do batůžku a aniž bych zvažoval procházku po této nové čtvrti, kterou jsem objevil teprve včera, nasedám do motorové rykši a jedu směr autobusové nádraží. V Indii je zrovna období dešťů, takže na nějaké toulání s batohem a všemaivěcmi po ulici rozhodně není idylka.V řetězcích vody padajících z oblohy jste promáčený na kost během několika málo okamžiků. Batoh vytrvá těch okamžiků o něco více, ale také podlehne. Proto se tomu vyhýbám a jedu rovnou k nástupišti. Žasnu, jak daleko mě v noci odvezli a kudy všude jsme museli projet, než jsme se dostali opět na Kašmír gate.   Vystupuji rovnou před obrovským komplexem autobusového nádraží. Jede mi to až za 5h, co tedy dělat když prší. Mé oči spočinuly na jediném místě, které mi touto dobou nabídne sucho a něco dobrého k jídlu. Chtěl bych před následující cestou do sebe dostat nějaké pořádné jídlo a po ulici rozprostřené stánky, vytvořené převážně z kol a desky na které se, něco smaží, tak tohle mě nepřesvědčilo k jídlu. Z dálky na mě září symbol McDonalda. Ne, že by tady měli pořádné jídlo, ale v nastalé situaci? Chvilku bojuji s vnitřním přesvědčením a bojkotem tohoto řetězce, ale hlad je silnější. „Kašlu na předsudky, mám hlad, prší, široko daleko nic obdobného není. Hlavní hrdinové si ve včerejším filmu taky pochutnali, myslím z toho akčního filmu na téma McTwister, a sbíhají  se mi sliny. „Tak takhle to tedy funguje! Mají to dobře vymakané.“ A otvírám dveře do tohoto podniku. Nakonec zde setrvávám několik hodin. Využívám času na psaní a ochutnávání různých jídel a hlavně k popíjení čaje. Ten teda nemají nic moc. To se dá řici i jídle, kterého jsem zkonzumoval dost a druhý den řádně litoval.

Půl hodiny před odjezdem autobusu se přesouvám na zastávku a potkávám zde mladíky, kteří mi předešlé noci prodali lístek. „Tak mě tady máte!“ zdravím je a shazuji svůj batoh. „Autobus má hodinu zpoždění, pane, problém s dopravou v Dilí,“ sděluje mi klučina, krče rameny.Co se dá dělat, tohle je Indie. Nahazuji opět batoh a jdu k nedalekém stánku, zhotoveného z plachet a vytvařejícího tak ochranu před deštěm pro pocestné. Sedám si zde, sleduji místního kuchaře, který kmitá kolem své plotýnky, obsluhuje kolem jdoucí a to všechno s ladností baletky. Dávám si čaj a pozoruji ulici. Kolem mne probíhá toliko příběhů, tolik osudů, je zde tolik života. Nad tím vším krouží orel, který je zde v Dilí překvapivě rozšířený. Před časem ho zde údajně vysadili při boji proti holubům. A vypadá to, že se tu těmto majestátným dravcům daří. Společně s přicházejícím horkým masala čajem vyndávám flétnu a rozeznívám ji do pouličního ruchu. Najednou je kolem mne více Indů, kteří se zastavili na čaj a posedět v suchu pod stříškou. Někteří se mnou navazují rozhovor a zvědavě se vyptávají. Padají otázky jako, odkud jsem, kde to je, kam jedu, kde jsem byl, jestli jsem ženatý apod. Jiní zase vyprávějí své životní příběhy. Ve skupince mě zaujal mladý Ind, který si ke mně razí cestu. Dáváme se do přátelského rozhovoru. Je z Bombaje a se svým otcem se právě vracejí z obchodní cesty. Na závěr rozhovoru mě žádá, jestli se můžeme vyfotit. Proč ne? V Indii je normální, že se s vámi chtějí lidé fotit. Teda alespoň pokud vypadáte, že jste odjinud a zdaleka. Loučíme se jako staří známí. „Až pojedeš do Bombaje, tak mi dej vědět, provedu tě po městě.“ Nabízí mi při odchodu a já mu děkuji. Sedám opět na své místo a znovu rozeznívám flétnu. Čas díky těmto rozhovorům a setkáním plyne jako voda. Až nakonec je znova doba odjezdu. Balím své věci, loučím se se všemi a přicházím k nástupišti. Zde se dozvídám, že autobus stále není. Sedám si a vyčkávám. Za dalších 20 minut pro mě přichází cizí muž a vede mě k nákladnímu autíčku, které je uzpůsobeno na přepravu lidí. V zadní části to má několik lavic. „Autobus nemůže přijet do centra, čeká jinde. Dovezu tě za ním.“ Vysvětluje mi nastalou situaci, zatím co mi nakládá batoh do vozu. Opatrně do vozu nastupuji a uvelebuji se na jedné z lavic. V Indii je krásné sledovat, avšak ne vždy příjemné sledovat to z první řady, jak všechny věci používají dokavad se neobrátí v prach. Toto vozidlo k tomu již nemá daleko. Upadané nárazníky, urezlé blatníky, v podlaze pod nohama koukám na několik děr která slouží jako okénka, kde můžete sledovat ubíhající silnici pod vámi. To byl i jeden z důvodů, proč jsem nastupoval opatrně a na podlahu raději moc nestoupal. Rozhodně zde není problém s nedostatkem vzduchu. Auto už okna nemá, jen čelní a i to již je samý pavouk. Cestu trávím v tureckém sedu na lavici a prohnilé podlahy se raději nedotýkám. Nakonec se tato prorezlá a rozpadlá rachotina dává do pohybu a za půl hodiny mi zastavuje před luxusním a novým autobusem. Usedám kolem 7h večerní konečně do svého křesla a autobus se rozjíždí směr Manali. Dilí konečně nechávám za sebou.

