Tak se, přátelé a kamarádi, opět dostávám ke psaní. Omlouvám se za dlouhý prostoj. Bylo tu v posledních dvou až třech měsících poněkud rušno a času na psaní moc nezbývalo. Pominu-li práci a jiné kre-a(k)tivity ať už nezbytné pro naše přežití, nebo nezbytné pro přežití jiných, které se odehrály v posledních dvou třech měsících, dostávám se k volnému času, jenž se v Rockies tráví velmi snadno. Snažíme se dva dny v každém týdnu trávit venku někde v horách a nasávat zdejší přírodní krásu.
Zimní radovánku, o kterou se chystám podělit, zařaďte někdy na začátek února. Volíme oblast Sunshine village. Trek podle mapy jdoucí udolím podél koryta řeky nahoru až k sedlu Heally pass. Od tohoto sedla nás čeká několikakilometrový sestup na druhou stranu a cílová destinace, chata pojmenovaná podle jezera ležícího poblíž Egypt lake. Již název Egypt zní tak pěkně teple a slunně. Stejně tak název vesnice Sunshine. Počasí nám nespíš díky tomuto přeje a slunečno opravdu je. Přesto denní teploty kulminují kolem -8 a v noci padají pod hranici -20 stupňů celsia.
Již delší dobu se zajímám o techniky stavby zimních bivaků a sheltrů. Budeme tedy noc trávit ve sněžném iglů. Pro případ, že by se nám nepovedlo vybudovat shelter, máme s sebou ještě zálohu v podobě stanu. Ale jelikož mám jen dva letní spacáky vložené v sobě, představa, že spíme ve stanu v -20, je děsivá. Alespoň Káťa je vybavená novým péřovým spacákem do -30C, tak mi případně bude v noci popisovat, jak vypadá teplo.Věřím však v sněhové iglů. Málokdo totiž ví, že sníh je perfektní izolant a že díky němu tady v Kanadě přežívá většina živočišného tvorstva, které přečkává tuhé zimy ve svých norách přikrytých sněhem. Od zvěře to odkoukali indiáni a eskymáci a dohnali to k takové dokonalosti, že umějí postavit takovou sněžnou jeskyni, ve které máte krásných 5 stupňů nad nulou, zatímco venku je -30. Ale k tomu se dostaneme. Jak jsme to přežili a co je na tom všem o izolaci sněhem pravdy, o tom si povíme.
Teď pěkně všecho od začátku, tedy od parkoviště. Vyrážíme s naloženými 30kg batohy se vším potřebným pro zimní přežití ve zdejších horách. Na nohy nazouváme běžky, prohlížíme mapu ve které je značená krásná stezka pro lyžaře. Ucházíme 20 metrů, abychom si zase bežky sundali, protože se před námi objevuje řeka. To je všechno podle plánu, s řekou počítáme, ale schází přes ni most. Zkusíme to přeskákat po kamenech obalených sněhem. Nakonec se tento plán mění v boj o záchranu suchých nohou. Jen jsem se přiblížil ke břehu, utrhává se se mnou sněhová převěj a visím s lyžema a batohem na zádech nad vodou, drže se tenké břízky. Po úspěšném návratu na pevnou půdu bez namočení volíme variantu lyže sejmout a poohlédnout se kolem parkoviště po jiné cestě s mostem. Vracíme se tedy zpět a znovu vybalujeme mapu. Podle ní je most na místě, kde jsme se málem utopili. Uvědomuji si, že jsme v Kanadě a že zdejší mapové podklady nejsou jedny z nejpřesnějších. Nejpodrobnější mapa, kerou jsme tu zatím měli možnost používat, je v měřítku 1:100tis., což pro přesnou lokalizaci bodu není zrovna nejlepší. Přidáme-li k tomu nepřesnosti map, kdy některé orientační body leží až o půl kilometru jinde při porovnání s realitou, stává se orientační pochod dosti adrenalinovou záležitostí. Najdem, nenajdem?
