________________________________________________________
"ZIDELE AMATHAMBO." Vlož se do toho až do morku kostí. (tj.neboj se riskovat) RČENÍ JIHOAFRICKÉHO KMENE NDEBELE
________________________________________________________
________________________________________________________
Cesty života jsou
nevyzpytatelné. Ta moje už mě zavedla
kde kam. Právě jsem se vrátil
z několikaměsíčního pobytu na africkém kontinentu v DR Kongo, kde
jsem společně s dalšími pomáhal na projektech organizace Člověk
v tísni v oblasti Kitutu. V zemi, kde stále probíhají vojenské
konflikty a kde život civilistů není procházkou růžovým sadem, člověk rychle procitne z režimu spánku,
který si vytváříme odizolované Evropě.
Následující příběh je příběhem
jednoho muže, který se stal znovu chlapcem a vyrazil nevědomky hledat své
kořeny.
Po příletu z mise jsem prošel
kulturním šokem. Stojím na prázdné ulici jednoho z českých měst a
rozhlížím se kolem. Všude je klid a mír. V ulicích zaparkované různorodé vozy,
výkladní skříně a obchodní domy přeplněné spoustou zboží a odpadní kontejnery
přetékají množstvím prošlého a nevyužitého jídla. Většina národa prohlubuje
svůj spánek u televize v pohodlí svého gauče. A mě přepadá zvláštní tíha
na hrudi při pomyšlení, že několik tisíc kilometrů na jih od tohoto místa,
touto dobou nemůžete vyjít ani na ulici pro nebezpečí zastřelení a kde chudé
rodiny ze zoufalství prodávají své děti nebo je učí skákat pod kola
projíždějících vozů s tím, že následně od řidičů získává rodina odškodné.
Užívám si klid a bezpečí prostoru tady v Čechách. Připadá mi, že tohle
jsem si před tím neuvědomoval. Byl jsem mrzutý, kvůli politickému dění,
rostoucím daním, stejnému platu, klesající hodnotě peněz a stagnující životní
úrovni. Náhle dostávám nový pohled na všechny tyto děje a na hodnoty v mém
životě.Děje jsou pořád stejné, jen úhel pohledu se změnil.
Rozhodl jsem se vydat na cestu po krásách Čech
a přijít na nové myšlenky, seznámit se s novými místy a lidmi. Užít si
přítomného okamžiku a toho, že mohu dělat právě to, co chci. Vše nechávám
náhodě a můj cíl je jediný, následující týden trávit v přítomnosti lidí a
při hovoru s nimi docházet k novým uvědoměním a odpovědím na mnohé
otázky. Pro tento způsob cestování je ideální autostop. Každý stop mi tím pádem
určil i směr cesty. A tak se stalo, že první večer se po několika zajímavých
setkáních ocitám na náměstí v Českých Budějovicích, kde právě probíhají
slavnosti. Program je bohatý, na podiu se střídá mnoho folkových skupin,
náměstí je plné smějících se a bavících se lidí. Všude mnoho jídla i pití. Noc
přečkávám na louce pod širákem několik kilometrů od Budějic a další den mě stop
dopravuje až do Brna. Rozhoduji se, že pojedu dále, na Slovensko a má cesta
získává nový smysl a cíl. Před časem jsem se totiž dozvěděl, že děda,
z tátovo strany pochází ze Slovenska. Před více než padesáti lety opustil rodinu
a vrátil se zpátky na Slovensko. Od té doby po něm nebylo vidu ani slechu. Za
tu dobu neproběhl jediný telefonát, nedošel jediný dopis a dost pravděpodobně
tento děda neví ani o mé existenci. Náhle mě prostoupila silná touha jet a
podívat se odkud pocházím, kde je zbytek mé rodiny a čí jméno nesu. Kontaktuji
svého tátu s dotazem, jestli nemá alespoň nějaké vodítko, kde začít
s hledáním. Přeci jen Slovensko není zrovna nejmenší. „Před 20 lety přišel
pohled z Přešova, a to je tak všechno, co vím.
