Konečně stojíme na pevné půdě. Ještě nikdy mě přistání nerozhodilo tak jako teď. A to ani když jsem měl čtyřicítky horečky a přistáli jsme v Dillí, kde panovaly stejně vysoké teploty.
Vyčkáváme v dlouhé frontě k přepážce pasové kontroly. V hlavě si odříkávám, co asi by tak mohli chtít vědět. V odpovědích na dotazy jako: ,,Přejete si v Kanadě zůstat natrvalo?" mám jasno.NEchci! Mám jasno, že se chci usadit doma, což jsou pro mě Čechy. Ale to, že mám touhu poznat i jiné kraje, abych si více vážil toho rodného, to snad úředník pochopí. Přišel jsem na řadu. Tvrdé prozíravé oko policisty si mě změřilo od hlavy až k pasu, kam na mě zpoza vyvýšené kukaně viděl. ,,Jaký je důvod vaší návštěvy?" ptá se mě. Jo, to kdybych přesně věděl. Ten, o kterém vím, je návštěva nového kraje, začlenění se do místního života, objevení nových krásných lidí a též famózních míst. "Zkušenost" - dalo by se to vše shrnout do jednoho slova. Trochu jsem to poupravil do úředního slengu a převykládal policistovi. Chvilku na mě prozíravě hleděl, a pak se zeptal:,,Znáte zde někoho? Máte v Kanadě nějakého příbuzného?"Odpověď zní jasně: ,,Ne." ,,Tak pokračujte tamhle do těch dveří." Zakončil policista rozhovor dávaje mi pas a další doklady. Proč všichni odchází chodbou vlevo a já musím do těch dveří? Standardní postup prý...Jo, ale s kým... Tak snad mě neshledal jako podezřelou osobu. Přicházím do kanceláře, kde sedí další tři úředníci s pistolema a policejním mundůrem. Káťa přichází chvilku po mně. Stojíme na červené lajně a čekáme, až si nás zavolají. Sleduji jednu úřednici, jak hlasitě křičí na muže stojícího před ní. Chvilku se hádají a ona ho pak posílá pryč s razítkem v pase ,,neprošel vízovou kontrolou"...Připadám si jak u státní zkoušky z angličtiny. Doufám, že to nefunguje jako ve škole, kdy když někoho vyrazili od zkoušky, učitel většinou vyházel i následující studenty. Paní úřednice je tak rozzlobená, že poté, co muž s nadávkami odešel, naštvaně odhodila složku a odešla též. Paráda. Jsem další na řadě a jestli mě pozve k sobě, jsem zvědav, o čem si budeme povídat, když je tak rozčilená. Určitě není zvědavá na kluka s medvídkem na batohu. Očima hypnotizuji ostatní tři úředníky s myšlenkou, aby ukončili pohovory a pozvali si mě k sobě. Ale všichni se tak nějak vykecávají, poučují a informuji právě kontrolované žadatele o pracovní víza. Náhle jedna paní ukončí své interview a předá slavnostně velké razítko do pasu. Muž spokojeně odchází a ona s hlubokým výdechem kokne po očku na mě. ,,Nejdete žádat o víza, že ne? " ptá se mě šibalsky. Zmateně koktám, že proto tu jsem. Ona s povzdechem konstatuje:,,No jo, všichni tady chtějí víza" A pak se začne smát. Chvilku nevím, jak mám na to reagovat, až se nakonec uklidním a podle úsměvu té paní tuším, že problémy dělat nebude. ,,Tak co vás sem přivádí?" ,,Nová zkušenost...cestovaní, práce,"odpovídám.,,A kde se chystáte usadit?" ,,Přemýšlel jsem Calgary nebo Banf, záleží, kde bude práce," odpovídám zvyklý na jednání s úředníkama v Kongu téměř v předklonu. ,,Tak to máte dobré šance. Přeju hodně štěstí. Tady mi to podepiště a nashledanou." Podepisuji dokument a slavnostně koukám jak mi tiskne pracovní vízum a vlepuje do pasu. ,,Díky a přeji hezký den!" Odcházím s úsměvem. Teď ještě jak dopadne Káťa. Jde k té samé paní a tak už tuším, že to bude mít stejný průběh jako u mě. Nakonec se potkáváme před kanceláří a jdeme společně hledat naše zavazadla. Ta nacházíme uprostřed letištní haly položená vedle sebe. Kolem nich nikdo. Kde se tu tak vzala? Ná mém batohu je nálepka "security check", který poukazuje na speciální pozornost věnovanou mému batohu. Snad jsem tam neměl něco nelegálního? Nebo že by psík hledající drogy vyčuchal můj čaj Puer z Číny a zelený taktéž tam odtud. Věřím, že mu to muselo vonět všelijak. Nakládáme batohy a vyjíždíme z hlídané zony. Jsme tady. Kolem nás se otevírá hala