Nakonec most nalézáme a tím i začátek naší trasy. Opět nandaváme běžky. Před námi je trasa dlouhá 10 km na sedlo a dalších 5 km k Egypt lake. V týmu zaznívají názory jako: ,,Tam budeme za tři hoďky.", "To bude na pohodičku, postavíme šeltr a ještě se projedeme po okolí. " Optimismus nám boří první kilometry. Jdeme lesem po zledovatělém oježděném terénu, težké batohy narušují naši rovnováhu a za každým druhým krokem následuje skluz o jeden a půl kroku zpět. Kdo někdy zakusil úskalí expedičního běžkování v náročném terénů, ten mi dá za pravdu v tom, že to není nejsnadnější. Po hodině a půl ujíždíme tři kilometry a morálka klesá. Na zledovatělém sněhu nejde pořádně namazat. Naštěstí s každým kilometrem vzdalujícím nás od parkoviště ubývá stop a sníh začíná mít lepší vlastnosti. Po pěti kilometrech už si prošlapáváme stopu sami. Terén se postupně začíná zvedat a kopce jsou stále příkřejší. V neprošláplém hlubokém sněhu patláme na běžky silnou vrstvu vosku do tepla. Nalepuje sníh na skluznici, vytváří silnou podrážku a díky tomu jsme schopni stoupat do prudkých svahů. Teda jen do doby kdy tloušťka podrážky přeroste únosnou míru a samovolně odpadává. V tento nepředvídatelný okamžik ztrácíme stabilitu. Těžký batoh pak dokončí dílo skázy. Většinou uléháme do sněhové peřiny. Kolikrát jsem skončil s tváří zabořenou do cesty přede mnou, nebo válející se na zádech jak velký brouk, který se nemůže dostat zpět na nožičky.Ukrajujeme metr po metru, srdce buší, dýchám jak za dva. Nevzdáme to.
Po čtyrech kilometrech a několika hodinách dřiny usedáme na jednom paloučku a vybalujeme svačinky. Nabíráme nových sil a prohlížíme mapu, jestli soudruzi někde neudělali chybu a my už neušli třeba kilomotrů dvacet. Bohužel. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Z dálky slyšíme několik hlasů. Během minuty přijíždí z druhé strany skupinka skialpinistů. Jeden z nich, oblečen jen v tričku, se podivuje našim lyžím. S nechápavými pohledy nás míjí a přejí hodně štěstí. Asi si říkají, co je to za blázny, kteří sem lezou s běžkama. Jo, kamarádi, v Čechách to je něco jako národní sport a nějakých Rocky Mountains se český běžkař jen tak nezalekne. Když skupina mizí za zatáčkou, pakujeme věci a vyrážíme dále za naším cílem ležícím někde tam nahoře.
Po pěti kilometrech narážíme na kemp, ve kterém nás velice zaujala kadibouda. Ve zdejších zimních podmínkách, pokud chcete na záchod, musíte mít lopatku a prokopat se k místu, kam i králové chodí se staženými kalhotami. Kadibudka na nás z dálky působila jak mexický domorodec s obrovským sombrérem. Říkal jsem si, že pokud bych se pokusil otevřít dveře, pravděpodobně bych obdržel značnou dávku sněhu za krk. Taková malá záchodová lavinka.
Neztrácíme čas bližším prozkoumáváním a testováním kadibudky, den je dost krátký a již po šesté hodině je v údolí slušná tma. Čas utíká, kilometry bohužel ne. Čeká nás ještě 10 km do cíle!
Každým krokem stoupáme blíže k sedlu, které leží v nadmořské výšce 2400 m. Ještě nás od něj dělí 700m výškových. Náhle cesta prudce odbočuje doprava a chvilkami lituji, že jsem si s sebou nevzal cepín. Hliníkové hůlky se stále více prohýbají pod tíhou mého těla a batohu. Ruce již necítím, návíc mi přijde, že nohama kopu jak večerníček na místě.
Další tři kilometry za námi a konečně se blížíme k místu, odkud už je vidět na sedlo, kam se snažíme vyškrábat. Proti nám z lesa vyjíždí dva skialpinisté a zastavují vedle nás. Oba mají únavou strhané obličeje. Jeden z mužů slabostí pomalu nezabrzdil a málem hodil salto ze svahu při snaze přemluvit lyže, ať stojí. Jsou prý celý den na cestě a neuvěřitelně unavení. Dělali stejnou trasu, jako máme v plánu my, jen s tím rozdílem, že oni spali na chatě u jezera. Když se k nám blíží, zabíháme s Káťou do hlubokého sněhu tak, že nám jsou na nohách vidět jen návleky. Nechceme chlapce překvapovat naším sadomasochismem. Z jejich vyprávění je mi jasné, že to k jezeru už dnes nedáme a začínám pomalu zvažovat, že se zastavíme a začneme budovat základní tábor. Káťa si však dala za cíl, že se na to sedlo vyškrábe, a tak pokračujeme dále, zatímco slunce pomalu zapadá za obzor.