Adresu neznám, telefon nemáme.“ sdělil mi táta. „Nu, tak začneme v Prešově,“pomyslím
si a zdvihám prst na další autostop již 100 km za Brnem směrem na slovenské
hranice. Měl jsem štěstí a zastavil mi kamion, který jel až za hranice
Slovenska mým směrem. Když už se řidič blížil ke svému cíli, nechal jsem se
vysadit mezi dvěma vesnicemi někde za Žilinou mezi Malou a Velkou Fatrou. Již
byla noc. To místo bych znova nenašel. Zaběhl jsem od silnice rovnou do lesa a
tuto noc trávil pod hvězdnatou oblohou a při štěkání srnců a chrochtání prasat
nedaleko ode mě. Nevěřili byste jak jsou lesy na Slovensku v noci živé!
Další den dojíždím do Prešova.
Během dvou autostopů mě oba slovenští řidiči odvezli ještě dále, než sami jeli
poté, co se dozvěděli o mém plánu a cíli. „Tak ty ideš hľadať starého otca! No
to ma po…“reaguje jeden z řidičů nákladního transporteru, který pro mě
dokonce udělal na své cestě do Košic odbočku do Prešova. ,,Držím ti palce, brat,
a tu máš moj mail, pošli mi, ako to dopadlo! Horím zvedavosťou,“ zaznělo, když
jsem vyskakoval v Prešově. Je
zajímavé, jak během několika hodin, při jízdě s úplně neznámým člověkem a
při správném naladění a upřímnosti obou stran, dokážete vybudovat silný
přátelský vztah, ve většině případech jsem
se po opouštění auta loučil s řidičem, jako s dlouholetým známým. Jen
jsme se dlouho neviděli.
Tak jsem tady. Prešov. Co teď. Ono
to město není zase tak malé, takže kde začít s pátráním? Pohled přišel logicky z pošty, tak se
zeptáme tam. Už stojím na jedné ze slovenských pošt v Prešově a čekám
dlouhou frontu k přepážce. Na poštách to vypadá všude stejně. Jedno jestli
v Čechách nebo na Slovensku. Člověk se musí obrnit trpělivostí a silnou vůlí
setrvat.
Poté, co procházím základním sítem
a vydržím stát ve frontě, se dostávám před okénko. Právě prožitou zkušeností v
Kongu a setkáním s tamní „okénkovou“ byrokracií, mi přijde čas čekání zde nepatrný.
„Ako vám môžem poslúžit?“ Táže se paní za přepážkou a vytrhává mě ze snění, kdy
jsem právě kdesi v džungli v Africe. Dobrý den, jmenuji se Štěpán Pastula
a přijel jsem hledat svého dědu, od kterého můj táta dostal pohled právě
z Prešova před 30 lety.“ hbitě reaguji. Celá pošta, kde bylo v danou
chvíli kolem 25 lidí náhle ztichla. Do ticha zazněl pouze hlas paní za
přepážkou:“ Čo prosím, koho hľadáte?“ „Starého otca hledám“ a opakuji předchozí
větu. Paní zalapala po vzduchu otočila se na své dvě kolegyně s dotazem „Počuli
ste to, baby?“. Začínám mít nepříjemný pocit z toho, jak se veškerá
pozornost lidí v místnosti nahustila kolem mě a začíná se kolem vytvářet
jakýsi půlkruh. Polévá mě horko střídavě se zimou a já pomalu začínám zvažovat,
jestli byl dobrý nápad při pátrání začít na poště. Oklepávám se, shazuji to
nepříjemné, co se na mě lepí, několikrát se zhluboka nadechnu. Čas jako by ani
neplynul. Stojí a všichni jako zmražení koukají na mě. Zmohl jsem se v tom
všem jen na ukázkový úsměv jak z reklamy na zubní pastu. Škoda jen že jsem
si je dnes ráno nestačil vyčistit. První se vzpamatovala paní za přepážkou. „ A
čo pre vás môžeme urobiť?“ To je to co právě nevím, tak jsem se na to přišel
zeptat. „Máte nějaký poštovní seznam nebo databázi obyvatel, do které byste
mohla nahlédnout a sdělit mi, jestli je v ní nějaký Josef Pastula?“ táži
se již s jistotou a smířený s tím, že jsem v centru pozornosti
celé pošty. Dokonce i obě zbývající přepážky přestaly úřadovat a paní se přišly
podívat na toho cizince. „Niesom oprávnená vám tieto informácie vydať, skúste ísť
na mestský úrad, podať žádosť a za týždeň vám pošlu vyrozumenie.“ Paní si asi
všimla mého vykuleného výrazu a snad si i uvědomila, co řekla, takže zoufale
dodala: „Lebo ja neviem, ako vám pomôcť.“
Z chumlu lidí kolem mě se ozvala ženský hlas. „ A kedy ste ho videl
posledný krát?“ „Neviděl paní, nejspíš
ani neví, že existuji. Odešel od rodiny v Čechách před 50 lety a vrátil se
sem na Slovensko. Rozhodl jsem se, že ho najdu.“ „A viete určite že je z Prešova?“ zahřměl mužský hlas.