plná kaváren, fast foodů a turistických tretek. No a co teď. Tak asi najdeme nějaké bydlení. První kroky směrují ke kavárně. Dávám si pořádný šálek čaje a sváču. Přeci jen ten let se na mně podepsal a potřebuji uklidnit žaludek. Hledáme informační centrum a získáváme mapu Calgary. Dozvídáme se, že je potřeba jet asi hodinu, napřed busem a poté vlakem do centra. Tam prý nějaké ubytování najdeme. Ale rezervaci na letišti nedělaji. Ještě nás napadlo pokusit se o rezervaci hostelu přes internet. Problém je však totálně vybitá baterie notebooku. V civilizovaném světě samotná baterie není až tak velký problém, horší je to se zásuvkami. Mám kabel evropského typu a všude kolem mě jsou jen zástrčky amerického typu. To by člověk nevěřil, že dojede na jinej tvar dírek. Odbíhám do okolních krámků shánět redukci na svoji zástrčku. Všude prodávají ohromná udělátka, která můžete používat kolem celého světa a svůj kabel můžete připojit i například i slonovi do zadnice, jak jsou univerzální. Jediný problém je jejich rozměrnost a také cena. Až teprve u obchodníka snědé pleti indického vzezření nacházím konečně, co hledám a za rozumnou cenu. Kousek plastu a dva plíšky za sedm dolarů. Dávám se s mužem do hovoru a říkám mu: ,,U vás v Indii se o cenách smlouvá, že?" Koukal na mě s vyvalenýma černýma očima. Tak za kolik mi dáte tenhle kus plastu? ,,Na krabičce je cena sedm dolarů," odpovídá mi. ,,No nic, já jenom jestli to obchodování neřešíte jako u vás v Indii?" odpovídám mu s úsměvem. Chlapík se na mě nevěřícně kouká, pak jen pokrčí rameny a říká: ,,Tak mi dej pět babek a zmiz. Navíc jsem z Pákistánu a Indy zrovna v lásce nemáme"... Ups...Tak malé faux pas. Ale zadařilo se. Slevil alespoň dva doláče. Ale chápu, že se ho to muselo dotknout. Indové a Pákistánci se vzájemně moc nemusí, hlavně v oblasti Jammu a Kašmíru, kde mají společné hranice.
Utíkám zpět a konečně zpouštíme náš PC. Výhoda Kanady je rozhodně v tom, že wifi free tady máte na každém rohu a na veřejných prostranstvích jako je letiště je to samozřejmostí. Nacházíme jediné dva hostely v Calgary, oba leží v centru Downtownu. Cíl je jasný. Teď se k němu dostat. Balíme své věci a jdeme směrem k zastávkám autobusu. Bude třeba se někoho zeptat na cestu. Jako na zavolanou se před námi objevuje starší muž v červené uniformě a bílém kovbojském klobouku. Ten pán vypadá, že patří k letištnímu personálu, i když bych ho podle věku typoval na důchodce. Ptáme se ho na cestu, ochotně se nás ujímá. Dovádí nás přímo k autobusu, cestou se tedy ještě několikrát sám ptá na cestu, ale nakonec skončíme na vytoužené stanici. Když spolu kráčíme napčíč letištní halou, panují klasická konverzační témata. Odkud jste, kam jedete, co máte v plánu. Radostně sděluje, že má v Praze známé a sám tam několikrát byl. Najednou jako by se z něj stal kouzelný dědeček, začíná se nás vyptávat jestli máme hlad, žízeň... Je mu vidět na očích, že by nám rád ještě s něčím vypomohl. Nakonec přicházíme na to, že ještě musíme koupit jízdenku na MHD, a tak se chytá příležitosti a táhne mě do trafiky. Zde za mě všechno jako bych byl němý odvykládá a na mě už je jen to zaplatit. Cestou zpět se ho ptám, co vlastně na letišti dělá. Odpovídá mi, že je v důchodu, ale že se mu nechce trávit čas doma vysedáváním u televize, a tak dělá dobrovolníka na letišti a pomáhá lidem. Takže skutečně kouzelný dědeček :) Máme v Calgary program pro důchodce, aby se mohli i ve stáří zapojovat a cítit se užiteční. Děláme to sice zadarmo ale na druhou stranu, doma bysme seděli taky zadarmo. Zpětně si uvědomuji, že jsme při pohybu po letišti takto oděných důchodců potkali mraky a že je to vlastně fajn, když se takhle realizují. Přemýšlím, jestli by něco podobného fungovalo u nás třeba v Plzni na hlavním nádraží, kde by chodili důchodci v krojích a nabízeli své zkušenosti a znalosti místa turistům. Rozhodně je to zajímavá myšlenka.