Společně se zapadajícím sluncem, začínáme pociťovat i rapidní pokles teploty. Zbývají nám tak dvě hodinky do úplné tmy. Dupu do kopce už jen z povinosti. Před očima se mi mihotají obrázky jako horká vana, prosluněná pláž, postel, krb a tak dál. Tyto situace nám nejlépe davají si uvědomit, jak jsou pro nás obyčejné každodenní věci důležité a jak zapomínáme na jejich cenu. Porozhlížím se již po okolních svazích, hledaje bezpečné místo pro bivak. Všude kolem nás leží vrstva sněhové pokrývky o tlouštce dvou metrů. Káťa si to stále šlape přede mnou hnaná vidinou dosaženého sedla. Má představivost však sklouzává k vidině sjezdu na běžkách neznámým teréném s těžkými batohy, unavení a za tmy. Musíme se smířit s porážkou. Po deseti hodinách na cestě máme za sebou 9 km, což nasvědčuje tomu, že podmínky nejsou ideální.
Nalézám převěj v řadách stromů, kde se okolní terén a množství sněhu jeví jako ideální pro konstrukci sněžné jeskyně. Začínáme kopat společně se soumrakem. Jde to pomalu a únava se jen prohlubuje. Co nás však nenechá zahálet, je krutý mráz, který vystřídal poslední sluneční paprsky. Člověk má při kempování v zimních podmínkách dvě možnosti - zalézt do teplého spacáčku a čekat na slunce, nebo se zaměstnat fyzickou aktivitou, která zahřeje jeho tělo a zaměstná jeho mysl..., která nemá tak čas přemýšlet o tom, jaká je zima. Na obloze vyskakují hvězdy exponecniání rychlostí. V těchto podmínkách se přetahujeme o to, kdo bude kopat a kdo se kopáním zahřeje. Konečně začíná mít jeskyně svůj tvar a velikost.
Ještě je třeba vyrobit lože, na které natáhneme karimatky a zbytek věcí, které máme v batohu. Postel je vyvýšená a měla by být nad úrovní vchodu. Takto se zajistí uchování teplého vzduch v horní části iglů, kde se nalézá postel a tento teplý vzduch, postupně, jak ho množíte, převážně výrobou tepla vlastním tělem, vytlačuje spodem studený vzduch ven z jeskyně. K tomu je však potřeba speciálně upravený malý vchod do jeskyně. Není čas na hrdinství ani na hraní si s vchodem. Zastavuji nakonec i ten malý vchod několika kvádry sněhu. Venku již tou dobou naměřuji dvacet stupňů pod nulou. Uvnitř máme krásné tři stupně, sedíme na naší nové posteli a očima přeměřujeme své bydlení na tuto noc. Nevýhodou kopání jeskyně je to, že pokud nemáte nepromokové oblečení, nevyhnete se totálnímu promočení. V těchto venkovních mrazech může mít promoknutí fatální důsledky. Člověk musí mít připravené náhradní oblečení, které ho znovu zahřeje. Chystám se tedy převléci, když tu náhle zjišťuji, jak dokonalé máme tělo. Jak tak sedíme zabedněný v jeskyni, naše těla ohřívají vzduch a je zde stále tepleji. Když se dostáváme na 7 stupňů s překvapením zjišťuji, že se z násvychází pára. Jak jsme se zahřáli kopáním a aktivitou v jeskyni, naše těla naspořila dostatek tepla a nyní začalo bojovat proti vlhkým věcem. Jen tak sedíme na posteli a sledujeme jak se převážně z kalhot kouří, jako by byly v plamenech. Za půl hodiny mám na sobě vše suché. Stáčí zajistit ideální podmínky a tělo se postará o zbytek. Přesto se převlékáme do spacího úboru a již suché věci nandaváme do spacáku.