„Mám jenom jeden pohled který je odtud, z Prešova. Náhle se celá pošta
rozhlaholila: „No a čo keď to len posielal odtialto?“, „Ja žiadneho Pastulu nepoznám…“,
„Počul som, že niekto s takým priezviskom žije niekde na ….“ (název neznámého
místa, které jsem ani nezaregistroval), „To je polské priezvisko“ a další a
další hlahol se mísil v místnosti, která nyní žila pátrací akcí a narušila
plynulý chod pobočky. Stál jsem v centru dění a usmíval se. Chtělo se mi
začít brečet smíchy nad situací, do které jsem se dostal. Jel jsem stovky kilometrů,
stojím na poště obklopen lidmi a v ruce mám papírek se jménem dědy a
názvem města, z kterého přišel pohled. Myslíte, že takováto situace má
východisko? Situaci vyřešila slečna za přepážkou, která vytáhla telefonní
seznam Prešova a podává mi ho. Podívejte se do seznamu, jestli má telefon, bude
tam zapsaný. No hurá, první vlašťovka a naděje se opět probouzí. Ovšem po projetí všech obvodů a jmen na P
zjišťuji, že buď děda z Prešova není nebo nemá telefon. Vracím sklesle seznam zpět a děkuji. „Zkúste
ten mestský úrad, tam vám možno pomôžu.“ loučí se se mnou slečna za přepážkou.
Náhle se z davu kromě různých chlácholivých vět a přání štěstí při hledání
ozývá též další odrazová informace. „Zkúste šťastie v Košicích. Tam je viacej
polských priezvisiek a myslím, že som o Pastulovi tam niekde počula.“
Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli to bylo vyřčeno jen pro povzbuzení nebo
skutečně paní zaslechla toto jméno a nyní si na to vzpomněla. Poděkoval jsem
všem přítomným, s nejbližšími jsem si podal ruku a rázným krokem jsem
vyrazil směr východ. Ještě když jsem procházel dveřmi, čas kolem přepážek stál a všichni jako by
zapomněli, proč tam vlastně jsou.
Prošel jsem si centrum Prešova. Je
to pěkné místo. Na náměstí jsem si dal oběd a podíval se též k městskému
úřadu. Jelikož je pátek a po poledni, bylo mi jasné, že nemá cenu ani zkoušet
brát za kliku. To jsem mimochodem ani nemusel, protože mi vyšel naproti vrátný,
aby mě ujistil, že v pátek po obědě už nikdo opravdu nepracuje a jediný,
kdo tam je, je on sám. Poděkoval jsem a vyrazil na stopa směr Košice. Nemusel
jsem ani dlouho čekat a opět mi zastavil závozník s dodávkou, který jel
přímo do centra cílové destinace. Když jsem mu pověděl právě prožitou příhodu
na poště, skoro smíchy neudržel volant a chvilku hrozilo, že sjedeme ze
silnice. Příběh hledání starého otce ho tak nadchnul, že se rozhodl počkat, jak
pochodím na tamní poště. Zastavil v centru před poštovní pobočkou. „Utekaj,
veci si nechaj tu, počkám na Teba. Zaujíma ma, ako to dopadne.“ Vyskočil jsem
z auta a svůj batoh nechal nákladním prostoru. Když jsem vcházel do pošty
problesklo mi hlavou, jestlipak mi chlapík neujede s věcmi. Za tu hodinu
v autě jsem nabyl dojmu, že to není ten typ. A tak s důvěrou jsem ho
opouštěl na silnici před poštou. Ještě periferně jsem zahlédl, jak se pomalu
rozjíždí, ale už jsem to neřešil. Rozhostil se ve mně silný pocit důvěry tomu
člověku. Navíc jsem tam neměl nic, co by mi mohlo příliš chybět. A tak zaměřuji
svoji pozornost na svůj cíl. Stoupám si do fronty a v hlavě rozmýšlím, jak
tentokrát na to. Rád bych se vyvaroval opětovnému vykolejení celé pobočky, a
tak když na mě přichází řada, žádám paní za přepážkou rovnou o telefonní seznam
Košic. Vyhověla mi. Nacházím zde pět
jmen s příjmení rodiny Pastulů. Ani
jeden z nich není Josef, můj děd. A tak si opisuji všech pět adres a
telefonů a náhodně vybírám první oběť, Pavla Pastulu.