Nakonec nás děda vyprovází až do autobusu, předá nás řidičovi a ten vykládá něco o jízdence. Bohužel jeho silný přízvuk zapříčinil, že pochytávám jen slovo jízdenka. Děkuji mu za výklad a usedáme na sedadlo. Po chvíli přicházím znovu za řidičem a ptám se ho, kde seženeme jízdenku na vlak, na který musíme přestoupit. Dá se koupit zde u vás? Odpovídá mi s klidem, že už mi to vše jednou říkal, ale že ta jízdenka, kterou nám dal, má platnost 90minut. Stihneme tedy i vlak. Červenám se a děkuji za zopakování celé informace. Tentokrát jsem to už pobral. Autobus vyjíždí. Proti nám nastupuje na další zastávce jakýsi kulhavý muž ve florescenční pracovní vestě. Ptá se nás, jak se máme a kam jedeme. Sdělujeme mu naše záměry a on se vesele pouští do vysvětlování trasy, kde vystoupit, kam nastoupit, kde si dát pozor a kde to je dobrý. Mezitím si stačil postěžovat na život, práci a spoustu karet a klíčů, které u sebe musí u mít. ,,Můj život je o kartách, tady ta civilizace je o kartách," povídá. a začíná vyskládávat všechny své karty. Karta bankovní, telefonní, z jedné prace ID karta, z druhé práce, pojištění, důchodu, poštovní....a tak dále...u karet, které se týkaly profese a vzdělání jsem pomalu vnímat přestal. Shrnul to krásnou větou: ,,Já kdybych ztratil tyhle karty, tak vlastně přestanu existovat!" Zaplať pánbůh, že to zatím cpou do těch karet a ne do čipů nám pod kůži. Vystupuje s námi na zastávce vlaku a provádí nás zastávkou. Po několika minutách se s námi loučí a přeje hodně úspěchů. Děkujeme a ocitáme se zase sami, uprostřed davu lidí s obrovskými batohy, zavazadly a mapou města v podpaží. Připadá mi, že na nás všichni koukají. Je to nejspíš naším zjevem. Cizinci ověšeni zavazadly jako vánoční stromeček ozdobami sledují každou zastávku na mapě, aby náhodou nepřejeli. Pomalu začínáme vjiždět mezi vysoké mrakodrapy Downtownu.Všude mnoho lidí, betonu, skla a obchodů. Živo tu na ulicích opravdu je. Vystupujeme z jednoho vlaku a přebíháme do druhého, ve kterém nakonec jedeme jen jednu zastávku a ocitáme se před naším hostelem. Hostel. Konečně shodíme ty bágly a konečně se po 20 hodinách na cestě pořádně vyspíme! Procházíme dveřmi a už jsme v oáze klidu a míru a těšíme se na sprchu a krásný spánek...Co nás však v tomto hostelu čeká?...No trefili jsme se jen tou sprchou. Ale to zase až příště. Bylo by toho pro dnešek až moc...
několik prvních fotografií
Pohled na Downtown a jeho mrakodrapy
Žijí zde opravdu zvláštní lidé
Snad nemají srdce z kamene...
