12 miles creek

V tento den odpoledne mě vítr zavál přibližně deset kilometrů za Queenstown směrem na Glenorchy. Teda spíš než vítr se jednalo o autobus linky Tracknet a řidiče jménem Willie. Můžete si ho pamatovat z cesty do Alexandry, kdy žhavil telefon, aby mi zajistil cestu zpět. Tentokrát to bylo podobné. Nejdříve mi zajišťoval ubytování v Queenstownu a poté, když jsme na zastávce ve Wanace potkali jiného ridiče od Atomicu, domluvil mi svoz zpět do Maka.

Za tyto jeho služby jsem se mu náležitě odvděčil a koupil mu pěkně šestici exportních PUček z rodné Plzně. Byl tak zaskočenej, že mi je pořád vracel a nechtěl si je ani vzít. Až nakonec jsme se dohodli a odcházel spokojeně s 5ti a mně zůstala v ruce jedna. Ať prý aspoň ochutnám. Taky jsem si to náležitě vychutnal.
Willie mě vyložil v Queenstownu, ale podle mého plánu jsem měl být o 45 km dalejc...Glenorchy. Vydal jsem se tedy dál po větru a páreček mladých Kiwi občánků mě dovezl až na místo, 10 km od Queenstownu. Zde končili - ve veřejném kempu. Mně přišlo skoda, když mám ještě několik hodin čas do tmy zůstávat tady, a vydal jsem se tedy dále zkoušet chytit stopa. Bohužel tato silnice z Queenstownu do Glenorchy není moc frekventovaná, a to už z důvodu, že v Glenorchy končí a dál jsou jen hory. Ubíral jsem se tedy dále po silnici se vztyčeným palcem už jen tak ze cviku.



U silnice jsem po hodině chůze a preventivního stopování zahlídl ukazatel na 12 milles creek trek. Neměl jsem mapu této oblasti, takže jsem nevěděl, kam se přesně ubírá, ale vedl do buše podél řeky, kde byla větší šance najít místo vhodné pro táboření. Pustil jsem se tedy naň a jako šestihlavá saň jsem koukal a hledal místo, kde přespat. Tma už ťukala na dveře, že už chce dovnitř.




Když jako na zavolanou se objevila tato chatička jménem Sam Sunberry hut, pojmenovaná po svém stvořiteli, dávném dobrodruhovi Samovi, místním horalovi.







Ale měl ji pěkně zařízenou, co? V současné době je tato chata ve správě DOC a je otevřená k užívání procházejícím horalům, hikerům, turistům a všem těm, kterým nevadí spát pod jednou střechou s pavoučky, myšmi a kdoví čím ještě. Pro mě to bylo jak pětihvězdičkový hotel v těchto podmínkách.

Pustil jsem se do přípravy sváteční večeře. Sváteční už proto, že byla přítomna jedna studená plzeňská 12ka :)



Po večeři jsem padnul do pohodlné propadlé postele a vytuhnul jak batole. Druhý den ráno mě čekal budíček v půl páté ráno a výšlap na vrcholek pro zachycení pár shotů vycházejícího slunka. Ráno byla obloha jasná, hvězdy mi svítily na cestu a já se ubíral směrem vzhůru, pospíchaje abych stihnul východ. Jakmile jsem se dostal nad úroveň buše, jako mávnutím kouzelného proutku se obloha zatáhla... No, holt nemůžeme mít všechno. Když jsem se konečně vyškrábal na vrchol, zasedl jsem a čekal doufaje, že vítr mraky rozfouká. Nerozfoukal a mě nakonec vyhnal začínající déšť. Když jsem sešel zpět do údolí, mraky zase trochu slunku uhnuly, tak se povedlo udělat aspoň pár pěkných záběrů jezera Wakatipu.





Zpět na silnici a honem návrat do civilizace jménem Queenstown. Počasí mi dávalo najevo, že mě jinam nepustí ;)

Queenstone Hill

Do Queenstownu mě dovezla paní, která mě zahlédla na silnici a zastavila už jenom proto, aby se zeptala, co dělám v sedm hodin ráno v těchto místech. Popsal jsem jí moji ranní expedici za slunkem cestou do Queenstownu.