Vycházím před poštu. A hle auto
tam nestojí. Rozhlížím se a vidím jej o několik desítek metrů dál v řadě
zaparkovaných aut a řidič Jožo mi pomalu jde naproti. „Musel som preparkovať,
je tam zákaz zastavenia a policajti dnes chytajú! Tak čo, ako si obstál?“
Ukazuji mu seznam a zadáváme první vybranou adresu do jeho GPS. „Je to odtialto
cecelý kilometer a pol, odveziem ťa kúsok a potom si pojdem svojou cestou.
Musím ešte dnes pár obchodov zaviezť.“ povídá Jožka. Naskakuji do auta a
trávíme spolu posledních deset minut v autě, načež vyskakuji
v panelákovém sídlišti. „Tak veľa šťasita a pozdravuj starého otca!“ zaznívá od Jožky z okna, když odjíždí.
Mávám mu, rozhlížím se kolem, nasazuji krosnu a pomalým krokem vykračuji směrem
k zapsané adrese.
Na zvonku nacházím Pastula. Výborně, jdeme na to. Dlouze
zvoním. Nade mnou se tyčí přibližně osmipatrový panelák. Zvoním znovu. Třeba
jim nefunguje zvonek. Vchodové dveře otevírá stará paní, která vyráží na
procházku se svým pudlíkem. „Dobrý den, nevíte jestli je pan Pastula doma? „No
to on touto dobou bývá na své zahrádce, zkuste to tak kolem šesté večer.“ Jdu
se tedy projít do parku a kolem páté se
vracím zpět. Jeden z nájemníků mě pouští do paneláku a já stoupám
jednotlivá podlaží hledaje jmenovku s nápisem Pastula. A jsem tu. Vyndavám si
rovnou občanku, protože by to mohlo trochu urychlit mé vysvětlování. Dlouze
zvoním. Nic se neděje. Shazuji batoh na schody a sedám si na něj. Den to byl
náročný a právě když jsem se zastavil, začínají se na mně projevovat známky
únavy. Během několika minut usínám a probouzí mě až další pejskař, který jde již
potemnělou chodbou vyvenčit svého raťafáka. Venku se zešeřilo. Jelikož jsem
usnul přede dveřma bytu, jistě bych si všimnul, kdyby někdo prošel dovnitř či
ven. Utvrzovalo mě to v tom, že nejspíš odjel na víkend pryč. Přesto jsem
však ještě pro jistotu dlouze táhle zazvonil. Jako bych si tím zvoněním vybíjel
zklamání, že hned první adresa a na nikoho nenarazím. Asi právě díky tomuto táhlému zvonění se
uvnitř začalo něco dít. Až jsem se lekl. Už jsem to nečekal. Nejdříve se na mě
podívalo kukátko, poté slyším zapadávat řetízek a dveře se naztevřou.
V úzké mezeře vidím hlavu staršího pána s povědomýma očima. „Co se
děje?“ ptá se. „Dobrý den, jmenuji se Štěpán Pastula z Plzně a přijel jsem
hledat svého dědu Josefa. Vy jste první Pastula, na kterého jsem narazil a rád
bych se zeptal, jestli ho neznáte?“ Tato
věta ze mě vyjela, jak kdybych ji měl již nacvičenou. Při tom před sebou třímám
občanku a natahuji ruku s ní směrem ke dveřím. Ze dveří vystřelí ruka,
popadne můj doklad a dveře se zaklapnou. Dlouho se nic neděje, stojím před
zavřenými dveřmi a přemýšlím, jestli na mě třeba pán nezapomněl. Mám znovu
zazvonit? Než se k tomu rozhoupu, rozletí se dveře a tam již vidím
silnějšího muže v trenýrkách a nátělníku, který v jedné ruce drží
moji občanku a skrze brýle kouká na fotografii a pak na mě. Zůstanu tedy stát
na místě, bez pohybu, abych nenarušoval proces identifikace. Pán se podrbal na
hlavě a dveře znovu zavřel. Zůstávám stát opět sám na potemnělé chodbě. Konečně
se rozletěly dveře naposled a starší pán se mi vrhá kolem ramen. Tož ty jsi
Martínkovo syn? No, to mě řekni, jak si mě našel, ako si se sem dostal, jak se
má vaše rodina, máš sourozence, jak se má Martinek, co Hanka, vyprávěj mi co je
nového v Plzni!“ Jsem trochu
rozrušen tím, že moji osobu jsme již zařadili, ale pořád ještě nevím,
s kým jsem se právě setkal. Přeskakuji všechny tyto otázky a táži se sám:
„Vy znáte mého dědu, kdo jste?“ Očividně moji rodinu zná, protože se ptá na
jména z mého rodinného okolí. „ Já jsem Pavel, Josífkův bratr. Pocházíme z osmi
sourozenců. To si piš, že znám tvého děda.“ Aniž bych si to uvědomil, již
stojím i s krosnou uvnitř bytu. „Pojď, musíš mi všechno povědět. Takových
let to je, co jsme viděli tvého tatínka naposledy. Byl ještě malý.“ „Máš určitě hlad a žízeň, počkej, něco ti uvařím.