Vyčkáváme v dlouhé frontě k přepážce pasové kontroly. V hlavě si odříkávám, co asi by tak mohli chtít vědět. V odpovědích na dotazy jako: ,,Přejete si v Kanadě zůstat natrvalo?" mám jasno.NEchci! Mám jasno, že se chci usadit doma, což jsou pro mě Čechy. Ale to, že mám touhu poznat i jiné kraje, abych si více vážil toho rodného, to snad úředník pochopí. Přišel jsem na řadu. Tvrdé prozíravé oko policisty si mě změřilo od hlavy až k pasu, kam na mě zpoza vyvýšené kukaně viděl. ,,Jaký je důvod vaší návštěvy?" ptá se mě. Jo, to kdybych přesně věděl. Ten, o kterém vím, je návštěva nového kraje, začlenění se do místního života, objevení nových krásných lidí a též famózních míst. "Zkušenost" - dalo by se to vše shrnout do jednoho slova. Trochu jsem to poupravil do úředního slengu a převykládal policistovi. Chvilku na mě prozíravě hleděl, a pak se zeptal:,,Znáte zde někoho? Máte v Kanadě nějakého příbuzného?"Odpověď zní jasně: ,,Ne." ,,Tak pokračujte tamhle do těch dveří." Zakončil policista rozhovor dávaje mi pas a další doklady. Proč všichni odchází chodbou vlevo a já musím do těch dveří? Standardní postup prý...Jo, ale s kým... Tak snad mě neshledal jako podezřelou osobu. Přicházím do kanceláře, kde sedí další tři úředníci s pistolema a policejním mundůrem. Káťa přichází chvilku po mně. Stojíme na červené lajně a čekáme, až si nás zavolají. Sleduji jednu úřednici, jak hlasitě křičí na muže stojícího před ní. Chvilku se hádají a ona ho pak posílá pryč s razítkem v pase ,,neprošel vízovou kontrolou"...Připadám si jak u státní zkoušky z angličtiny. Doufám, že to nefunguje jako ve škole, kdy když někoho vyrazili od zkoušky, učitel většinou vyházel i následující studenty. Paní úřednice je tak rozzlobená, že poté, co muž s nadávkami odešel, naštvaně odhodila složku a odešla též. Paráda. Jsem další na řadě a jestli mě pozve k sobě, jsem zvědav, o čem si budeme povídat, když je tak rozčilená. Určitě není zvědavá na kluka s medvídkem na batohu. Očima hypnotizuji ostatní tři úředníky s myšlenkou, aby ukončili pohovory a pozvali si mě k sobě. Ale všichni se tak nějak vykecávají, poučují a informuji právě kontrolované žadatele o pracovní víza. Náhle jedna paní ukončí své interview a předá slavnostně velké razítko do pasu. Muž spokojeně odchází a ona s hlubokým výdechem kokne po očku na mě. ,,Nejdete žádat o víza, že ne? " ptá se mě šibalsky. Zmateně koktám, že proto tu jsem. Ona s povzdechem konstatuje:,,No jo, všichni tady chtějí víza" A pak se začne smát. Chvilku nevím, jak mám na to reagovat, až se nakonec uklidním a podle úsměvu té paní tuším, že problémy dělat nebude. ,,Tak co vás sem přivádí?" ,,Nová zkušenost...cestovaní, práce,"odpovídám.,,A kde se chystáte usadit?" ,,Přemýšlel jsem Calgary nebo Banf, záleží, kde bude práce," odpovídám zvyklý na jednání s úředníkama v Kongu téměř v předklonu. ,,Tak to máte dobré šance. Přeju hodně štěstí. Tady mi to podepiště a nashledanou." Podepisuji dokument a slavnostně koukám jak mi tiskne pracovní vízum a vlepuje do pasu. ,,Díky a přeji hezký den!" Odcházím s úsměvem. Teď ještě jak dopadne Káťa. Jde k té samé paní a tak už tuším, že to bude mít stejný průběh jako u mě. Nakonec se potkáváme před kanceláří a jdeme společně hledat naše zavazadla. Ta nacházíme uprostřed letištní haly položená vedle sebe. Kolem nich nikdo. Kde se tu tak vzala? Ná mém batohu je nálepka "security check", který poukazuje na speciální pozornost věnovanou mému batohu. Snad jsem tam neměl něco nelegálního? Nebo že by psík hledající drogy vyčuchal můj čaj Puer z Číny a zelený taktéž tam odtud. Věřím, že mu to muselo vonět všelijak. Nakládáme batohy a vyjíždíme z hlídané zony. Jsme tady. Kolem nás se otevírá hala plná kaváren, fast foodů a turistických tretek. No a co teď. Tak asi najdeme nějaké bydlení. První