Usínáme kolem půlnoci. Ježtě si několikrát překontroluji všechny své vrstvy spacáků a pro povzbuzení koukám na teploměr . Teplota se ustálila na 5 stupních nad bodem mrazu. ,,To by moje spacáky měly zvládnout," proběhlo ještě mojí hlavou a pak jsem omdlel únavou a usnul spánkem spravedlivého.
Všichni jistě znáte ten pocit, kdy se zachumláte, máte pěkně vyhřátý pelíšek, víte, že venku je sákriš zima. Nechcete měnit to, co vám zrovna vyhovuje. Většinou v těchto situacích přichází volání přírody a jak si tak vduchu říkáte, jen aby se mi nechtělo na záchod, močový měchýř jako na potvoru začne vysílat urgentní signály. Většina lidí se to snaží zaspat. Někdo úspěšně, jiný se probudí s loužičkou na posteli. V mém případě jsem se pokusil o první a téměř došlo k tomu druhému. Na poslední chvíli jsem se rozhodl nehrát si na hrdinu a vrhnul jsem se s lopatkou v ruce k východu. Sníh se pěkně utěsnil a vchod nás perfektně izoloval. Není čas na zkoumání a bojování s lítostí, že to dílo musím zničit. Urgentnost je urgentnost. Několika údery otevírám vchod a dovnitř vtéká pronikavý mrazivý vzduch. Po čtyřech se vysoukávám z iglů a na poslední chvíli, ne za pět minut dvanáct, nýbrž o dvanácté, dávám volný průchod malé potřebě. Člověk se snaží dodržovat pitný režim a takhle to dopadá. Trvá to nějak dlouho. Dívám se nad sebe. Nebe plné hvězd jako by padalo na moji hlavu. Je jasná noc. Tady uprostřed hor, ve dvoutisícové výšce, si člověk připadá, že se může hvězd dotknout. Mé zasnění narušuje znovu na sebe upozorňující mráz. Oklepávám rampouchy a rychle se sunu zpět do iglů. Za sebou naskládávám několik kostek sněhu, které zase dokonale zatemní vchod.
Druhý den ráno nás přivítá slunko, které je viditelné i přes stěny iglů. Rozhrabu vchod a vpouštím první paprsky dovnitř. Slunko má obrovskou sílu a po mrazivé noci hřeje už jen pohled na něj. Vylézáme z iglů a naskýtá se nám pohled na údolí pod námi. Za tyto pohledy byste se nedoplatili ani v nejluxusnějším pětihvězdičkovém hotelu. Několik desítek minut hltáme jen tu krásu kolem nás.
Sedáme nad mapou a domlouváme další postup. Je jasné, že k Egypt lake to nezvládneme. Proto jsme se dohodli, že vystoupáme pouze na sedlo, které by od nás mělo být už kousek, pak se otočíme zpět.
Některým jedincům se z vyhřáteho iglů nechce. Pořádně posnídáme a plni nových sil z vydatného spánku a snídaně začínáme balit věci.
Prošlapáváme bílou peřinu směrem k horizontu a děkujeme i za ty obyčejné běžky. Člověk, když je nemá, končí okamžitě po pás ve sněhu.
I přes to, že k sedlu to podle mapy bylo jen kousek, zabírá nám tento kousek hodinu a půl. A to jdeme nalehko. Pomalu se před námi začíná oběvovat pohled do dalšího údolí, kde se někde dole nalézá i náš vysněný Egypt lake.
V některých okamžicích lidé zapomenou na svoji maličkost a stojí v úžasu a ohromeni tím, co náš svět skýtá. Tyto okamžiky mi vždy potvrzují rčení: "Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech."
Hledíme mlčky do krajiny pod námi. Tak tohle údolí nám pro tentokrát zůstane utajeno. Jeho návštěvu budeme muset naplánovat na příště. Ale má to také své kouzlo. Alespoň se máme na co těšit.
Ještě nekolik fotografií na "vrcholu" sedla, zapózování kamerám, znovu se rozhlédnutí po krajině s hlubokým nádechem a hurá zpět k batohům.