Bylo až neuvěřitelné kolik energie vjelo do tohoto strašího muže, mého nového
strýce. Sedl jsem si na pohovku a sledoval jeho ladný krok. Zdálo se, jako by
se nohama ani nepohyboval po zemi, chvilku byl tady chvilku tam, ladným krokem
poletoval po místnosti. Dělal tohle a hned zase tamto. Mezitím dokázal
poslouchat a vyprávět. Když jsem dostal
občerstvení a pití zvedl telefon a obtelefonoval několik známých, aby se
podělil o tuto novinu. Poté jsme do noci vyprávěli jeden druhému příběhy ze
života.
„A kde vlastně spíš? Náhle se
otázal. Ještě nevím. Mám s sebou spacák, takže mohu lehnout někde v parku,
nebo si zajdu do nějakého hotýlku.“
„V žádném případě!“ razantně pověděl Pavel. Budeš spát tady u mě!
Na mé posteli. Já stejně většinou spím v křesle. A tak po krátké výměně
názorů a přesvědčování, že si mohu ustlat též na podlaze, jsem byl přesunut na
postel, dokonale přikryt, zabalen a už chyběla jen písnička na dobrou noc.
Jelikož byly přibližně dvě hodiny ráno, usnul jsem spánkem spravedlivých ani
nevím jak.
Na druhý den jsme měli návštěvní
den. Přišlo se se mnou seznámit několik příbuzných s rodinami a popovídat
si. Celý den jsem seděl v křesle a lidi kolem se měnili. K večeru jsem trochu nervozně
poznamenal: „Kdy se konečně půjdeme podívat na dědu?“
Pavel se zamyslel a povídá. To
bude trochu složitější. Víš, před deseti lety jsme se hodně pohádali a od té
doby nejsme v kontaktu. „Vyvalil jsem oči. „Takže první krok bude zjistit,
kde bydlí, já to totiž taky nevím. No a pak řekneme mému synovi, vezme auto a
odveze nás tam. Souhlasíš?“ Zvedl telefon
a začal volat nejmladší sestře, která údajně jediná udržuje s mým dědou
kontakt. „Tak adresu najde a zítra ji
dostaneme. Žije prý v Prešově. Zítra se zajedeme podívat první do Velkého
Šáryše, odkud naše rodina pochází. Navštívíme tvoji tetu, která tam žije se
svoji rodinou a ona nám dá tu adresu.“ Se spokojeným výrazem ve tváři mi
sdělil plán na další den a zvedl sluchátko k dalšímu telefonátu.