Po ubytování v hostelu hurá do ruchu ulic. Za další hodinu už jsem toho měl dost, a tak jsem zamířil na trek (resp. procházku) jménem Queenstown Hill.

Vstup vypadal jak brána do kouzelné zahrady z nějaké pohádky.



A taky na jednom z vrcholků za touto branou byl koš snů...takže jsem byl nejspíš v pohádce.





Ubíral jsem se dál a dál směrem od města cestou vzhůru.







Až jsem došel k spřízněným boulder ovcím :) Aspoň na to vypadaly. Stály podél tohoto zajímavého boulderu a vypadaly, jak když se ho chystají zdolat. Já jen litoval, že jsem si nevzal lezačky a a že se nemůžu postavit k nim do fronty. :)

Trek na Top Forks Hut 16-18.2

Další dva dny volno...co s nima?
Bylo rozhodnuto velice rychle, protože počasí na příštích pár dní bylo velice slibné.
V neděli večer jsme si domluvili odvoz jetboatem do údolí Wilkin River na začátek dvoudenního treku podél Wilkin river až k Top Forks hut, kde přenocujeme a druhý den oběhneme okolní krásy, a pak hurá do Siberia valley (cca 30 km denní túra), kde přenocujeme a druhý den, tedy ve středu ráno, poletíme zpět do Makarory. Podotýkám, že můj nástup do pracovního procesu byl ve středu v 10:30 ráno. Měli jsme zabookovaný vrtulník, který nás měl vyzvednout v 9:30 u Siberia hut. (Některá z pozitiv práce v Makarore- můžete si lítat v oblacích a když uvaříte dobré kafe pilotovi, můžete letět i zadarmo :)












Po všech přípravách a domlouvání jsme nakonec vylodili naše zavazadla u Kerins Forks Hut, kam nás byl schopný dovézt Rick s jeho svižným jetboatem. Dál už musíme šlapat. Byla právě jedna hodina po poledni a před námi 16 km dlouhá túra k našemu cíli. Vyrazili jsme plni elánu, osvěžováni vánkem probíhajícím údolím tam a zpět, chlazeni občasným stínem, ve slunku nepropustném buse. Připadáte si zde jak na horské dráze, chvilku nahoru, chvilku dolu, a na mapě to vypadalo tak rovně :).
Cesta probíhala klidně a za celou dobu jsme potkali celkem 4 lidi vracející se z těch míst, z čehož dva byli místní rangeři starající se o chaty. Posledních 5 km probíhalo rozlehlým udolím, ohraničeným vysokými skalními útesy po obou stranách.
Museli jsme asi pětkrát brodit Wilkinskou řeku, což bylo pořádné osvěžení nohou. Voda má kolem 7 stupňů. Po celou dobu nás doprovázela eskorta místních komárů, tzv. sunflays. Je zajímavé, že si vás nevšímají, pokud jste v pohybu, ale v okamžiku, kdy zastavíte, vaše kůže změní barvu, jak je obalená těmahle potvůrkama prahnoucíma po vaší krvi. Díky těmto pronásledovatelům jsou všechny treky rychlejší :).
Člověk prostě nezastavuje...
Dorazili jsme na místo. Je nemožné ho popsat slovy. Chatka se nachází na místě, kde se spojují dvě různá údolí, obklopená pláněmi a lesy, s výhledem na protější ledovcové vrcholy kopců. Musím poznamenat, že jestli má tohle místo nějaké nej...je tu určitě nejlepší výhled z kadibudky, který jsem kdy zažil!!! Když jsem do ní v podvečer zalezl a nechal si otevřená dvířka, mohl jsem se kochat ledovci, údolím, řekou...máte vše jak na dlani a při tom všem ten ulevující pocit ;) No, co vám budu vykládat.
Seděl jsem tam do doby než moje pozadí začalo poutat pozornost zdejších pavouků. Jeden si usmyslel udělat si svoji pavučinku na...no raději jsem mu to rozmluvil. Ale pracují rychle.
Celou noc jsme pak poslouchali hudbu padajících lavin.