Cesta autobusem proběhla bez problémů, jediné co mi zde v Indii vadí, jejich potřeba využívat maximálně klimatizace. Takže zatím co venku je teplota kolem 35 stupňů, v autobusu vás zmrazí na 17. Jsem na klimačku citlivý a díky tomu se mi na druhý den dostavuje rýmička a náběh na angínu. To by nebylo, abych nejel do hor a neměl alespoň dronou rýmičku. V brzkých ranních hodinách dorážíme do Manali, městečka na úpatí Himálaje. Zaléhám do svého nového útočiště v hotelovém pokoji v části Manali zvané Vashist. Den trávím v posteli, abych se vykurýroval z té klimatizace. Na druhý den již trochu osvěžen spánkem, vyrážím k místnímu vodopádu. V údolí je mnoho vodopádů, ale tento je přímo u svatostánku, velice staré posvátné stupy. Sedím na břehu pod vodopádem a vnímám svěžest vzduchu a energii vody proudící skrze mě. Blahodárné účinky tohoto místa na tělo jsou téměř očima viditelné. Tři Indové, ve věku kolem 16ti let, blbnou na kamenech kolem mě. S jedním z nich se setkávám pohledem a on přichází ke mně.  „Skočíš do vody?“ Ptá se. „Je to osvěžující.“ „Ještě nevím, uvidím. Co ty?“ odpovídám na jeho dotaz. Místo odpovědi z něj spadávají šaty a on skáče šipku rovnou do tůňky pod vodopádem.  Vyplouvá a tvář mu zdobí úsměv od ucha k uchu. „To vypadá jako fajn koupel.“ Svlékám se obcházím velký kámen, ze kterého skákal a pomalu vlézám do proudu. Pozvolna se celý nořím do vody. Do těla jako by se zabodlo tisíce jehliček. Po chvilce se tento nepříjemný až bolestivý pocit mění ve všude se rozprostírající teplo. Vylézám zpět na kámen a skáči do tůňky z místě, kde předtím skákal můj nový kámoš. Dětská radost z blbnutí ve vodě mě naprosto ovládá a projevuje se to i na tvářích mých indických přátel. Také se smějí a skáčou do vody. Následně vylézám na kámen a sluním se jako ještěrka. Kámen je krásně prohřátý a slunko prohřívá i z druhé strany.

Týž večer, aby té očisty nebylo málo, navštěvuji místní vřídla, která jsou součástí jednoho chrámu ve Vashist. Horká voda pramenící ze země slouží k posvátným očistám těla i ducha. Voda má odhadem kolem 55 stupňů. Místní zde vytvořili jaké si lázně, bazénky v zemi a několik trubic ze zdi, které tryskají tuto vodu pro sprchování. Zalézám do oddělení mužů, odhazuji oděv a nořím se do bazénku. „Sakra, to pálí!“ mám pocit, že se zde uvařím. Indové kolem mě se smějí a naznačují, že se mám ponořit celý. Spokojuji se s rychlým ponořením a raději přecházím do oddělení sprch. Zde provádím  očistu se šamponem a dokonce si dávám do vlasů nějaký místní olej. Vymydlený, navoněný s olejem ve vlasech, připadám si jako princ. Procházím kolem oltáře, kde sedí místní kněz a lidem něco jak žehná. Projevuje se to tak, že vám na čelo udělá žlutou tečku a do dlaní vám naleje posvěcenou vodu, kterou buď vypijete, nebo si ji pouze nalejete na temeno hlavy. Odcházím z komplexu se žlutou tečkou na čele. Po večeři odcházím na pokoj a ukládám se ke spánku. Na druhý den v 1h ráno vyrážíme minibusem směr Rothang pass a cílová destinace bude Leh. Usínám poněkud neklidně a neustále se budím. To je asi předtucha, že přicházejícícesta nebude vůbec snadná a dokonce v ní půjde o život. Jo Himálaj je místo kde by člověk měl čekat nečekané.