kroky směrují ke kavárně. Dávám si pořádný šálek čaje a sváču. Přeci jen ten let se na mně podepsal a potřebuji uklidnit žaludek. Hledáme informační centrum a získáváme mapu Calgary. Dozvídáme se, že je potřeba jet asi hodinu, napřed busem a poté vlakem do centra. Tam prý nějaké ubytování najdeme. Ale rezervaci na letišti nedělaji. Ještě nás napadlo pokusit se o rezervaci hostelu přes internet. Problém je však totálně vybitá baterie notebooku. V civilizovaném světě samotná baterie není až tak velký problém, horší je to se zásuvkami. Mám kabel evropského typu a všude kolem mě jsou jen zástrčky amerického typu. To by člověk nevěřil, že dojede na jinej tvar dírek. Odbíhám do okolních krámků shánět redukci na svoji zástrčku. Všude prodávají ohromná udělátka, která můžete používat kolem celého světa a svůj kabel můžete připojit i například i slonovi do zadnice, jak jsou univerzální. Jediný problém je jejich rozměrnost a také cena. Až teprve u obchodníka snědé pleti indického vzezření nacházím konečně, co hledám a za rozumnou cenu. Kousek plastu a dva plíšky za sedm dolarů. Dávám se s mužem do hovoru a říkám mu: ,,U vás v Indii se o cenách smlouvá, že?" Koukal na mě s vyvalenýma černýma očima. Tak za kolik mi dáte tenhle kus plastu? ,,Na krabičce je cena sedm dolarů," odpovídá mi. ,,No nic, já jenom jestli to obchodování neřešíte jako u vás v Indii?" odpovídám mu s úsměvem. Chlapík se na mě nevěřícně kouká, pak jen pokrčí rameny a říká: ,,Tak mi dej pět babek a zmiz. Navíc jsem z Pákistánu a Indy zrovna v lásce nemáme"... Ups...Tak malé faux pas. Ale zadařilo se. Slevil alespoň dva doláče. Ale chápu, že se ho to muselo dotknout. Indové a Pákistánci se vzájemně moc nemusí, hlavně v oblasti Jammu a Kašmíru, kde mají společné hranice.
Utíkám zpět a konečně zpouštíme náš PC. Výhoda Kanady je rozhodně v tom, že wifi free tady máte na každém rohu a na veřejných prostranstvích jako je letiště je to samozřejmostí. Nacházíme jediné dva hostely v Calgary, oba leží v centru Downtownu. Cíl je jasný. Teď se k němu dostat. Balíme své věci a jdeme směrem k zastávkám autobusu. Bude třeba se někoho zeptat na cestu. Jako na zavolanou se před námi objevuje starší muž v červené uniformě a bílém kovbojském klobouku. Ten pán vypadá, že patří k letištnímu personálu, i když bych ho podle věku typoval na důchodce. Ptáme se ho na cestu, ochotně se nás ujímá. Dovádí nás přímo k autobusu, cestou se tedy ještě několikrát sám ptá na cestu, ale nakonec skončíme na vytoužené stanici. Když spolu kráčíme napčíč letištní halou, panují klasická konverzační témata. Odkud jste, kam jedete, co máte v plánu. Radostně sděluje, že má v Praze známé a sám tam několikrát byl. Najednou jako by se z něj stal kouzelný dědeček, začíná se nás vyptávat jestli máme hlad, žízeň... Je mu vidět na očích, že by nám rád ještě s něčím vypomohl. Nakonec přicházíme na to, že ještě musíme koupit jízdenku na MHD, a tak se chytá příležitosti a táhne mě do trafiky. Zde za mě všechno jako bych byl němý odvykládá a na mě už je jen to zaplatit. Cestou zpět se ho ptám, co vlastně na letišti dělá. Odpovídá mi, že je v důchodu, ale že se mu nechce trávit čas doma vysedáváním u televize, a tak dělá dobrovolníka na letišti a pomáhá lidem. Takže skutečně kouzelný dědeček :) Máme v Calgary program pro důchodce, aby se mohli i ve stáří zapojovat a cítit se užiteční. Děláme to sice zadarmo ale na druhou stranu, doma bysme seděli taky zadarmo. Zpětně si uvědomuji, že jsme při pohybu po letišti takto oděných důchodců potkali mraky a že je to vlastně fajn, když se takhle realizují. Přemýšlím, jestli by něco podobného fungovalo u nás třeba v Plzni na hlavním nádraží, kde by chodili důchodci v krojích a nabízeli své zkušenosti a znalosti místa turistům. Rozhodně je to zajímavá myšlenka.