Dalšího dne z rána nás
vyzvedl syn Pavla Peter a vyrazili jsme do Velkého Šáryše. Prohlédli jsme si
okolí, navštívili tetu a já získal další
sestřenici ani nevím z kolikátého kolene. Bylo kolem druhé, když jsme
konečně zastavili před panelákem, jehož adresu jsme získali od tety v Šáryši. Bohužel v čísle popisném, které jsme
měli zapsáno, nikdo tohoto jména nežil. Začal jsem mít zvláštní pocit, že přece
nemůžeme to zabalit již tak daleko. Otevřeli se vchodové dveře a vyšel nějaký
muž. Pavel se ho hned ptá, jestli nezná Pastulu. „U nás v domě nikdo
takový není, ale zkuste ten vedle, před lety přečíslovávali baráky, takže je
dost možný, že je to o vchod vedle, jestli máte ještě starou adresu.“ A
skutečně. U vedlejšího vchodu na zvonku vidíme jméno Josef Pastula. Zvoníme na
zvonek, avšak bez odezvy. Při čekání se ke mně Pavel otáčí a s vážným
hlasem povídá. „Štěpánku, Josef a já jsme se neviděli přes deset let, takže pro
něj bude šok, až mě uvidí za dveřma. Nevím, jak zareaguje, ale každopádně tebe
představím jako svého známého a necháme ho trochu uklidnit. Až si budeme jistý,
že to s ním nesekne, představím Tě, dobře? Je to přece jenom už starý pán,
a kdybychom na něj vybafli oba, asi by ho to složilo.“ Mezitím nás do domu
vpouští další pejskař. Ještě, že lidi mají ty mazlíčky. Jinak by se člověk
nedostal nikam. S vráskama na čele Pavel
znovu zkouší zazvonit na dveře Josefa a po několika neúspěšných pokusech zvoní
na sousedku. Starší paní nám bleskové podává zprávu ze života Jozífka, a že
pokud není tam a tam, je určitě doma. Akorát je nahluchlý tak zkuste pořádně
zabouchat! Ještě že jsou v domech tito lidé, kteří mají přehled o všem, co
se kde šustne. Pavel buší do dveří, které se následně otevírají. Následovalo
něco, v čem jsem byl pouze plynoucí pozorovatel, který v němém úžasu
se snažil zachovat chladnou hlavu. Pavel s Josefem si se slzami v očích
padli kolem krku a v objímání se vzájemně omlouvali a vysvětlovali své
tehdejší chování, které vedlo k tak dlouholetému odloučení. Neustále
objetí a potoky slz, kdy se vyjasňovali staré křivdy a nedorozumění mi dávali
čas se připravit na můj výstup z anonymity. Chvilku to vypadalo, že na mě zapomněli a
stál jsem tiše v rohu místnosti, kam jsme se, ani nevím jak,
přesunuli. Užíval jsem si tento moment,
kdy přede mnou dva muži, bratři , jež rozehnalo v dávné době špatně použité
slovo a špatně pochopený čin, našli opět cestu k sobě, společnou řeč a
nyní si vše vysvětlovali a odpouštěli. Nemohl jsem jinak při pohledu na tuto
situaci než také začít ronit slzy. Slzy štěstí, když se mezi lidmi odehrává
něco velmi silného, čistého, plného odpuštění a lásky.
„Josífku, někoho jsem Ti přivedl
ukázat! Před dvěma dny zazvonil u mě na dveře a ptal se po tobě. Víš, kdo to
je? To je Štěpánek. Martínkovo syn!“
Děda se na mě otočil, hluboce se zahleděl a chvilku se nic nedělo. Jako
by mu pomalu docházeli souvislosti. Zmohl jsem se na jediná slova: „Ahoj dědo!“
Jak jsem to dořekl, dědovi se
obrátili oči v sloup a už se kácel k zemi. Pohotově jsme
s Pavlem přiskočili, Pavel tedy nemusel přiskakovat, protože ho stále
držel kolem ramen. Společně jsme ho podepřeli. Během několika vteřin se opět
nastartoval, upřel na mě zrak, ušel pár kroků a zase se začal kácet
k zemi. To už jsme byli připraveni. Pavel na něj nepřestával mluvit a já
stál, držel ho za loket, kdyby omdlel. Chytnul Pavla kolem ramen a jestli před
tím plakal, tak teď z něj vycházeli vodopády. Stáli tam v objetí a
oba si něco vzájemně koktali. Po chvilce se děda odpojil a přistoupil ke mně.
To samé co s Pavlem probíhalo se mnou. Po chvilce se otočil a odešel do
vedlejší místnosti se slovy, že nechce abych ho takto viděl. Pavel se na mě
podíval a dal mi znamení, že mám posečkat tady. Odešel za ním a zavřel dveře.