Druhý den byl budíček kolem 5. hodiny...čekala nás dlouhá štreka. Nejdříve na Lucidus a Diana Lake a poté do Siberia valley. Také jsme měli v plánu udělat pár fotek východu slunce u jezera, což se vzápětí ukázalo jako nemožné. Bylo nemožné vyškrábat se na některý z vrcholů. A do údolí začalo svítit slunko až kolem jedenácté.
Cesta zpět do Siberia Valley utekla jako voda s dvouhodinovou přestávkou na obědo - večeři a kratším spánkem.
Když jsme dorazili k Siberia Hut, vyskytl se problém. Tato chata je velice populární a kapacita omezená, takže jsme zjistili, že v ní již není místo.
To však našince nezastrašilo a rozhodli jsme se spát venku před chatou. Urazit dalších 16 km týž den do Makarory se jevilo jako nemožné. Tento náš čin upoutal pozornost trekařů zabydlených v chatě...myšlenka pro ně nepředstavitelná.
Bál jsem se jen, že můj prořídlý spacák neudrží noční mrazík a pustí ho až ke mně..nakonec to zvládnul a já taky. Kolem desáté jsme zalehli a ostatní trekaři též. Několik z nich to nakonec vzdalo a utekli také ven pod hvězdy. Přeci jen trávit noc v chatce s 16 propocenýma lidma,kteří měli k večeři něco jako čínskou polévku a fazole, k tomu spát vedle několika starších pánů, kteří mají v hrtanu ukotvenou motorovou pilu... žádná slast. Takže se tři průvodkyně této skupiny z Kiwi Experience rozhodly připojit k naší dvoučlenné skupině venkovních spáčů. A udělali dobře. Tu noc byla obloha jak z pohádky. A na čerstvém vzdoušku clověk spí jak batole.




Druhý den ráno poté, co nás pošlapali někteří hikeři vyrážející brzičko ráno za svým cílem do kopcuů, rozhodli jsme se vstát. Přemohli jsme ranní námrazu na spacáku a potlačili vlezlý mrazík šálkem horkého čaje. Bylo kolem deváté ráno, když jsme zasedli na zápraží chaty a čekali na náš odvoz, který se měl dostavit za půl hodiny.



Jak to tak bývá a taky, aby to bylo pro mě napínavější, v deset hodin nikde nikdo...žádná helikopotvora, která by mě svezla 16 km do Makarory, abych mohl začít pracovat v 10:30. Začal jsem mít pocit, že to asi nestihnu. Když tu náhle v dáli jsem zaslechl zvuk motoru a uviděl, jak do údolí přilétá letadlo. Nečekal jsem na nic, popadl batoh a tradá přibližně na kilometr vzdálené letiště. Teda letiště....vyježděný pruh trávy s oranžovým větrným rukávem. Dobíhal jsem akorát, když pilot roloval a připravoval se k odletu. Doběhl jsem k letadlu a hrdinně se před něj postavil se vztyčeným palcem. Pilot vystoupil a s úsměvem na tváři se ptal, jestli něco nepotřebuju. Inu, vysvětlil jsem mu situaci...bylo právě 10:25. Uznal, že za 5 minut to pěšky do Maka nestihnu. Tak mě a Davida naložil a já už se jen modlil, ať před tím ještě nepotřebuje zaletět někam na severní ostrov.









V Makarore jsme přistáli v 10:40. Vřítil jsem se s plnou polní, zpocenej, mokrej do kavárny s omluvou, že jdu pozdě. Naštěstí byl klid, a tak jsem si mohl skočit dát tolik potřebnou sprchu.

Ten den jsem uvařil pilotovi nejlepší kafe, který se mi kdy povedlo... Kdyby nás nevzal, tak tam možná čekáme ještě teď a já jsem bez práce :)