Nakonec nás děda vyprovází až do autobusu, předá nás řidičovi a ten vykládá něco o jízdence. Bohužel jeho silný přízvuk zapříčinil, že pochytávám jen slovo jízdenka. Děkuji mu za výklad a usedáme na sedadlo. Po chvíli přicházím znovu za řidičem a ptám se ho, kde seženeme jízdenku na vlak, na který musíme přestoupit. Dá se koupit zde u vás? Odpovídá mi s klidem, že už mi to vše jednou říkal, ale že ta jízdenka, kterou nám dal, má platnost 90minut. Stihneme tedy i vlak. Červenám se a děkuji za zopakování celé informace. Tentokrát jsem to už pobral. Autobus vyjíždí. Proti nám nastupuje na další zastávce jakýsi kulhavý muž ve florescenční pracovní vestě. Ptá se nás, jak se máme a kam jedeme. Sdělujeme mu naše záměry a on se vesele pouští do vysvětlování trasy, kde vystoupit, kam nastoupit, kde si dát pozor a kde to je dobrý. Mezitím si stačil postěžovat na život, práci a spoustu karet a klíčů, které u sebe musí u mít. ,,Můj život je o kartách, tady ta civilizace je o kartách," povídá. a začíná vyskládávat všechny své karty. Karta bankovní, telefonní, z jedné prace ID karta, z druhé práce, pojištění, důchodu, poštovní....a tak dále...u karet, které se týkaly profese a vzdělání jsem pomalu vnímat přestal. Shrnul to krásnou větou: ,,Já kdybych ztratil tyhle karty, tak vlastně přestanu existovat!" Zaplať pánbůh, že to zatím cpou do těch karet a ne do čipů nám pod kůži. Vystupuje s námi na zastávce vlaku a provádí nás zastávkou. Po několika minutách se s námi loučí a přeje hodně úspěchů. Děkujeme a ocitáme se zase sami, uprostřed davu lidí s obrovskými batohy, zavazadly a mapou města v podpaží. Připadá mi, že na nás všichni koukají. Je to nejspíš naším zjevem. Cizinci ověšeni zavazadly jako vánoční stromeček ozdobami sledují každou zastávku na mapě, aby náhodou nepřejeli. Pomalu začínáme vjiždět mezi vysoké mrakodrapy Downtownu.Všude mnoho lidí, betonu, skla a obchodů. Živo tu na ulicích opravdu je. Vystupujeme z jednoho vlaku a přebíháme do druhého, ve kterém nakonec jedeme jen jednu zastávku a ocitáme se před naším hostelem. Hostel. Konečně shodíme ty bágly a konečně se po 20 hodinách na cestě pořádně vyspíme! Procházíme dveřmi a už jsme v oáze klidu a míru a těšíme se na sprchu a krásný spánek...Co nás však v tomto hostelu čeká?...No trefili jsme se jen tou sprchou. Ale to zase až příště. Bylo by toho pro dnešek až moc...
několik prvních fotografií
Pohled na Downtown a jeho mrakodrapy
Žijí zde opravdu zvláštní lidé
Snad nemají srdce z kamene...