Zdálo se mi, že byli ve vedlejší místnosti věčnost a slyšel jsem tlumená slova,
smích míšený s pláčem. Po nějaké chvíli jsem nakonec otevřel do místnosti a
zeptal se, jestli mohu za nimi. „Samozřejmě, pojď ! Posaď se, musíš mi vyprávět
o rodině, tátovi, tvojí babičce. Máš určitě hlad, sedni si tady a já ti přinesu
něco k pití!“ usadili mě do křesla a odešli zpět do první místnosti, odkud
jsem právě přišel. Situace jako by se opakovala. Zase sedím sám
v místnosti a ve vedlejší místnosti probíhá tlumený hovor, smích míšený
s pláčem. Už mi to bylo dlouhé, a
tak se opět zvedám a jdu jim pomoci s přípravou. „Štěpánku, už jdeme,“ byl
jsem navrácen do křesla. Děda si sedl ke mně a již drobet uklidněn začínáme
rozhovor o rodině.
Toho večera mě Pavel a jeho syn
Peter odmítl pustit na stopa zpět do Čech a odvezli mě na železniční zastávku.
Byl jsem za to vděčný, jelikož jsem po těchto několika dnech a emocionálních
prožitcích si připadal jako vymačkaný citron a poslední, co jsem chtěl, bylo
povídat si s cizími lidmi o životě cestou domů. Vlak, jindy pro mě
společenská událost, mi poskytl intimitu svého kupé v jednom z rohů,
kam jsem se složil a s hlavou plnou myšlenek se uzavřel do svého světa,
aniž bych vnímal dění kolem sebe. Díky tomu se mi podařilo přejet přestupní
stanici a to hned několikrát. Naštěstí jsem nebyl na cestě do Čech jediný.
Připojil jsem se na doporučení průvodčího ke skupince studentů jedoucí do Brna
a ti mi upozornili, vždy když bylo nutné změnit vlak. V tomto rozpoložení
jsem projel celých 18 hodin ve vlaku s myšlenkami kdesi mezi Prešovem, Košicemi,
Plzní, Kongem, Himálají, Zélandem, Státy, Francií a dalšími destinacemi.
Je až neuvěřitelné jak obyčejné slovo,
případně myšlenka dokáže znepřátelit dva i více lidí. Díky nepochopení, či
špatné interpretaci dostává moc k rozeštvání rodin na celá desetiletí a
mění se po čase, dalo by se říci až na kletbu, která visí nad lidmi a blokuje
jejich vzájemnou lásku, úctu a soucítění. Nepřísluší mi soudit, kdo byl viníkem
a stál na počátku v případě mé rodiny ani v případě rozepře dvou
sourozenců. Myslím si, že to ani nemohla být jen jednostranná vina, nýbrž
souhra více faktorů, myšlenek, činů zainteresovaných stran. Ale byl jsem
svědkem zázraku, kdy ústupek na jedné straně nebo mohu-li řici “krok naproti ke
svému bližnímu“ strhnul lavinu vysvětlení, odpuštění a opětovného nalezení
dobrých vztahů.
No a to že občas člověk udělá
nějakou botu, řekne něco špatně, či udělá něco hrozného. Není právě to co se
člověk má v životě naučit? Odpustit a najít opět cestu k sobě
samotným? Na začátku příběhu byla
nepromyšlená činnost, kdy jsem se nechal vést jen svou intuicí a vírou, že mé
kroky mají smysl a směr. I když se může zdát, že je to nejbláznivější věc na
světě. Děkuji této prozřetelnosti, která
mě vedla a dala mi prožít tento intenzivní čas, plný poznání a emocí. Děkuji za
nové lidi, novou rodinu, která se náhle vynořila z propadliště dějin.
Pokud slovo má
takovouto moc na úrovni přátel, rodiny a známých, jaká potom musí být tato moc
na úrovni lidí ve společnosti měst, krajů, států a společenství. Jež jsou
šířená plošně nejen médii. Tato moc je neomezená až se bojím, k čemu všemu
vede a co utváří. Jak udělat v tomto případě krok vpřed k porozumění,
odpuštění a nalezení té správné interpretace, kdy se vše pročistí a lidé najdou
opět cestu k sobě samým? Pokud v tomto směru chceme být prospěšný a
chceme podpořit změny ve společnosti kolem nás, musíme začít pěkně od začátku.
U sebe samotných, u své rodiny, u svých přátel. Postupně se budou otvírat nové
a nové možnosti, kde se budeme moci zlepšovat.
DĚKUJI Pavlovi a celé nové slovenské
rodině za milé přijetí a pomoc při této cestě.Též poděkování patří slovenským
bratům kteří mě popovezli či jinak podpořili na této cestě.