Nevýhody běžek při stoupání jsem, myslím, v začátcích popsal. Nesmím opomenout úskalí a záludnosti běžkařského sjezdu volným terénem. Nalehko bez batohů se vrháme z kopců směrem k našemu nocovišti. Moje 15 let staré běžky se derou sněhem jako dvě užovky. Připadám si jak na vodní hladině. Lyže sviští svahem dolů, mohu si jen myslet, že je ovládám. Jsem rád, když jim určím alsepoň přibližný směr. Jako by mé lyže začaly žít vlastním životem a řekly si: ,,Tak ho tedy pořádně provezeme." V té největší rychlosti, kterou snad na těchto lyžích můžete za daných podmínkách vyvinout, se však rozhodly lyže udělat něco nečekaného. Během vteřiny se mé nohy v plné rychlosti ztrácejí půl metru pod sněhem a lyže zastavují. Bohužel tak neučinilo mé tělo a následuje ukazková "tlama" ve stylu "paragán" křížený s "krtkem". Po chvilce šoku se probírám s hlavou zabořenou pod sněhem. Chvilku to vypadalo podle brázdy ve sněhu, že jsem plul sněhem jako delfín v oceánu při západu slunce. Káťa, zlomená v pase smíchem, se pokouší tolerantně znovu nasadit vážnou tvář, ale očividně jí to nejde. Já sám nevím, jestli se směju, nebo brečím. Pokouším se vstát, ale ruce se mi zabořují do sněhu a opět obtiskuji tvář do té mrazivé šlehačky. Trvalo minuty než jsem poskládal, co jsem poztrácel a znovu uvedl své tělo do vertikální polohy. No ale on nás ten smích za chvilku přejde.
Dojíždíme konečně k batohům, nahazujeme je na záda a pokračujeme dál do údolí. Jestli byl sjezd na běžkách bez batohu náročný, tak s batohem škoda mluvit. Jak sjíždíme do údolí, mění se struktura sněhu a opět se začíná nabalovat na spodek lyží. To, co se včera jevilo jako výhoda při stoupání, je dnes na obtíž. Stojíte na svahu, odrazíte se vší silou, což zapříčiní posun o cca dvacet centimetrů a opětovné zastavení v důsledku nabaleného sněhu. Tato nečekaná zastávka vám naruší balanc. Když už si myslíte, že jste ho opět získali, utrhne se nalepený sníh a vy se řítíte, opět bez balancu, dolů do údolí. Cestou se jen modlíte, abyste minuli všechny ty stromy, kameny a potůčky. Kdo jezdí na běžkách, určitě zná pohled na jedoucího kolegu z prudkého svahu. Kolena mírně pokrčená, paže napnuté před sebe, zadek mírně nebo více vystrčený zpět...někdo nazývá tento styl slovem "záchod". Kolik pádů bylo při cestě zpět jen stěží odhadnout. Přestal jsem je počítat. Ono také těžko rozlišit řízené pády takzvaného brzdného charakteru a neoblíbené pády strýčka náhody. Zajmavostí však je, že cesta zpět na parkoviště nám zabrala stejně času jako doba trávená výstupem. A to by člověk řekl, že dolů to bude rychlejší.
Poslední kilometr naší trasy jedeme po sjezdovce vedoucí z lyžařského střediska Sunshine village. Již beze strachu předjíždíme lyžaře. Upravená, oježděná sjezdovka se nám jeví jako bezproblémový terén, kde ztrácíme veškeré zábrany.Po sjezdovce přijíždíme až na parkoviště. Zde odpadáváme vysílením a stěží už sundaváme lyže z nohou. Vedle nás zastavují tři důchodkyně na lyžích. Zpovzdálí si nás prohlížejí a něco diskutují. Nakonec jedna z nich přichází s dotazem, odkud jsme to prej přijeli? Když ji popisujeme naši ujetou trasu, potřásá nám s úsměvem pravicí a gratuluje. Že prý to sedlo dala mnohokrát, ale nedokáže si představit to jet na běžkách. Utvrzujeme ji v tom, že to je u nás v Čechách normální a že takovéhle trasy jezdí Češi běžně. S uznalým pohledem a pokyvováním hlavy odchází za svými kolegyněmi k autu a hlavou se jim nejspíš honí, jací běžkaři musejí být v těch Čechách.
My však máme jasno. Egypt lake dobudeme, jen si na to příště vezmeme vhodnější vybavení v podobě skyalp a sněžných pásů.
